Proč jsem si knihu vybral?
Chtěl jsem se dozvědět, jak můžeme v učící se organizaci pracovat s chybami a jak ji lze celkově rozvíjet. Tato kniha se mi velmi úzce pojí s knihou "Nastavení mysli", jelikož v organizacích se problematika fixního a růstového nastavení mysli velmi často řeší právě ve spojitosti s chybami a učením se z nich.
Definice učící se organizace
Definic, co je to učící se organizace, je mnoho, asi nejpřesnější je tato: podle Karen Watkins a Victoria Marsick: „V takové organizaci dochází k učení na úrovni jednotlivců, týmů, organizace, dokonce i na úrovni komunity, se kterou je organizace v kontaktu. Je to setrvalý, strategicky využitý proces – integrovaný a paralelně běžící spolu s pracovním procesem, rozvíjí způsobilost organizace inovovat a růst. Učící se organizace má zabudované systémy, které podchycují učení a umožňují jeho sdílení.“
Odměňujte ochotu riskovat
Toto doporučení považuji za nejdůležitější a manažeři by ho měli brát za klíčový. Dnešní svět je čím dál tím rychlejší, proměnlivější a těžko předvídatelný. Přijetí určité míry rizika je naprosto klíčové pro úspěch organizace. Vedoucí pracovníci by se měli snažit o to, aby členům organizace vytvořili takovou atmosféru, která umožní přiměřeně riskovat. Tam, kde nejsou chyby trestány, je více pravděpodobné, že budou použity jako zdroj učení. Kultura a politika učící se organizace by měla být nastavená tak, aby umožňovala pracovníkům dopouštět se chyb, které mohou vzniknout při pokusech pohnout se dopředu. Důležité je však dbát na to, aby se udělala na každou chybu reflexe a byla využita jako opravný prostředek do budoucna. Snaha popírat chyby nebo je zakrývat je chyba, jelikož tyto strategie vedou jen k tomu, že budou příště opakovány.
Jaké kroky považuji za nejdůležitější v procesu přijímání rizik a chyb v učící se organizaci?
Podpořit důvěru ve schopnosti jedince. Tento krok je dobře popsán v knize Emoční inteligence, kde autor Pletzer Marc A. uvádí, že pokud se v životě chceme posunout dále, je důležité, abychom začali rozvíjet nové vlastnosti a schopnosti. S vlastnostmi a schopnostmi, kterým jsme se dosud věnovali a rozvíjeli, můžeme dosáhnout jen toho, čeho jsme již dosáhli.
Touto problematikou se také zabývá Kiyosaki ve své knize Proč jedničkáři pracují pro trojkaře, kde popisuje, že pokud si z mládí přineseme samé špatné zkušenosti, ze kterých jsme se nepoučili, potom si v sobě udržujeme emoce jako lítost, hněv nebo odpor a všechno nové, čemu se naučíme, bude těmito emocemi poskvrněno. Jistě znáte lidi, kteří v životě pořád něčeho litují. Často říkají: Kdybych býval…“ či „Pro mě už je pozdě.“ Vezměte to na vědomí a dejte se do práce. Pohněte se, překonejte lítost a hněv. Proč se držet negativity, která nás zdržuje od rozvoje a prožití života, který si zasluhujeme“.
Vytvářet podpůrné týmy je také jeden z důležitých kroků. I když si to často neuvědomujeme, každý z nás je neustále v interakci se vším, čím se obklopuje, jedná se o zákon rezonance. Tento zákon funguje v Team Academy, kde je atmosféra uvnitř týmu otevřená, přátelská, ale je i dostatečně kritická - umíme otevřeně říct, když chceme, aby se věci děly jinak.
V procesu přijímání rizik a chyb bychom měli také překonávat strach z chybování a vystoupit z naší komfortní zóny. V knize Emoční inteligence se píše, že většina lidí ráda setrvává ve své komfortní zóně a když z ní má vystoupit, znervózní. Ve výsledku to znamená, že zkouší relativně málo nových věcí a jen málokdy se odváží opustit prostor, na který jsou zvyklí. Pokud se chceme v životě posunout a budovat si větší sebevědomí, je důležité, abychom opouštěli komfortní zónu. Je to také dobrá možnost, jak zaznamenat probíhající změnu, budeme totiž dělat věci, na které bychom si dříve netroufli. Toto chování pravděpodobně přinese nějaké chyby, ale ty lze napravit a využít je k rozvoji a učení.
Dále je třeba rozvíjet schopnost intuice, jedná se o schopnost, která je do značné míry závislá na vnímání podprahových podnětů, snižuje se mimo jiné s odstraňováním bariéry strachu. Mě osobně pomáhá, když si uvědomím obraz obávané situace a poté si představím, jaké lepší pocity mohou nastat, když tento obraz cíleně změním. Mnohokrát jsem sám sebe přistihl, že jsem si s nějakým vnitřním obrazem spojil právě pocit strachu.
Také je důležité vytvářet si představy svých cílů. Při plánování osobních cílů je podstatné, abychom svůj osobní rozvoj popisovali pozitivně a dokázali si ho vizualizovat. Také je důležité nepopisovat samotný proces, ale konečný cíl. Výrazně nám to zvýší motivaci a posiluje snahu o dosažení cíle. V mém osobním případě to velice pomáhá. Ve svém learning contractu mám, že bych se chtěl zlepšit v delegování úkolů, takže například věta „Bojím se, že když na někoho budu delegovat nějaký úkol, tak ho neudělá tak kvalitně jako já“ mi moc nepomůže, jelikož je hlavní myšlenka zaměřena na strach. Pro mne osobně je lepší zformulovat větu například takto: „Když budu delegovat méně důležité úkoly, tak budu mít více času na řešení strategičtějších a důležitějších věcí.“
Co se mi na knize nelíbilo?
Kniha je psaná spíše jako učebnice, takže se mi bohužel moc dobře nečetla.
