Jedeme do Afriky do Tanzanie…jedeme do Afriky do Tanzanie……COŽE?.....MY JEDEME DO AFRIKY DO TANZANIE? Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jedu do Afriky, nevěřil jsem tomu až do poslední chvíle – dokonce i když jsme byli už na letišti v Dar es Salaamu, pořád mi to tak nějak nedocházelo.
Vždycky když jsem někam vycestoval ať už to byla jedna z mých prvních solo cest po Německu a na poloostrov Rujána, solo dobrudružství na Kypru, ostrovy Mallorca Menorca atd. – VŽDYCKY mě to posunulo někam dál. Poznával jsem novou kulturu, nové přátelé na hostelech, vystupoval jsem ze své komfortní zóny, učil jsem se trávit a užívat si čas sám se sebou, uvědomil jsem si, že „solo“ cestování vám přinese víc kamarádů než si vůbec můžete myslet a zkrátka mi to vždy pomohlo si srovnat věci v hlavě a posouvat se životem dál. Pokud máte pocit, že jste v životě přehlcení, zaseklí, zmatení – VYCESTUJTE, a nejen když máte tento pocit – cestování je totiž jeden z nejlepších seberozvojích nástrojů.
No jo…ale dál jak na Kypru jsem do této doby nebyl, a tak Tanzanie byla výzva, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Člověk má nějaká očekávání – od této země jsem upřímně ani nevěděl, jaké mám mít – o Africe vidíte většinou jen v televizi dokumentech nebo o ni čtete, ale zažít ji na vlastní kůži? DAMN, tahle cesta vám změní život.
Afrika se musí zažít, nejde popsat – i tak se pokusím vám přiblížit jaké to bylo a co jsem se na cestě naučil. Tak se pohodlně usaďte a jdeme na to.
Skromnost, Laskavost
„Unavenému návštěvníkovi ze Západu otevírali své domovy a srdce i ti, kteří měli sami velmi málo.“
„What do you want to be when you grow up? Kind, said the boy.
Nejlaskavější lidi jsou často ti, kteří toho nemají dost ani sami pro sebe. Povyprávím vám příběh, který jsme zažili v sirotčinci, který je v Tanzanii spravovaný od české organizace Bez mámy. V sirotčinci v malé vesničce jménem Mswiswi žije v rozpadlých budovách 20 kluků a 20 holek. Některé holky už jsou ve velmi mladém věku těhotné, malé děti se starají o ty menší a prostředí, které vypadá, jak kdybyste šli navštívit koncentrační tábor v Terezíně. O děti se starají dvě řádové sestry. David, koordinátor organizace Bez mámy žijící v Tanzanii, nás provedl areálem a zároveň sdílel dojemné příběhy dětí a popisoval, jaké tvrdé podmínky panují v Africe.
Všichni jsme společně hráli hry při západu slunce, smáli se a naplno si užívali radost z přítomného okamžiku. Největším překvapením pak bylo, když nás sestry pozvaly na společnou večeři, aby nám poděkovaly za to, že jsme s nimi strávili podvečer. Upřímně jsme se cítili blbě – pozvání jsme nechtěli přijmout. Proces večeře probíhal tak, že jsme si jako první nandali my a až pak děti, dostávali jsme přidáno a bylo o nás postaráno jako u maminky doma. Jedli jsme společně s dětmi, kteří měli radost z naší návštěvy a pořád se na nás usmívali. Závěrečné slovo sester a Davida pak byl tzv. „hřebíček do rakve“, kdy nám doslova děkovali za to, že jsme s nimi strávili společný čas a prezentovali to jako kdybychom udělali něco velkolepého. Ta vděčnost, skromnost, pokora a laskavost, která z těchto lidí vyzařovala byla k nepopsání.
Pro mě to byl jeden z vůbec nejsilnějších zážitků v Tanzanii. A co mi tahle zkušenost dala?
