„Nevzpomínám si, kdy jsem se stal umělcem, avšak pamatuji si, kdy jimi přestali být všichni okolo.“
Vik Muniz
Tímto citátem kniha začíná a hned jsem věděla, že se mi kniha bude líbit. Myšlenka, že každé dítě je umělcem a nekonečným zdrojem nápadů a kreativity semnou velmi rezonuje. V nějakém ohledu mi připadá, že se můžou lidé dělit do dvou kategorií ti, co v sobě své zvídavé a kreativní dítě zachovali a ti, kteří se od něj odvrátili a už si na něj ani nepamatují.
Mimo jiné je tato kniha je o tom, jak propojit umění a práci. O tom, že si nemusíme vybírat. Můžeme to spojit a bude to stát za to.
Umění zní noblesně. Zní to, že to není pro každého z nás, a ne každý jej může tvořit. Ano, být kreativní můžeme, ale umění je silné slovo. Tento názor se snaží autorka zbořit. Umění je něco, co může tvořit každý z nás, jenom musíme slovo „umění“ šířeji pojmout.
Co je to umění?
Definice umělce Heideggera zní: „Umělecké dílo je cosi nového ve světě, co svět proměňuje, aby umožnilo svou existenci.“
Vytvořila jsem podnikatelský záměr? I to je akt umění.
Je pro mě těžké přijmout, že můžu mít něco společného s uměním, malovat jsem přece nikdy neuměla… Přesto kreativní jsem například jen tím, že vedu 4 roky svou firmu, a to vyžaduje mimo jiné činnosti a vlastnosti, i spoustu kreativity.
„Umělecké myšlení je procesem a podnikání je prostředkem této tvorby“
Jestli chceme mít tvůrčí myšlení, budeme si muset dovolit mít pocit, že marníme čas.
Autorka popisuje pojem jako „čas v ateliéru“. Je to čas, kdy nemáme v plánu nic, je to čas, kdy neděláme něco jen kvůli nějakému výsledku. Ve svém ateliéru zkoumáme, vytváříme a nemyslíme na výsledek.
Paratevo pravidlo 80/20 nemusí vždycky platit. V mém týmu jsme Paretovo pravidlo skloňovali nespočetněkrát. I když je to dobrý nástroj pro efektivitu, nemusíme ho používat v tolika situacích. Pro mě, ale věřím, že by semnou souhlasilo spoustu mladých lidí, je tlak na efektivitu a produktivitu vždy a všude velmi vyčerpávající. Je pro mě těžké odpočívat. Odpočinek můžu do svého rozvrhu zapomenout zařadit, natož „čas v ateliéru“, který jsem popisovala výše. Díky této knize jsem si uvědomila, jak je to důležité až skoro nezbytné.
„V dospělosti se neplaveme rybníkem jen tak pro radost, chceme doplavat někam.“
Nehospodaříme jenom s osobním časem, ale i s energii. Pořád na sebe tlačím skrze čas, ale vůbec nevnímám práci se svou osobní energií. A není to jen energie fyzická. Možná jsme všichni tolik unavení, protože neumíme přepínat mezi různými aktivitami, které vyžadují jiný druh energie?
Energie mentální, emocionální, fyzická i duchovní. Kolik z nich aktivně v životě střídáme? Jsou naše aktivity zastoupeny ve všech čtyřech? Budeme-li se na tento aspekt soustředit, můžeme získat příliv energie, který nám v životě tolik chybí. Je to jako se starat o svůj osobní ekosystém.
Při čtení této knihy jsem neustále přicházela na nějaké myšlenky, a spoustu poznatků z knihy jsem si vypisovala a potom rozvíjela v osobních úvahách. Je osvěžující si přečíst občas i takovouto inspirativní knihu.
