Tuto knížku jsem četla na doporučení dalších teampreneurů a také proto, že jsem přes léto potřebovala, spolu s mnoha dalšími věcmi, trochu té transformace mysli. A přesně to mi tato kniha poskytla. Transformaci mé mysli. Toho jak jsem koukala na sebe, ale i ostatní, změnila můj přístup a přesto, že mi v ní ne všechno vyhovovalo, věřím, že můj postoj k věcem dokázala změnit.
Třeba změním já i ten váš touto esejí.
Na začátek si uvědomme věc, kterou tak nějak už víme všichni, jen jí málokdy skutečně využijeme „Přesvědčení, které si osvojíte, silně ovlivňuje způsob vašeho života.“
Celou knihu se řeší dvě nastavení mysli (dost černobíle řečeno, vnímejme to v barevných odstínech):
Fixní nastavení mysl
Pokud myslíme fixně, je to jako bychom hráli jen s kartami, které jsme dostali. Tzn. například - jsme buď chytří nebo hloupí. Jinými slovy není tu místo pro změnu, tím pádem, podle tohoto přesvědčení každým chováním potvrzujeme nebo vyvracujeme to, kým jsme. Nepřipouští se možnost, že bychom se mohli rozvinout. Podle lidí s fixním myšlením je snaha nehodná génia. Při fixním nastavení mysli jsou nezdary vaše nálepky.
Růstové myšlení
Lidé s tímto myšlením přemýšlí o rozdaných kartách jen jako o skokanském můstku. Věří, že základní vlastnosti můžete kultivovat. Všichni se můžeme změnit. Vášeň využívat naše schopnosti a vytrvalost, i tehdy když to nejde, je charakteristickým rysem růstového nastavení mysli. Růstově myslící lidé do toho dávají všechno. Vydávají úsilí a nestydí se za něj. Toto nastavení lidem umožňuje vážit si toho, co dělají, bez ohledu na výsledek. Také umožňuje vidět předsudek takový jaký je (jako něčí názor na ně samotné) a postavit se mu, aniž by to ohrozilo jejich sebedůvěru a schopnosti. Lidé s růstovým nastavením berou procesy vedoucí k úspěchu do vlastních rukou.
Při fixním myšlení se selhání transformuje z činu v identitu. V růstovém nastavení může být selhání také bolestnou zkušenosti, ale nedefinuje vás. Je to problém, kterému musíte čelit, řešit a poučit se z něj.
Transformace malého/velkého člověka
Velkou část knihy se autorka věnuje souvislostem nastavením mysli s vývojem dětí a jak u nich kultivovat žádoucí přístup k životu, avšak mnoho závěrů z toho, se dá aplikovat v dennodenním životě nebo ve vztahu lídr/manažer – zaměstnanec/člen týmu.
Chceme-li dětem/lidem doopravdy darovat nějaký dar, to nejlepší, co můžeme udělat je naučit je milovat výzvy, nechat se fascinovat chybami, mít radost ze snažení a neustálého se učení. Nežádejte bezchybnost, ani žádný neúspěch, žádejte maximální úsilí a přípravu.
Je důležité nechválit člověka (jeho vrozenou chytrost, genialitu atd.), ale jeho snahu a píli! Měli bychom se zdržet takového druhu pochvaly, která hodnotí inteligenci či talent. Nesmíme ukázat, že jsme pyšní více na talent než na píli, jakou tomu člověk věnoval. Proto by se chvála neměla týkat osobních vlastností, ale snahy a úspěchů. Avšak musíme si dávat také pozor, jak mluvíme o druhých - nesmlouvavé souzení druhých, by podkopávalo naší snahu o vytvoření růstového nastavení mysli. Dotyčný by si mohli říkat, že příště budou souzení oni. Někdy je nejdůležitější právě jen ten pocit, že tě někdo nesoudí, víc není třeba.
Častokrát se snažíme ochránit děti před neúspěchem, bohužel tím uděláme víc škody než užitku. Je důležité naučit je, poučit se z neúspěchu a udělat všechno, co je potřebné pro budoucí úspěch. Děti stejně jako dospělí potřebují upřímnou a konstruktivní zpětnou vazbu. Konstruktivní ve smyslu pomoci něco napravit, podat lepší výkon nebo kvalitnější práci.
Snížení nároků vede k pocitu, že na snadnou práci a okázalou chválu mají nárok. Avšak nemůžeme zvyšovat nároky, aniž by byly žákům poskytnuty prostředky k jejich splnění.
Falešné růstové nastavení mysli
V rámci této tématiky se lidé dopouštějí mnoha omylů. Jedním z nich je třeba přesvědčení, že to je jen o chválení za snahu (je to proces zlepšování ne jen snaha. Zahrnuje to zkoušení nových strategii, učení se z chyb atd.). Chceme, aby si uměli říct o pomoc, když to potřebují.
