Jaké jsou moje silné a slabé stránky? Jak můžu zvýšit svoje sebevědomí? Jak si můžu začít víc věřit? Jak můžu změnit svůj vlastní mindset tak, abych pozitivně ovlivňovala jak sebe samou, tak i lidi kolem a nestala jsem se tím ,,špatným jablíčkem” ze 17 zákonů týmové spolupráce (The Law of the Bad Apple)? Tohle je pár příkladů otázek, které mě již nějaký ten pátek pronásledují. Při tvorbě svého prázdninového learning contractu jsem si tedy předsevzala ponořit se do tajemství self-leadershipu, jelikož věřím, že právě v něm tkví odpovědi, které tak dlouho hledám. Vidím v něm také klíč, který mi pomůže na cestě k osobnímu mistrovství a navíc, jak můžu někdy chtít vést ostatní, když se pořádně nevyznám sama v sobě? Přesně z těchto důvodů jsem si na doporučení Johnnyho Pohádku o ztracené krajině vybrala.
"Self-leadership is having a developed sense of who you are, what you can do, where you are going coupled with the ability to influence your communication, emotions, and behavior on the way to getting there."
"Organizations learn only through individuals who learn. Individual learning does not guarantee organizational learning. But without it, no organizational learning occurs." - Peter Senge
Už na základní škole se každý z nás seznámil s tímto fyzikálním vzorečkem:
Práce = výkon x čas
Koučování slouží k tomu, abychom efektivně dosahovali cíle. Schopnost konat práci, která nás k cíli přiblíží, je dána naší energií, ovšem ne každá energie se proměňuje ve výsledek. Zatímco čas odbijí pořád stejně, pravidelným rytmem, v našem výkonu každý z nás jistě zaznamenává určité výkyvy, které si mnohokrát nedokážeme ani pořádně vysvětlit a raději je přisuzujeme náhodě, než abychom se je snažili pochopit. Přitom právě pochopení zákonitostí tohoto kolísání by mohlo zásadním způsobem ovlivnit zacházení s naší vlastní energií. Na čem je tedy závislá naše výkonnost?
Už dávno bylo objeveno, že mezi výkonností a stimulací (motivací) je určitá spojitost. Zákonitost na grafu zjednodušeně uvádí, že se výkon nejprve se zvyšováním vnější motivace stupňuje, až dosáhne optimální úrovně, a další zvýšení vnější stimulace už výkon sníží. Nízká úroveň aktivace je například nějaká nudná situace, příliš vysoká úroveň aktivace je stresující situace a někde mezi nimi se nachází ona optimální zóna. Vnější stimulace je vlastně vnější motivací, ale jak už z praktického života víme, mnohem častěji uplatňujeme motivaci vnitřní a činnosti děláme zkrátka proto, protože sami chceme. Nebo alespoň tak by to podle mě mělo být, ačkoli tradiční školní prostředí s tím očividně úplně nesouhlasí a myslím, že vnitřní motivaci doslova zabijí. Když nad tím tak přemýšlím, strašně mě štve, že se téma motivaci na základních ani středních školách neprobírá. Nebylo by přece lepší děti s vnitřní motivací seznámit, pomoct jim pochopit, jak silnou pozitivní emocí je třeba touha (jak ostatně uvádí i Rudolf Příman v knize Čí jsou tvoje peníze) a tím i zajistit, aby je škola skutečně bavila, aby si v ní našli svůj vlastní smysl a v konečném důsledku dosahovali lepších výsledků?
Na základě grafu výše můžeme naší první zmíněnou rovnici pro vykonanou práci upravit do téhle podoby:
Pracovní výsledek = motivace x čas
Jupí, našli jsme koučovací rovnici.