Radování se z maličkostí, Vděčnost, Upřímná radost
Setkání s dětmi mi ukázalo, jak málo je potřeba k opravdové radosti. Věci, které my bereme jako samozřejmost – zdraví, jídlo, střechu nad hlavou, čas strávený s blízkými – mají pro tyto děti nesmírnou hodnotu. Tato zkušenost mě naučila být vděčnější za maličkosti ve vlastním životě a uvědomit si, jak často na význam těchto darů zapomínáme.
Ještě před odjezdem do Tanzanie jsem si myslel, že dobře vím, jaké mám štěstí. Mám podporující rodiče, jsem zdravý, můžu dělat, co mě baví, mám co jíst a kde spát. Jenže realita, ve které žijeme, nás často otupí – začneme tyto věci brát jako samozřejmost. Až v Tanzanii jsem si naplno uvědomil, jak vzácné a cenné tyto věci jsou. Před Afrikou jsem to možná věděl „rozumově“, ale nedokázal jsem to opravdu pochopit/procítit. Teď už ano.
Tento nový pohled na život se prohloubil ještě víc, když jsme s Weamem odletěli týden po návratu z Tanzanie na Learning Circus do Rumunska a Albánie. Ještě před odletem jsem se necítil dobře, a tak jsem si nechal udělat testy. Výsledky jsem zjistil ale až v pátek ráno na letišti v Bukurešti – zjistil jsem, že jsem si z Afriky přivezl horečku dengue. V Rumunsku jsem většinu času strávil na ubytování a po příletu do Albánie jsme museli s Barčou odletět dřív zpátky do ČR, protože ona dostala zas příušnice. Vše naštěstí dopadlo dobře, já neměl nijak strašný průběh, ale i tak to byla zkušenost na kterou s Barčou jen tak nezapomeneme. Zrovna před týdnem (konec srpna) jsem byl v nemocnice ještě znovu na kontrole a musím říct, že zdraví máme fakt jen jedno…ne opravdu, ne pět, ne dvě, jen JEDNO.
Tahle nepříjemná zkušenost mi ukázala, jak rychle se může život převrátit naruby a jak je důležité si vážit toho, co mnozí z nás berou jako samozřejmost. Tyto zážitky a dobrodružství mě naučily pochopit pravý význam slova vděčnost a radost z maličkostí – upřímná radost.
· Dospělý i děti nás všude vítali, a to nějak obyčejně. Děti za námi běhaly, křičeli na nás mzungu (bílý člověk) a radostí se mohli rozskákat – měli snad větší radost než, když u nás dítě dostane dárek pod stromeček, který chtělo. Ta čistá radost sršela nejen z dětí ale i z dospělých ať už to bylo ve škole, sirotčinci, na jídle, výletách
· V podmínkách, v jakých fungují místní školy, kdy jsme viděli ještě jednu z těch lepších, která je podporována jsou hrozné. Každý den si nosí malé děti galony vody do školy, aby měli co pít a aby jim kuchařka měla na čem uvařit jídlo. Kuchařka je na celou školu jedna a vaří celý den na rozpáleném slunci pro 800 dětí. Čistou, pitnou vodu mají jen zřídka a teče jim ve škole, tak jednou do měsíce někdy ani to ne a jsou i období kdy je to jednou za dva až šest měsíců
· Ať už to byla střední škola nebo Tiimi na univerzitě v Irinze, což je soukromá škola – 95 % nikdy v životě nevycestovalo za hranice Tanzanie
· A věci jako: kvalitní lékařské zázemí nebo že sanitka v této zemi nejezdí, bezpečnost v zemi – jsou věci na které tady u nás v Evropě úplně zapomínáme
Důležitost „malých“ gest: To jak nás sestry a děti v sirotčinci přivítaly, mi ukázalo, že vše nemusí být jen o velkých činech. Tím, že jsme jim věnovali náš čas, poskytl jsme jim něco cenného, co jsme možná ani sami nevnímali za extra důležité.
„A při tom to, co hledají by se dalo najít v jediné růži nebo v trošce vody…“
“Is your glass half empty or half full?” asked the mole.
