Proč jsem knihu četl?
Protože jsem o ní slyšel hodně od Aničky z mého týmu a chtěl jsem se dozvědět o tom něco víc.
Navíc jsem se dočetl, že autorka má velmi zájímavé a řekl bych úspěšné portfolium.
Co jsem si z knihy odnesl?
Propojení empatie a zpětné vazby. Asi nejzásadnější na myšlence tohoto propojení bylo to, že určitá krutá upřímnost je nutně potřebná k posunu lidí.
Prakticky celá kniha stojí na rozdělení zpětných vazeb do čtyř kategorií.
Konkrétně:
1) ničivá empatie, 2) radikální upřímnost
3) manipulativní neupřímnost, 4) útočná agrese
Jako nejjednodušší popis celého kvadrantu používá autorka příklad s kolegou, který má rozepnutý poklopec u kalhot.
1) Nic neříkáte (nechcete, aby se druhý cítil nepříjemně)
2) Šeptem ,,Máš rozepnutý poklopec"
3) Nic neříkáte (nechcete se cítit nepříjemně)
4) Nahlas ,,Koukněte, má rozepnutý poklopec"
Jak se držet v rámci radikální upřímnosti?
Držet se faktů a být konkrétní
Pozitivní feedback veřejně, negativní v soukromí
Projevovat zájem o kolegy
Nebýt dogmatický (only sith deals in absolutes)
Být stručny
Sdělovat feedback pouze dokud je aktuální
Nestrawmanovat
Naučit se feedback i přijímat
Praxe?
Velká část mé komunikace je krutě upřímná a do jisté míry bych řekl, že radikální upřímnosti to není daleko. Samozřejmě je dobré si uvědomit jak moc zásadní může být pár slov v komunikaci. To nejzásadnější co zkouším je naopak formulovat feedback, aby nebyl považován za útočnou agresi, obzvláště protože to tak nemyslím.
Jestli nastala nějaká změna k lepšímu se ale musíte zeptat mého týmu. :D Ale z Hotseatu vyplývá, že posun dobrým směrem nastal.
Co se týče týmu samotného, tak na začátku jsme byli hodně daleko od radikální upřímnosti, ale snad i díky této knize jsme k tomu nyní blíž.