Z rovnice koučování vyplývá, že k dosažení lepších výsledků se nám nabízejí dvě cesty. První cesta vede přes navýšení hodin věnovaných dané činnosti, což je přístup, který jsme si osvojili zejména ve školních lavicích. Čas však není nekonečný, je nejcennější komoditou, kterou máme k dispozici. Bezmyšlenkovité prodlužování pracovních hodin často nepřináší kýžené ovoce, ba naopak, může vést k vyhoření a ztrátě motivace. Nedostatek vnitřní motivace se pak musí kompenzovat vnějšími podněty, jako jsou známkovací systémy či zkoušky, které však promění naši původní touhu po učení v pouhou povinnost, a naší jedinou zbývající tužbou je pak vyhnout se chybám. Začneme se tedy vyhýbat i veškerým činnostem, při kterých bychom mohli nedej bože selhat. Myslím, že právě z tohoto zakořeněného přesvědčení, že chyby jsou nepřijatelné, pramení naše neschopnost experimentovat. Vidím to sama na sobě. Ačkoli v Tiimi neustále zdůrazňujeme důležitost a přínos experimentování, vzadu v mé mysli stále hlodá červík, kterému se experimentování a zejména chybování ani trochu nezamlouvá. A ono je opravdu těžké se tohohle červíka zbavit, když už se jednou do hlavy dostane. Upřímně řečeno, každá kniha, kterou přečtu, mě jen utvrzuje v rozhodnutí nikdy své budoucí dítko nevystavit tradičnímu vzdělávacímu systému. Ačkoli nemám vystudovanou žádnou školu zaměřenou na pedagogiku, už dlouho je mým snem založit mateřskou školku někde v přírodě (nejlépe v lese haha), kde se budou děti učit právě i tomu, že chybovat je naprosto v pořádku. Přijde mi to nesmírně důležité a moc mě trápí, že dětem v období, kdy se formuje jejich pohled na svět, často vštěpujeme nesprávné myšlenky, což způsobuje, že se jejich počáteční zvídavost a chuť objevovat nové a neznámé postupně vytrácí.
Naštěstí je ale ještě druhá cesta, jak dosáhnout výraznějších výsledků. A přesně tou se ubírá koučování. V sebekoučování se vlastně snažíme vrátit k předškolnímu věku, kdy máme chuť experimentovat a nějak se netrápíme tím, zda jsme něco udělali špatně. Moc se mi líbila, co autor napsal: ,,Spořádanou chůzi po předepsané cestě doplňujeme dalšími zábavnými možnostmi stejně jako děti, které křížem přebíhají cestu, aby válely sudy na louce, trhaly jablka, dupaly do louží a lezly na strom. Všechny tyto možnosti nám mohou na cestu nabídnout nový pohled, takže mnohdy zjistíme, že se dá zkrátit. Místo abychom o tom, co děláme, příliš přemýšleli, se do činnosti ponoříme.” Myslím tedy, že je opravdu důležité zachovat si v sobě po celý život kus svého mladšího já a tohle vnitřní dítě pravidelně pouštět na svobodu.
Proudění nebo plynutí je stav mysli, kdy se skutečně ponoříme do vykonávané činnosti. V takových chvílích čas dočista přestane existovat, všechno krásně plyne a my jsme nejen výkonní, ale i šťastní. Na opačné straně pak stojí uváznutí, tedy delší období, kdy se nám věci nedaří zlepšovat, přestože jim věnujeme hodně času. Jak se tedy do toho vzácného stavu flow můžeme dostat?
Moc dobře vím, že se mi ve stresu nepracuje dobře, ale přesto je můj výkon v těchto chvílích vyšší než obvykle. Proč tomu tak je? Většina lidí si zvýšení výkonnosti s blížícím se termínem mylně vysvětluje stresem. Pravdou však je, že nás kupředu nepohání stres, nýbrž vidina cílové pásky. Vždyť tak to funguje i při běhu. Když nevíme, jak dlouhý kus poběžíme, raději šetříme síly a volíme pomalejší tempo. Když však zahlédneme cílovou pásku, mobilizujeme veškerou energii, protože víme, že za chvíli budeme moci odpočívat a regenerovat naše síly. Takovou cílovou pásku si ale můžeme nastavit i my samotní (už tak stejně děláme například před odjezdem na dovolenou). Řekla bych, že s tímhle efektem pracuje třeba metoda Pomodoro, kterou jsem již několikrát zkoušela. Mým hlavním problémem s ní je ale to, že pokud se dostanu do flow a práce mi jde od ruky, nechce se mi využívat času na odpočinek. Raději tedy využívám metodu, kterou mi doporučil na začátku roku Fíla. Spočívá v tom, že si na danou práci vyhradím určité časové okno, do kterého to prostě musím stihnout. Začala jsem tak dělat hlavně při psaní esejí, jelikož jsem na nich byla schopna strávit neskutečné množství času, který byl často málo produktivní.
Náš vnitřní účet představuje naši energii a motivaci. Oproti tomu bankovnímu má ale značnou nevýhodu v tom, že nám z něj nechodí výpisy, a navíc je taky účtem debetním, nepustí nás tedy do mínusu. Stav tohoto účtu je často závislý na informacích, které každodenně dostáváme. Přijde nám nějaká nepříjemná zpráva, bum, z našeho účtu právě proběhl odečet. Pokud nám naopak dorazí zpráva příjemná, může tím být pozitivně ovlivněn nejen zbytek dne, ale i mnoho dnů následujících. Trik je ale v tom, že vyhodnocení toho, zda se jedná o zprávu příjemnou, či nepříjemnou, se děje v naší mysli. Z toho vyplývá, že ovlivněním našeho postoje k dané zprávě můžeme ovlivnit i stav vnitřního účtu. Tady se opět vracím ke knize Čí jsou tvoje peníze, kde autor také zdůrazňuje důležitost nastavení mysli, nastavení našeho emočního systému. Klíčové tedy samozřejmě je být vůči všem transakcím, které na našem účtě probíhají, všímaví.
