Už od začátku čtení jsem měla pocit, jakobych knihu už kdysy dávno četla. Jsem si však jistá, že tomu tak není. Při čtení této knihy totiž máte pocit, že jste tohle už všechno dávno věděli. Je to nejspíše proto, že jsme se s těmihle instinkty a informacemi už narodili, jen jsme v průběhu výchovy byli přeučeni se chovat podle toxickým vzorců chování našich rodičů, kteří se to naučili zas od jejich rodičů a tak dále. Jsme uzavřeni v koloběhu toxického chování. Můžeme to být my, kteří rozbijeme cyklus opakujícího se vzorce chování, které ubližuje (jak nám, tak našim potomků) a má negativní dopady na náš život?
Ano, můžeme. Ale chce to hodně času, uvědomění, ponoření se do starých křivd a pocitů a také síly. Pokud patříte mezi ty, kteří v životě alespoň jednou otevřeli staré rány a neutíkali před nimi, abyste je mohli zahojit a jít dál, víte o čem mluvím. Jelikož ráda používám metafory, představím to na jednoduchém příkladu s fyzickým zdravím, které představuje naše psychické zdraví. Pokud by do vás někdo, kdo je toxický, bodnul dýku, která má na sobě určitě spoustu bakterií, bude to bolet a bude to nepříjemné. Někdo se v tu chvíli může rozhodnout problém neřešit, bude ránu ignorovat, dělat, že neexistuje a ta rána se mu brzy zahojí, i když bude uvnitř pořád hnisavá. Bude hnisat víc a víc, ovlivní celé tělo a rozšíří se v těle dál (doufám že to nečte nějaký doktor). Pro takovou možnost by se určitě málokdo rozhodl. Tak proč to děláme naší hlavě? Někteří lidé nakonec umírají s hnisem po celém těle, v životě byli pořád více a více zahořklý, nešťastní a naštvaní, protože svoje rány nikdy neléčili a tak se prohlubovali. My se však můžeme rozhodnout svoje rány léčit a prožít tak život, který nás bude těšit a naplňovat. Nejlepší čas k vyléčení rány bývá většinou hned po incidentu, kdy se rána objeví – začít jednat a ránu vyléčit efektivně a rychle. Ta se potom správně zahojí a my z toho vyjdeme často silnější, než kdy dřív. Někdy se však může stát, že si ani neuvědomíme, že nás někdo mečem bodá, nebo nás kdysi bodnul. Někdy se v nás hnis hromadí a my si ani neuvědomujeme, že se to děje, jelikož nemáme čas ráně věnovat svojí pozornost (i když by to měla být priorita), nebo nejsme pořád natolik uvědomělí o bolestech a o sami sobě, abychom pozali, že ta věc vůbec bolí nebo byla špatně. Chce to někdy čas si vůbec uvědomit, že se nám něco děje či dělo. Pro mě ten čas nastal začátkem jara 2022, kdy jsem si začala postupně uvědomovat další část svojí minulosti. Někdy se cítím špatně za to, že jsem si to uvědomila až o tolik let později. Zapomínám však na to, že jsem pořád byla jen dítě a moje zkušenosti a znalosti jsou pořád a pořád v rozkvětu a tak jsem v těch chvílích dělala jen to nejlepší, co jsem uměla a mohla. Někdy je těžké přijmout život takový, jaký je, když prožíváte od malinka tolik traumatických situací, u kterých zjistíte, že spolu ve finále všechny souvisí a postupně na sebe navazují a nabalují se na sebe od jednoho zásadního okamžiku – od dětství. Toto léto jsem otevřela další rány, které ve mně hnisají už dlouho. Některé krátce, některé už 20 let. Otevřít takhle moc raněná místa bolí strašně moc a snažit se pořád v sobě něco léčit už tolik let je frustrující a náročné, ale dokazuje to mojí sílu, kterou v sobě mám. Tato kniha mi pomohla lépe pochopit moje dětství, které nesmírně ovlivňuje naší přítomnost a to, jací jsme a jak se chováme. Je to kniha, kterou bych doporučila všem, bez podmínek, protože co je důležitějího v životě, než pochopit sám sebe a jít po cestě upřímného štěstí a pohody.