“I think I’m grateful to have a glass,” said the boy
Životní styl – bourání stereotypů
„A k čemu vám je mít tolik hvězd?“ „K tomu, abych byl bohatý.“ „A k čemu je být bohatý?“ „Abych mohl nakoupit další hvězdy, pokud někdo nějaké objeví.“
„Ve své profesi jsem byl mistrem. Nyní si ale uvědomuji, že i přesto jsem prohrával ve hře života. Byl jsem tak zaneprázdněn honem za velkými rozkošemi, že mi unikaly všechny malé radosti. Nikdy jsem nečetl ani jednu z těch velkých knih, o kterých mi řekl můj otec. Nikdy jsem nedokázal vybudovat přátelství, nikdy jsem neměl čas na hudbu. A přesto si myslím, že jsem měl velké štěstí. Můj infarkt byl okamžikem pravdy, mým probuzením. Věř tomu nebo ne, dostal jsem druhou šanci k tomu, abych prožil život bohatší. Spatřil jsem ve své bolestné zkušenosti příležitost. A co bylo ještě důležitější, měl jsem dost kuráže ji využít.“
V každé zemi je trochu jiná kultura a způsob, jak v ni lidé žijí. No a v Tanzanii byste jako zběsilý rychle se za něčím ženoucí Evropan hodně rychle narazil. Pomalý, klidný životní styl, užívání si přítomnosti, nehnat se za penězi, slávou, uznáním. Kultura a životní styl v Tanzanii mi dal a hlavně naučil:
1) Užívat si cestu, přítomnost – nikam nespěchat
Často se nechávám strhnout vlnou workoholismu, kdy zapomenu zvednout hlavu a podívat se kolem sebe. Zapomenu si uvědomit, jakou cestu jsem už prošel/ušel, kde se právě nacházím a kam vlastně směřuji. Tanzanie mě naučila užívat si každou chvíli a být vděčný za každý den, kdy jsem se stal lepší verzí sebe samého. Užívat si cestu, ne pouze cíl, je klíčem k tomu, jak být šťastný teď, ne až "jednou".
Jasně, už dříve jsem četl o Hédonické adaptaci a věděl jsem, jak důležité je naučit se užívat si cestu životem, místo toho, abych se neustále hnal za dalším cílem. Stejně jako jsem teoreticky věděl, že bych si měl vážit věcí jako je zdraví, jídlo nebo střechy nad hlavou, věděl jsem i tohle. Ale nestačilo to jen vědět. Až když jsem měl možnost zažít na vlastní kůži úplně jinou kulturu a životní styl, pochopil jsem hloubku tohoto principu. Tanzanie mi dala ten skutečný prožitek – nejen myšlenku, ale pocit, jaké to je být přítomen v každém okamžiku, užívat si jednoduché radosti a nehnat se slepě za něčím vzdáleným.
Videjka relevantní k tématu:
https://www.instagram.com/p/C-iFd5LBjlx/
https://www.instagram.com/p/C8-TmwbO6dO/
2) Zpomalit, zklidnit se – nic neuteče
Naučil jsem se zpomalit. Jen tak si chvíli sednout a nic nedělat, uvědomil jsem si, jak moc jsem předtím „utíkal“. Stal se z toho můj rituál klidu. Jen tak koukat do prázdna, představovat si věci nebo prostě vnímat přítomnost – to jsou momenty, které mi dříve chyběly. Zastavit se na deset minut a jen tak být, to je umění, které jsem se naučil a které mi teď dává ohromný pocit klidu.
3) Síla fyzična
K tomu se váže i uvědomění si síly fyzické aktivity. Hodinová procházka, basketbal, běh nebo cvičení – to jsou činnosti, které mi vždycky dokázaly pročistit hlavu a vrátit mě do přítomnosti. V druhém semestru jsem sice pravidelně chodil do fitka, ale moje mysl často bloudila jinde. Teď už chápu, že fyzická aktivita není jen o těle, ale i o mentálním zdraví. Když se soustředím na to, co právě dělám, cítím se mnohem lépe.