Nad všímavostí jsem se poprvé víc zamyslela při čtení Páté disciplíny (je to tady zase, já na tu knížku nikdy nepřestanu myslet) v souvislosti se systémovým myšlením a se schopností vnímat i ty nejmenší ,,záchvěvy”. Je mi tedy jasné, jak důležitá ona všímavost je. Pamatuju si přesně moment, kdy mi došlo, že nejsem asi tak všímavá, jak bych chtěla.
Jednoho krásného dne jsem se procházela po své rodné Plzni, bylo mi asi deset, a jako vždycky jsem upírala zrak k zemi pod nohama, protože mě znervózňovali lidé kolem a já si přála být neviditelná. Nevím přesně, co se stalo, nicméně jsem konečně zvedla hlavu směrem k nebi a poprvé jsem si všimla starých hodin na budově, kolem které jsem tak často chodila. V ten moment mi došlo, že vůbec nevnímám svoje okolí a že je to vážně škoda. No a od té doby už nechodím s hlavou sklopenou k zemi a snažím se vnímat všechno, co je kolem (dokonce i lidi).
Všímavost nás nutí vidět věci, jako bychom je viděli poprvé a ten, kdo dokáže ve věcech najít více, je bohatší. Bez všímavosti si pak třeba nedokážeme ani pořádně odpočinout na dovolené, jelikož místo mořského vánku a paprsků slunce na naší kůži myslíme radši na to, jestli jsme náhodou nezapomněli doma vypnout sporák. Je tedy jasné, že v takové situaci nedochází k příjmu na náš vnitřní účet, ačkoli by mohlo.
Kdybychom se ale věnovali jen tomu, co se kolem nás děje, nemohli bychom přemýšlet o tom, co bylo, co bude a co se neděje. Navíc stálá a vytrvalá všímavost je dost namáhavá a během dne prostě potřebujeme někdy vypnout, zapnout autopilota a šetřit své mentální kapacity. Vymysleli jsme si tedy strategii, která naši pozornost šetří - nálepkování.
Věci, které se nám zdají neměnné, nemusíme je stále pozorovat, nahradíme ve své mysli pomyslnou nálepkou. Postupem času však začneme vnímat pouze onu nálepku, nikoliv věc samotnou. Nedostatek všímavosti nás pak vede k mylnému dojmu, že se daná věc nemění vůbec, a tudíž si ani nezaslouží naši pozornost. Nálepkou vyjadřujeme vlastně to, že změny už ani neočekáváme.
S nálepkováním jsem se setkala již mnohokrát, zejména ve školním prostředí. V deváté třídě jsme se z malé vesničky přestěhovali zpět do Plzně a já musela již potřetí měnit školu. Sedla jsem si do zadní lavice vedle klučiny, který mi připadal sympatický a o kterém jsem až postupem času zjistila, že je docela lajdák a z většiny předmětů propadá. Pamatuji si, jak mě moje nová třídní učitelka představila třídě a pak, aniž by mě znala, prohlásila: „To je dobře, že sedíš s Honzou, vy budete mít ten přístup ke škole asi stejný.” Tehdy jsem tomuto prohlášení nevěnovala moc pozornosti, protože jsem Honzu a jeho přístup ke studiu vůbec neznala a upřímně mi to bylo jedno. Později mi však došlo, že si mě paní třídní od prvního dne zanálepkovala jako lajdáka, ačkoli jsem byla celý život jedničkářem. Zajímalo by mě, jak k takovému závěru dospěla. Bylo to snad proto, že jsem na první školní den nedorazila v šatech? Nebo proto, že jsem prostě jen seděla vedle Honzy? Občas se nad touhle situací zamyslím a přijde mi úsměvné, jak snadno některé lidi ovlivní jejich předsudky. Místo toho, aby člověka skutečně poznali, raději mu nalepí nálepku a tím se o něj nemusí nadále zajímat. Je zvláštní, jak takové nálepky mohou ovlivnit náš život, aniž bychom si to uvědomovali, a jak snadno se stávají součástí naší identity.
Nálepkování jednoduše chápu jako mentální modely člověka. Podstatné tedy je, abychom je dokázali identifikovat a následně na nich mohli pracovat. Hlavním problémem nálepkování je, že se tahle proroctví mají tendenci naplňovat a hodnocení může namísto pomoci odsoudit hodnoceného k neměnnosti. Třeba trenéři mají tendenci svým svěřencům neustále opakovat, jaké dělají chyby, aniž by jim došlo, že takovým způsobem chyby jen fixují. Proč tedy nálepkujeme? Je to proto, že neměnnost znamená dokončení, zatímco vývoj představuje nedokončenost. A právě nedokončenosti se snaží naše mysl vyhnout.