Jdu vám teď představit nejdůležitější postřehy z této knihy:
Sdílejte život s dítětem jehož správné jednání nevyplívá ze strachu, ale z radosti a lásky. – Strach je silný nástroj, který pořád využívá spoustu lidí jak při výchově, tak v práci nebo třeba v politice. Podle autorky jsme ze strachu jednat pouze naučeni a správná motivace by neměla být negativní. V životě bychom neměli jednat ze strachu a stresu, ale z radosti.
Spoustu lidí ví, jak být rodičem, často ale nedokáží svou moudrost použít.
Ovladání nemá smysl - neboť člověk se mu přirozeně brání. – Jedna z nejdůležitějích kapitol celé knihy. Celý život se mě někdo snažil ovládat a já se tak naučila nevědět, co vlastně chci. Když se mě dodnes někdo zeptá, co chci - například k jídlu, často si dám prostě to, co si dá ten druhý, jelikož se sama nejsem schopná rozhodnout. Někdy stojím u regálu i 10 minut a přemýšlím nad tím, jakou věc si tedy vezmu. Jsem právě na cestě poznávání sama sebe a učím se zacházet s mocí, kterou vůči sobě mám. - Rodiče chtějí, abychom dělali to co chtějí oni a tudíž po nás chtějí abychom se vzdali sami sebe a toho, co chceme my.
Děti jsou často ve vaší moci, protože jsou odměňovány láskou. Je důležité posílit osobní realizaci rodiče i dítěte. - LÁSKA NENÍ ODMĚNA – nejlepší je nechat ji volně plynout, bezpodmíněná láska je odměnou sama o sobě. – Kdykoliv cokoliv pokazím, i kdyby jen malichernost, na které vůbec nezáleží, cítím úzkost, selhání, zklamání. Když se však podíváme na malé děti, které ještě nejsou zkažení naším světem, uvidíme v tomhle směru podstatný rozdíl. Kdykoliv něco zkazí, prostě se zvednou a zkusí to znovu. Možná ukáží svoje emoce, které však trvají pouze chvíli (nejsou zatím většinou z ničeho traumatizovaní a tak hned co danou situaci prožijí, zase jdou dál) a zkouší to, dokud se to prostě nepovede. Většina z nás však byla v dětství za svoje chyby trestána a láskou odměňována v případě, když se nám něco povedlo. Je důležité mít v podobných situacích tuto informaci na paměti, abychom se díky tomuto uvědomění mohli posunout dál a postupně se odnaučit toto vštípené chování (and break the cycle).
Vychovávat bez omezení - tak jako zahradník zalévá květiny, ale neotvírá jejich poupata, ani nemění jejich barvy a tvary. – Nemít očkávání od našich dětí!
Pokud se chceme někam posunout, musíme přestat používat moc.
Rodiče rostou vedle svých dětí – Měli bychom se od svých dětí více učit než vyučovat.
Vaším úkolem je podporovat dítě v jeho růstu, ne z něj udělat dospělého člověka - musíme nechat děti aby svou budoucnost vytvářeli podle sebe.
Pochopení! - nepopírat pocity
Neptat se „proč to děláš/se tak cítíš”- staví to lidi do obraného postoje - myslí si pak, že musí svoje city vysvětlovat a nejsou validní.
Popření nikdy nic nevyřeší.
Někdy něco může někoho rozbrečet ještě víc, ale tím to dostávají ze sebe a poté to v nich nezanechá už žádné negativní emoce.
Stůjte při člověku - pocit lásky a důvěry
SALVE
Separate - oddělte se od chování člověka a od jeho emocí - pomocí tichého hovoru sami se sebou. Když se něco stane, otevře se nám totiž automaticky „okno” s reakcí, což není špatné, ale nesmíme nahlas číst, co se objeví. V rozčílení není dobré jednat - nejsme to my a jednají za nás emoce. Čtěte si tyto slova z „okna” potichu - najednou si uvědomíte, co byste málem řekli. Je to stará nahrávka z minulosti (ze zkušeností). Myšlenky si můžeme zapsat. Jsou to moje slova? Jsou to naučená slova a záznamy – říkali (říkají) je druzí a často jim ani sami nevěříme. Reagujte v tichosti na stereotypy ve vaší hlavě, ale na děti (ostatní) reagujte racionálně. Uvidíte, jak dokážete milovat bezpodmínečně.
V ostatních často vidíme svoje potřeby.
Jakmile pochopíte jak vás myšlenky matou, pochopíte že vaše skutečné já je plné bezpodmíněčné lásky.