4) Síla přírody
Příroda má neuvěřitelnou sílu, na kterou často zapomínám. Když jsem přijel k rodičům, úplně jsem zapomněl na svá oblíbená místa v lese, na skály, kam jsem vždycky chodil přemýšlet a čerpat klid. Tanzanie mi připomněla, že je důležité se vracet k těmto místům, protože jsou to ty chvíle, kdy můžu vypnout a načerpat novou energii. Nežeňte se neustále za něčím – někdy stačí jen jít na hodinu ven a na chvíli se zastavit.
5) Psaní deníku – sepisování myšlenek na papír
Začal jsem si vést deník. Zapisování myšlenek mi pomohlo vnést do života více klidu a jasnosti. V deníku shrnuji, za co jsem vděčný, píšu si nápady a občas ho používám jako terapii. Sepsat zmatek z hlavy na papír je neuvěřitelně osvobozující – alespoň pro mě. Každý den si píšu pár řádků a všiml jsem si, že některé mé přání, která jsem tam zaznamenal, se začala naplňovat. Nikdy bych nevěřil, jak mocný nástroj může být obyčejný kousek papíru a pero.
6) Úspěch, radost vám nepřinese nějaká materiální věc, cíl ale pocit ve vás – to co děláte, láska, přátelé
„What do you think sucess is?“ asked the boy
„To love,“ said the mole.
Ať už milujete svoji rodinu, přátelé, manžela/manželku nebo to co děláte, je to právě ten největší úspěch, který v životě můžete mít. Dobrodružství v Tanzanii mě naučilo celkově zpochybnit evropské „společenské normy“, které často definují úspěch na základě kariérního postupu, materiálních statků nebo společenského uznání. Krtek tímto výrokem v knize The Boy, the Mole, the Fox and the Horse vybízí k přehodnocení toho, co považujeme za důležité, a upozorňuje na to, že láska je ve skutečnosti tím největším úspěchem, kterého můžeme dosáhnout.
„Skutečný úspěch v životě není o materiálním bohatství nebo dosažených cílech, ale o schopnosti milovat – sebe, druhé, to, co děláte a svět kolem sebe.“
Síla autenticity, upřímnosti
Další věc, kterou jsem si v Tanzanii uvědomil, je síla autenticity – být přirozený, upřímný a neschovávat se za masku. Lidé tě buď přijmou takového, jaký jsi, nebo ne – a to tě ve finále nesmí nijak ovlivnit.
Zůstat otevřený a nebát se říct, co si opravdu myslím, i když to pro ostatní nemusí být příjemné. To je pro mě klíč k vnitřnímu klidu. Někdy je nepříjemné jít do sporu, ale upřímnost mi pomůže si oddychnout a uspořádat si celkově myšlenky v hlavě.
Přestat se zajímat o to, co si o mě ostatní myslí – je to osvobozující pocit, který mi dodává energii žít naplno.
Neskrývat své skutečné pocity za sarkasmus nebo úsměv – chci být upřímný, i když to nebude vždy jednoduché.
Nesnažit se zapadnout/zalíbit všem za každou cenu. Pokud se přizpůsobuješ všem, ztrácíš sám sebe a podvádíš nejen ostatní, ale hlavně sebe. A když to tak zpětně reflektuji, tak jsem k tomu měl občas sklony – tomu se ale po Tanzanii vyhýbám obloukem.
Měsíc cestování vám dá více než tři týdnu hustlení v TAPU – dokonce vám ho po návratu pomůže podpořit:
Všichni víme, jak skvělé je cestování. Otevře nám oči, poznáme novou kulturu, nové lidi, získáme zkušenosti a zažijeme spoustu nezapomenutelných zážitků. To nám říká každý, ale dokud to nezažijeme na vlastní kůži, nepochopíme, jak zásadní dopad může mít cestování na náš osobní i profesní život.
Každá cesta do zahraničí mi jen potvrzuje, jak je cestování klíčové. Nechci čekat na „až“ – až budu mít dostatek peněz, až bude čas, až bude všechno dokonale připravené. Cestování tady a teď mi pomáhá nejen v osobním rozvoji, ale i v podnikání. Inspiruje mě, přináší nové nápady, posiluje kreativitu a otevírá dveře k obrovské síti lidí po celém světě. Měsíc usilovné práce v TAPu vám nedá tolik jako měsíc na cestách
Pokud chcete růst – nejen v podnikání, ale i jako člověk – věřte mi, že měsíc strávený cestováním vás posunou mnohem víc než měsíc intenzivního "hustlení" doma.
