Všichni máme trauma

K této knížce jsem se dostala náhodně, když jí Kryštof vytáhl a mě zaujala už jenom tím názvem. Nevěděla jsem, co čekat, ale už jen kvůli její veliksti jsem si řekla, že si jí přečtu a uvidíme.

Obsahově byla zajímavá, protože pojednává o tématech mně blízkých (každému z nás blízkých), které sama se sebou často řeším. Neumím ho pojmenovat jedním slovem, ale ve zkratce jde o to, jak nás naše mentální modely, vzorce chování, které máme naučené z dětství a naše vlastní přesvědčení omezují v tom být sami sebou a v životě se posouvat. 

Pár pointů, které si odnáším

• traumata z dětství máme všichni, otázkou je, jak se k nim postavíme
• nikdy nechci být poslušná ovce a zapomínat na to, co chci být a dosáhnout já, jen abych někomu pasovala do škatulky
• sny jsou indikátory našich hlubších myšlenek a vědomí, které si ani nemusíme uvědomovat
• na zkoumání svých emocí není nic špatného - jen se musíme sami sebe umět zeptat, odkud to pochází, proč se tak cítím a co s tím můžu následně udělat/jak to vyřeším
• emoce občas nemají logické vysvětlení, ale upozaďováním jich nic nevyřeším
• nějaký progres sama se sebou už jsem udělala, ale je to teprve začátek
• chci se v tomto tématu dále vzdělávat
• cokoliv čteme je důležité stále nad tím přemýšlet a mít vlastní hlavu - autoři nejsou specialisté (psychologové), tudíž knihu vidím jako názor a zkušenosti dvou autorů, nikoliv data/fakta 

Co jsem si uvědomila

Při čtení mi došlo, že už s touto tematikou pracuju a i když si občas přijdu, že vůbec nevím, co dělám, že možná to moje vnitřní mluvení sama se sebou nikam nevede, mám dojem, že to nese své ovoce. Abych byla konkrétní (neumím to přesně pojmenovat, protože se v tomhle směru vzdělávám jen v angličtině), dala bych tomu název přeprogramování vzorců a mentálních modelů.

Dřív jsem si nevědomě zakazovala procítit emoce nebo jsem si je šíleně racionalizovala, což vedlo k tomu, že se pak nahromadily a v jeden moment to samozřejmě vybouchlo. 

Potom jsem si uvědomila, že to není cesta, takže jsem si dovolila je opravdu prožít, pocítit (např. už nikdy se nebudou nikomu omlouvat za to, že pláču - já jsem zrovna člověk, který pláče párkrát za rok, ale už se za to nestydím a pokud je třeba nahromaděné emoce dostat ven touto cestou, tak to udělám bez toho, abych se za to styděla). Další fází k mému úspěšnému užití se s emocemi je naučit se je dobře komunikovat. Častokrát jim plně nerozumím, což dopadá tak, že je popisuju, ale nemá to hlavu, ani patu, ani z toho druhý člověk nechápe, co se vlastně snažím říct. Chci je umět komunikovat jasně, ideálně hned, ale zároveň s klidem. Nechci to v sobě nosit, aby se to nakupilo. Nejsem člověk, který by byl cholerický, křičel atd., ale občas se mi mixuje racionálno s emocionálnem - chci tedy umět rozlišit, co je dané a co cítím a to i při komunikaci se sama sebou nebo ostatními.

Bohužel do určité míry žiju ve vzorcích svých rodičů. Je na mě podepsaných spoustu věcí z dětství. Jsem si jistá, že o mnohých z nich ještě ani nevím, protože se projeví později. To platí i při výběru partnera. Ano, je to tak, můj partner se v určitých věcech podobá mému tátovi (don’t get me wrong, můj táta je naprosto úžasnej, pro mě neskutečně důležitej člověk, ale všichni máme chyby). Aktuálně se přiznám, že zatím nevím, zda mi to dlouhodobě vyhovuje nebo ne. 

Myslím, že jsem pubertu prožila hlavně vnitřními projevy, samozřejmě, že jsem se doma hádala s mámou a tak, ale nedělala jsem žádné extrémní šílenosti. Po přečtení téhle knihy se tedy trochu se bojím, že mě to jednou doběhne, ale vnímám jako klíčové dělat pravidelně aktivity, které mě baví, při kterých se “vyblbnu”, aby se právě toto jednou nestalo.

Moje akční kroky z knížky

• Začít si psát snový deník - sny se mi stále zdají, už ne tolik jako když jsem byla dítě (nebo si je nepamatuju), nicméně knížka popisuje důležitost snů a jak různé sny můžou znamenat různé věci. Respektive častokrát se nám snaží něco říct. Díky deníku snů máme šanci vypozorovat spojitosti nebo opakování různých témat.
• Zkusit meditaci - schválně píšu zkusit, protože si myslím, že k tomuto akčnímu kroku musím ještě trochu dospět, ale to to praktika, kterou slýchám často, tak se domnívám, že na tom něco bude. Při meditaci bychom měli nechat myšlenky plout, uvolnit se a sledovat, co za myšlenky přichází, klást si otázku, proč přichází nebo jiné otázky, které nám pomůžou rozluštit jejich význam. Meditace by nás měla uklidnit, ne přivádět do rozpaků, tudíž i když přijde negativní myšlenka, buďme v klidu - je to normální, jsme lidi a hlavně jde o to, jak s ní naložíme dál.
• Chodit na terapie (do budoucna) - osobně věřím, že když člověk chce, tak si spoustu věcí dokáže vyřešit sám. Kvůli určitým událostem v mém životě jsem terapii krátkou dobu navštěvovala a bylo mi to velkým užitkem. Zajímavé na tom bylo, že jsem s terapeutkou paradoxně více řešila jiné trápení z mé minulosti než to, které bylo důvodem tam začít chodit. Což přesně ukazuje, že se občas domníváme, jak nás nějaká věc trápí, ale hlouběji pod povrchem se objeví úplně jiná příčina, kterou jsme už dávno zakopali. To je přesně důvod, proč bych v budoucnu, až na to budu mít finance, na terapii chodit chtěla plus věřím, že nás učí hrozně moc o sobě, což považuju za důležité.

Knížka se mi líbila, i když mě mrzí, že mi přišla celkem povrchní. Jako někdo, kde se v tomto směru snaží sám se sebou už nějakou dobu pracovat, bych ocenila, kdyby šla více do hloubky a čtenářům třeba dala i návod, jak se ze svých útrap vymanit, jiný než začít chodit na terapii nebo meditovat. Co mi ještě vyloženě vadilo bylo, že mi kolikrát přišlo, že autoři lidi škatulkují - že buď jsem taková nebo maková, což mi není sympatický a postrádala jsem tam větší diverzitu v důvodech, proč některé věci jsou tak, jak jsou. Doporučila bych vám jí, ale spíš pokud je to pro vás úplně nové téma.Pokud už se zajímáte, nemyslím, že se toho dozvíte tolik nového.