Čtyři tisíce týdnů
Proč jsem si knihu vybral?
Chtěl jsem okusit soudek trochu jiného lidštějšího time-managementu.
Co jsem se v ní dozvěděl?
1. ČAS je jedno obrovské téma v této knize a nyní se chci snažit nebrat čas jako konstantu ale jako substituci, dívat se na něj z jiného úhlu pohledu. Je ohebný, a právě mi určujeme, jak rychle plyne a bude plynout. Také ho nevnímat jako abstraktní entitu jako věc spíše ho vnímat jako součást života není to nic co je oddělené od nás jako kalendář, řada událostí, co se mají stát je to součást dne stejně jako dřív rolníci pracovali na farmách vstávali s východem slunce a chodili spát se západem slunce. Dokonce v každém ročním období jinak.
Žili stylem života „orientací na úkoly“ a ne na seřazováním věcí na nějakou imaginární časovou osu.
2. Jakmile začneme brát čas jako zdroj, který je potřeba využít co nejefektivněji začneme s tím i pociťovat TLAK, řešením v tu danou situaci bývá dělat multitasking, učit se nové metody time-managementu abychom toho stihli více, koneckonců základní problém spočívá v tom, že nikdy nebudeme mít vše hotov, nikdy nám nedojde to-do list jsem v křeččím kole. Nikdy nedospějeme do bodu, že si vedeme dostatečně dobře.
3. FOMO aneb jak ho přetvořit na pozitivum.
4. Přijmout své limity, nesnažit se o čistý stůl, posouzení úkolů (matice?)
Jak jsem to použil a jak to dopadlo?
1. Nyní zkouším představit čas/úkoly jako pás, kde každou chvíli okolo mě projíždí určité příležitosti a povinnosti no a abych dosáhl toho po čem toužím, což je spokojený a šťastný život naplno prožité okamžiky. Musím na tom páse mít rovnoměrně rozložené zboží s dostatečnými odstupy. Občas nějaké zboží prodeje, a to se stává občas je pás naplněn, a to se stává. Nicméně jsem si vědom, že vše nemohu stihnout koneckonců nejsem robot, a proto si radši užiji a naložím těch pár „dárků“ zboží, které mi stojí za to a zbytek nechám projet nebo poprosím ostatní, aby si vzali přebytečné zboží na jejich pás.
2. Teď se snažím být více časem, prožívat okamžiky které plynou v čase. Je také těžké nebrat a nedívat se na úkoly, které dělám jako na věci, které mi nemusí přinést budoucí užitek. Odráží to styl, kterým jsme byli vychování v tomto hyperkonstrukčním ekonomickém klimatu. Upřednostňování budoucího užitku před dnešním prožíváním/potěšením. V konečném důsledku se to však obrací proti nám. Vytrhuje nás to z přítomnosti a vede nás to k přilnutí k budoucnosti-> otázky vize, mise, cíle až až až. Proto nyní to mám jinak chci žít a žiji jinak vnímám prostředí a svět jinak. Nahlížím na Time-management jinak okem člověka co chce žít v přítomnosti, protože to je to jediné, co máme a můžeme s tím hýbat. Zároveň nevylučuji, že ohlédnout se do minulosti a budoucnosti je blbost to vůbec ne. Spíš jen z hluboka se nadechnout, vydechnout a trochu žít a nesnažit se neustále o čistý stůl, který nikdy nebude prázdný. Cítím se díky tomu mnohem klidnější více optimistický a na ostatní i tak působím dle ZV. Také mě to naučilo, že nejsem ten typ člověka, co může a zároveň musí mít neustále tasky před sebou. Mnohem lépe dokážu sebe uplatnit a ostatní pozitivně naladit, když nejsem přetížen hromadou úkolů
3. Něco zmeškat něco nestihnout co si vybrat dřív? Přesně to jsem byl já před půl rokem díky knize však s FOMO efektem dokážu pracovat zase o stupínek lépe. Je pro mě nyní problém, když něco zmeškám, nedostavím se na ZS, neuvidím prezidenta jet na bílém koni, nepřijdu na meeting ohledně projektu, který by zrovna byl ten pravý a vydělal by mi ty „šušně“? Ale kdepak takový už nejsem. Beru FOMO jako součást života jako nástroj příležitost vyjádřit sám sebe toho kdo jsem a jaké hodnoty zastávám, čemu já dám přednost před ostatními povinnostmi. Respektive a jednoduše „FOMO = vědomě přinést tuto oběť znamená vyjádřit bez výhrad, na čem nám nejvíc záleží.“ -> to jsou ty HODNOTY
Musím potvrdit, že z takového přehození vnímání nějakých ušlých příležitostí mi s lehkostí opadlo 10 kg nervů ze srdce a mozku. Také to vedlo k tomu, že nyní přemýšlím, co chci doopravdy já dělat, co mě dává smysl, a především proč to chci dělat.