Attention - věnujte pozornost
Listen - dávejte dobré otázky, aby se ostatní mohli dobře rozhovořit (ale ne neupřímně)
Validate
Empower - děti často zvládají problémy řesit sami, jen potřebují víru v to, že to zvládnou
Děti chtějí skutečnost slyšet - nechtějí setrvavat v mizerných pocitech (navic nemají ještě spoustu špatných zkušeností a chtěji z těch pocitů jen rychle pryč).
Někdy děti (lidé) nechtěji slyšet o tom, jak se cíti - když jsou rozčílené apod., někdy potom tedy stačí mlčet a být tu pro ně.
Nenutit nikoho do věci, co chceme my (mělo by si říct samo o to, jestli nám bude chtít pomoct).
Důvěra v učení druhého/dítěte - Musíme očekávat, ze děti/druzí se rozhodnou sami za sebe a zvládnou to sami – neovládejme je.
Trpělivý sami k sobě - odbourání
Když neco pokazím, řeknu „přetáčím” a zareaguju znova správně (učím se).
Lidem/dětem pomáha, když ví, ze ostatní (ten kdo s nimi mluví) zažili něco podobného.
Důležité je věci nezveličovat a pozorovat, jak nam dítě/člověk věci komunikuje (může to být nějakou hrou, neverbální komunikací apod.)
Omluva - jak se mám zachovat příště? A říct konkrétně za co se omlouvám, případně bych měla říct, proč jsem to udělala.
Nejde o to kdo ma pravdu a kdo ne, ale o tom, jak se cítíme.
Ptát se tak, aby dítě/kdokoliv mělo možnost rozpovídat se o svém problému - je ale na něm, zda bude mluvit - musí cítit náš zájem.
Pláč dítěte je neuspokojená potřeba a láska je nejlepší lék.
Nejvíc uděláme, když dáváme hodně lásky jen tak - prostor k růstu.
Toto platí pouze pro děti, už ne pro dospělé! – Důležité pro dítě je hlavně na začátku upřednostnit jeho potřeby - a postupně se nauči respektovat i naše potřeby.
Respektujte potřeby dítěte/druhých.
Věnujte jim pozornost (svět se ale netočí kolem nich).
(Zase jen pro děti) Rozšířit svou toleranci neznamená se obětovat a odhodit své potřeby ve prospěch dítěte, znamená to odlišit skutečné potřeby od naučených stereotypů.
Děti potřebují možnost se svobodně vyhadrit a nepodmíněnou lásku.
U dětí - jsou upřímní a řeknou přesně, jak se cítí – stačí je vyslechnout a uznat jejich pocity - nedramatizovat nic a neříkat jim, jak by se měli cítit.
Nenapravovat za ně všechny věci - musí najít vlastní sílu a to jim dá sebevědomí (jen E v SALVE), že to zvladnou.
Neměnit realitu - uznat, že je to nepříjemné a postavit se realitě.
Musí zažít emocionalní bouře, aby se naučili dostat emoce pod kontrolu.
Bolestné emoce nejsou hrozné - ale je duležité jim poskytnout pozornost.
Když děti neodmítáme - děti mají pocit, ze mohou prozkoumat své pocity v bezpečí.
Děti (i lidé) potřebují safe space, aby se v něm mohli učit. – PERIOD pro celou Tiimi.
Šťastné = nemusí být klidné a hodné děti
Některé vychovné metody mají svou cenu a výsledky se projeví v budoucnu. Velké osobnosti nevyrostou z hodných dětí
Lidé i děti dokáží zvládnout hrozné věci, ale podle toho, jak věci prožívají a řeší je (jakou měli podporu v tom, emoce vyjadřovat) se z techto věcí vzpamatovávají.
Děti (nikdo) nechce způsobit skutečnou škodu.
Dítě (dospělý) často vyhoví našemu požadavku, když rozumí našim pocitům, není obviňováno a nenadávame mu.
Jak jste asi v průběhu eseje pochopili – většina věcí se dá použít nejen na výchovu dětí (která mě mimojiné taky zajímá, kvůli budoucnosti), ale i v každodenním životě a to i třeba u nás v Tiimi. Když se ponoříme do našeho dětství, zjistíme spoustu věcí o našich vzorcích chování, které nás doteď ovlivňují, i když s námi samotnými nemají nic společného. Proto všem doporučuji se do svého dětství ponořit a přečíst si tuto knihu. Pevně doufám, že vám přinese tolik, co stihla přinést mě.