Dalším problémem, se kterým se můžeme setkat, je chvála neexistující snahy – v žádném případě bychom jí neměli používat jako cenu útěchy, když se dětem učit nedaří. Je třeba chválit za proces, ale vždy v souvislosti s výsledkem, tedy s tím co se naučili, jaký pokrok udělali, čeho dosáhli.
Není vždy nutné chválit (non-stop), někdy je dobré se jen zeptat, jak na tom daná osoba je a projevit zájem o jeho proces učení.
Proces osobní proměny
Existuje mnoho lidí, kteří sami mají růstové nastavení mysli, ale nepředávají ho dál. Záleží na tom, jak se chovají navenek. Činy nejsou vždycky v souladu s nastavením v hlavě, ačkoli by být měly. Záleží na tom, za co chválíme. Jak reagujeme na chyby a neúspěchy, a jak akceptujeme prohlubování porozumění.
REALITY
Ve skutečnosti je to tak, že někdy jsme v jednom rozpoložení mysli a jindy v tom druhém. Nikdy nemyslíme 100% fixně celý život a naopak. Naše myšlení se mění v závislosti na situacích, vlastních zažitých přesvědčeních, na chování okolí, výchově, na zkušenostech a v závislosti na našem přesvědčení o nás samých. Naším úkolem je pochopit, co vyvolává, které. Jaké události či situace nás uvedou do stavu, kdy máme pocit, že naše schopnosti jsou neměnné? Kdy máme pocit, že chceme přejít k těžšímu cvičení?
V knize autorka popisuje především „extrémy“ obou myšlení, málo kdy zmiňuje to, že každý jsme kombinací obojího, tím se zabývá až na konci. Domnívám se, že tak postupovala, proto aby lépe vykreslila, popsala a definovala tyto dvě rozhraní mezi, kterými se pohybujeme.
Důležitou otázkou tedy zůstává, co u nás fixní myšlení spouští?
Jaké mám nastavení mysli?
Když jsem tuto knihu začala číst, sama jsem si u sebe začala všímat mnoha různých změn nastavení mysl a zažitých vzorců myšlení. Bylo celkem osvobozující to vnímat objektivněji, vnímat proč se to děje a přicházet na to, jak to změnit (hard part). Při důkladnějším prozkoumávání sama sebe jsem zjistila, že v mnoha konkrétních případech o sobě a svých schopnostech přemýšlím fixně. Jako by mě moje chyby definovali a předurčovali k tomu nezvládnout danou činnost. Všímala jsem si ozývajících se tendencí se na to vykašlat, vzdát to, že to stejně nemá cenu (naštěstí vůle byla vždy silnější), ale vytrvala jsem. Avšak v těch konkrétních situacích bylo velmi obtížné začít se na věci koukat jinak. Jednou jsem si poměrně zřetelně uvědomovala, že je to fixní nastavení mysli, pomáhalo mi myslet na to, že chyba mě nedefinuje, ale v té chvíli jsem nebyla schopná přijít na to, jak ho změnit, co udělat jinak. Věřím, že na to časem přijdu.
Dochází mi také, jak velký vliv na to má chování lidí z okolí a případná podpora, která může bát zásadní.
Vnímám teď o trochu zřetelněji, o kolik se ochuzuji, pokud že nepracuji s omezeními, které v mysli mám a které jsme přejala od společnosti či rodiny. Na světě je milion možností a možná díky tomu přicházíme o ty nejlepší. Chci to změnit (aspoň u sebe).
Uvědomění z knihy
Zezačátku mi styl psaní autorky nebyl moc sympatický. Problematiku popisovala jednostranně, zjednodušeně, zaujatě, manipulovala s čtenářem. Chápu, že chtěla ukázat fixní myšlení jako nebezpečné, ale na mě to bylo asi přílišné. Na první pohled bylo patrné, že je to vědkyně. Čtenáře zahrnovala množstvím studií a případových studií, které potvrzovaly její pohled na věc.
Jak jsem v knize postupovala začínala jsem lépe chápat souvislosti a využití nabytých znalostí. Mnoho z těchto informací se dá využít při výchově dětí, při výuce dětí, koučování nebo při vedení lidí a na tuto spojitost bych se chtěla zaměřit.
Jako lídr musíte pracovat s nejrůznějšími vlastnostmi a typy lidí, s nejrůznějšími přesvědčeními a nastaveními, aspoň některé poznatky by mohli pomoci i vám přijít na to, jak s nimi pracovat, tak aby jste je inspirovali k růstu. Také jsem si uvědomila, že je potřeba pracovat s vnitřními přesvědčeními lidí. Tzn. Řídíme-li dobré lidi, kteří se zjevně trápí svou chybou, naším úkolem je pomoci jim to překonat. Někdy se lidé/děti hodnotí sami, pak je potřeba přenést je do růstového myšlení z fixního. A to je těžký úkol, dlouhodobý, ale doufám, že jsem Vám v této eseji poodkryla aspoň pár nástrojů, jak na to.