Konkrétní situace s hraním videoher, kdy jsem hry měl jako formu odpočinku a relaxačně stráveného času doprovázené však trochou úzkostí co jsem za ten čas mohl stihnout, jestli to není zbytečné hrát apod. scénáře. Obhajoval jsem si to tím, že ostatní lidé chodí třeba do posilovny, někdo kouká hodiny na televizi seriály a furt a furt jsem si musel v hlavě obhajovat, že když hraju tak je to vlastně v pořádku a je to můj prostředek pro relaxaci. Ve výsledku věci jsem si to vlastně vůbec neužil a přesně jak jsem si v hlavě scénáře říkal byl to neodpočatý čas a vlastně i zabitý čas. Jelikož jsem nedělal nic pořádně. Nyní když to opět vztáhnu na tuto situaci jsem naprosto v pohodě, že nestihnu XY věcí, co by mě mohli posunout nějak v budoucnosti jsem v pohodě s tím, že tuto přítomnou chvilku strávím pro 0 zisk v budoucnosti a budoucí užitek. Co mi to však dává je chvilka pocitu klidu a strategické přemýšlení nad jinými věcmi, než je život. Cítím se následně odpočatě a s chutí dělat další věci.
4. Přijímám své limity a čelím jim každý den, že všechny věcí, které chci třeba nedopadnou což mě vede ještě k lepšímu a tím je, že s těch věcí si začnu vybírat a vlastně selektovat ty na kterých mi doopravdy záleží. Respektive udělám to, co bude v mých silách, co neudělám tak neudělám svět se nezhroutí. Ten despotický vnitřní hlas, který trvá na tom, že musíte zvládnout všechno, prostě nemá pravdu. Do toho se však pouští jen málo, kdo nikdo nechce čelit a přiznávat „porážku“ čelit svým lidským limitům, těžkým rozhodnutím, co nechat a co udělat, které lidi zklamat, kterých hýčkaných ambicí se vzdát v kterých rolích setrvat…. Vlastně díky tomu jsem si vědom, že slovo work life balance prostě naplnit nejde podle našich ideálů, jak bychom si přáli, vždycky něco nestihneme tak jak bychom si ideálně přáli. Proto většina lidí volí druhý způsob a tím je naložit si ještě víc, abychom vše stíhali.
Také mám nyní filtr na tasky, které mi někdo zadává snažím se je rozložit jestli jsou důležité respektive mám 2 seznamy úkolů jeden je otevřený a druhý uzavřený. Otevřený seznam je určen pro všechno, co musíte udělat, a nepochybně bude děsivě dlouhý. Naštěstí není mým úkolem se mu věnovat: místo toho z něj přesouvám úkoly do uzavřeného seznamu, tedy seznamu s pevným počtem položek a tím je 8 položek. A tím je pravidlo, že do něho nemohu přidávat další položky, dokud některé z těch stávajících nedokončím. Možná bude potřeba ještě 3 seznam na tasky, které mají vypracovat ostatní. Všechny položky z otevřeného seznamu nikdy nevyřídím to však není ani v plánu. Naopak udělám spousty věcí, na kterých mi opravdu záleží. K tomu mám nyní v plánu si ještě striktně nastavit omezenou pracovní dobu, abych neměl tendenci neustále dělat další a další tasky. Ověřené to v plném provozu v Tapu ještě nemám, ale taková demoverze menších úkolů funguje zatím skvěle akorát seznam s pevným počtem úkolů budu muset asi snížit na 5, jelikož mám problém z 8 vybrat, který udělat dříve nebo posoudit vůči ostatním jeho důležitost.
Závěr:
Myslím si, že všem těmto mým myšlenkám a zkušenostem a vlastně celé souznění s knihou a pro mě lidštějším přístupem k time-managementem předcházela převážně má výchova. Beru to na úkor jiných knih, kde jsou různé metody, jak efektivněji pracovat, dělat více věcí najednou, jak mít čistý stůl, udržení work/life balance (hodně omílané téma u nás v týmu) apod. Tady v TiimiKde jsem narazil na úplně diametrálně odlišný postoj na práci a řešení problémů, který mě zprvu nadchnul a bavil, jenomže energie postupem času opadne a člověk se začne vracet ke kořenům, jak byl vychováván a vyrůstal. Díky tomu i věřím, že se mnohé dá změnit, zároveň však dosti už toho je tak zakořeněné, že nejde jen tak vyvrátit. Respektive dejte mi dostatečně velký důvod a dostatečně velkou páku a otočím světem.