Prostředí kolem nás má obrovský vliv
Kultura a životní styl doma vás semelou zpátky, jakmile se vrátíte. Vždycky si po návratu z nové země slibuju, že budu žít stejně svobodně a podle nově získaných hodnot i doma, ale realita je jiná. Prostředí vás prostě pohltí zpátky. Jasně, na cestách se naučíte spoustu nového, změní to váš život, žijete podle nových zásad, ale po roce od toho dobrodružství si často uvědomíte, že jste znovu uvězněni v jakémsi nevědomí.
Jedna věc, kterou na cestách vždycky naprosto miluju, je ten pocit naprostého odpojení od všeho (v naší generaci hlavně od telefonu). Dokážu se kompletně odtrhnout od „digitálního hluku“ a být skutečně přítomný. A po návratu si vždycky slibuju, že tenhle pocit si udržím. Jde to ale vůbec v dnešní době, když přes telefon děláme všechno? Chtěl bych se naučit nebýt na něm tak závislý, ale někdy mám pocit, že je to v moderním světě skoro nemožné.
Tanzanie mi ukázala, jak velký vliv má prostředí na to, jak žijeme a jak se cítíme. Cestování vám otevře oči a naplní vás novými hodnotami, ale když se vrátíte zpátky, doma vás to postupně semele zpátky do starých kolejí. Možná je to o tom, učit se ty nově nabyté návyky udržovat, i když je okolí jiné, a nenechat se pohltit zpátky tím světem, který vám už jednou přišel tak vzdálený?
Závěrečná slova
Cesta do Tanzanie mi vlastně pomohla zamilovat se do svého života teď a tady. Snažím se žít co nejvíc v přítomnosti, vytvořil jsem si vlastní rituály, umím zpomalit a jsem vděčný za každý den. Užívám si cestu a těším se na všechno, co mě v budoucnu čeká. Před Tanzanii jsem si do svého learning portfolia na Týmové dovednosti zapsal konkrétní kroky – poznávat víc sám sebe, více si věřit, naučit se přetvářet negativní myšlenky na pozitivní. Naučit se vnímat chyby a neúspěchy jako učící se příležitosti.
A víte co? Všechno tohle se mi opravdu povedlo. Celý ten proces je o tom, jak zvládat sám sebe, umět se sebou pracovat. Když se ohlédnu zpátky, vidím, jak obrovský krok jsem udělal kupředu. Ondra před rokem by vůbec nechápal, kde jsem teď a jak moc si život užívá.
Dovětek
V průběhu této eseje jsem použil několik citátů z různých knih. Po návratu z Tanzanie jsem totiž o prázdninách četl hlavně knížky zaměřené na duchovní růst, a musím vám říct, že kdybych nezažil tu zkušenost v Africe, spousta myšlenek by mi ani nedocvakla. Ta pravá podstata totiž spočívá v tom, že si některé věci musíte prožít na vlastní kůži – to už jsem ale psal několikrát v této eseji :D.
Možná jsem tady něco vynechal, protože spoustu myšlenek jsem už podrobně rozebral v esejích o knihách, které mě ovlivnily po návratu z Tanzanie. Pokud vás to zajímá víc, určitě se můžete podívat na mé eseje o Malém princi, Mnichovi, který prodal své Ferrari nebo The Boy, the Mole, the Fox and the Horse….
Koho zajímá více může checknout tohle skvěle sestříhaný video od Zuzky, které shrnuje naše dobrodružství:
https://www.youtube.com/watch?v=zkT1aljPi1o&t=1345s
JEDNA VĚC JE JISTÁ: AFRICA CHANGED MY LIFE A CHCI SE TAM VRÁTIT ZPĚT
https://www.instagram.com/p/C8VYDS2RYt2/
