Když jsem se poprvé setkala s knihou "The Leadership Challenge" od Barryho Z. Posnera a Jamese M. Kouzese, byla jsem zvědavá, co nového se mohu naučit o vedení. Sama se tak nenásilně ocitám ve vedoucí roli v projektu a vím, že je to role plná výzev. Tato kniha mi však otevřela oči v mnoha ohledech a poskytla mi konkrétní techniky a myšlenky, které jsem mohla snadno aplikovat na mé projekty.
Jedním z klíčových poznatků, které jsem z knihy získala, je důležitost modelování cesty. V knize se hovoří o tom, jak je pro lídry nezbytné stanovit jasné standardy výkonu a očekávání, ale také žít podle těchto standardů. To znamená, že nejsem jen někdo, kdo říká ostatním, co mají dělat, ale jsem příkladem, který je inspiruje k tomu, aby si sami stanovili vysoké cíle. V mém projektu se takto snažím jít příkladem hlavně při komunikaci a naslouchání. Nepřerušuju lidi, vyslechnu je a každému problému a nápadu dávám důležitost a věnuju čas.
Další technika, která na mě měla velký dopad, je umožnění ostatním jednat. Posner a Kouzes zdůrazňují význam osvobození a posílení ostatních, aby se ujali iniciativy a převzali odpovědnost za své úkoly a projekty. To vyžaduje důvěru v schopnosti mého týmu a ochotu "pustit žezlo" a nechat je, aby se rozhodovali a dělali chyby. Vzhledem k tomu, že jsem v malém projektovém týmu, který je do toho co děláme zapálený, není tohle zrovna něco co bych se měla učit. Spíš mě tahle myšlenka nadchla, je velice důležitá pro budování silnějšího a sebevědomějšího týmu, kde je každý ready na to převzít vedení.
Sdílená vize je od začátku mého působení v TAPu největším oříškem. Inspirace sdílenou vizí je další klíčový prvek, který je v knize zmíněn. Posner a Kouzes tvrdí, že účinní lídři jsou ti, kteří dokáží vyvolat sdílenou vizi budoucnosti, která motivuje a inspiruje ostatní k dosahování cílů. V teorii tuto myšlenku absolutně chápu, v rámci velkého týmu, je to pro mě ale stále těžká věc na zpracování. Hrozně těžko se mi chápe, jak by velký tým různorodých lidí mohl najít jednotnou vizi, se kterou budou na 100% ztotožněný. Zatím jsem to v rámci TAP nezažila a moc bych si přála, aby toho nějaký tým dosáhl. Je to jeden velký otazník, který si možná budu ze studia Tiimi odnášet.
Nakonec, kniha zdůrazňuje význam oslavování úspěchů a uznání přínosů jednotlivců. Toto uznání nemusí být vždy velké gesto; i malá slova uznání mohou mít velký vliv na motivaci a morálku týmu. Učila jsem se, že pravidelné vyjadřování vděčnosti a ocenění za tvrdou práci a úspěchy může vytvořit pozitivní pracovní prostředí, kde se každý cítí cenný a motivovaný k dalšímu úsilí.
"The Leadership Challenge" mi poskytl cenné nástroje a perspektivy, jak být lepším lídrem ve svém podnikání. Věřím, že aplikací těchto technik budu schopná zlepšit svou schopnost vést a pomoct každému ve svém týmu růst a rozvíjet se.