Jeden z nejvýznamnějších psychologických zákonů je zákon nedokončeného tvaru, který tvrdí, že máme tendenci dokončovat neúplné tvary, jelikož poutají naší energii. Člověk má totiž určitou představu o tom, jak by měly věci vypadat a dokud to tak není, doplňuje si to v mysli do podoby, kterou by rád viděl. Nedokončené mohou být jak věci (nepořádek na stole, šikmo pověšený obraz), tak i aktivity (nedoposlechnutá písnička, nedokončený úkol). K těmto nedokončeným tvarům máme pak tendenci se neustále vracet, což samozřejmě vyžaduje aktivitu navíc, jelikož si musíme něco představovat. Tyhle nedokončené tvary pak také okupují náš mentální prostor, kde za ně platíme parkovné v podobě nízkého soustředění, únavy nebo frustrace. Opět dochází k odečtu na našem vnitřním účtu.
Zdá se, že nejlepším řešením je tedy nedokončené tvary prostě dokončit. Jenomže když něco vydržíme odkládat tak dlouhou dobu, museli bychom mít opravdu velký důvod, proč to udělat právě následující den. Nedokončených tvarů máme navíc denně takové množství, že se již před jejich dokončením objevují nové. Kdybychom se tedy řídili pravidlem, co jde udělat dnes, neodkládej na zítřek, neměli bychom žádný volný čas na sebe a na regeneraci. Před dokončování je tedy důležité vyhradit si i čas na odpočinek. Pozitivní zprávou je, že i z nedokončených tvarů, z těchto strašáků okupujících naši mysl, si můžeme udělat své pomocníky. Jak na to? Prostě zařídíme, aby se dokončovali častěji pomocí SMART cílů. Pokud dílčí cíle formulujeme jako dokončitelné akce, začnou působit jako magnet, který nás z budoucnosti přitahuje. Navíc nám vydělají na náš vnitřní účet v moment, kdy je dokončíme. A my zase můžeme tuhle vnitřní energii investovat dál.
K tomuhle tématu mi krásně sedí citát z knihy Moderní time management:
,,Můj den končí, když jsem unavený a můžu jít domů, ne když mám všechno hotové. Hotové není nikdy všechno.“
Jedním z mých nedokončených tvarů, který už od listopadu okupuje můj mentální prostor, je zavolat na kontrolu na rovnátka. Rozhodla jsem se tedy tenhle cíl přeformovat do SMART podoby: Do čtvrtka 18.7. 2024 zavolám na rovnátka, domluvím si termín kontroly a tím zajistím, že moje zoubky budou v pohodě. :)) Pak dám update, jestli jsem tak fakt udělala.
Tvarování je způsob učení, kde se snažíme upozorňovat na věci, co se nám povedli, namísto toho, abychom si vyčítali chyby a dostali se tak k nežádoucímu nálepkování. Jedná se vlastně o opak drilu.
,,Je věcí rozhodnutí, zda se budeme každý den trápit tím, co jsme udělali jinak, než jsme měli, anebo budeme svůj život tvarovat podle našich představ, pokud se ještě vrátíme zpátky k těm okamžikům dne, které se nám vydařily, z kterých si něco odnášíme.”
A proč tedy lidé tvarování stále tak nevyužívají? Proč lidé přednostně řeší vše, co je špatně? Proč rodiče upozorňují děti na to, kdy zlobí, místo aby upozorňovali na momenty, kde se děti chovají výborně? Proč učitelé podtrhávají chyby, a nikoli správné pasáže? Hlavní důvod spočívá v tom, že cílem komunikace nemusí být dosažení změny, ale spíše potvrzení současného stavu. Klíčem k tomuto problému je tedy poskytování upřímné zpětné vazby, která ke změně směřuje. O zpětné vazbě jsem toho již hodně četla v knize Radikální otevřenost a vím tedy, že je důležité vyvarovat se slov, které potvrzují takzvaný status quo. Mezi tyto slova patří například *zase, vůbec, samozřejmě, nikdy, jako vždycky…*Když budeme tato slova využívat, daného člověka si opět jen označíme nálepkou, tím snížíme jeho motivaci nějakým způsobem se změnit, a navíc tak vyjádříme i to, že žádnou změnu vlastně ani neočekáváme.
Jak jsem již psala, většinou se namísto toho, co se nám povedlo, zaobíráme tím, co jsme udělali špatně. Dobré věci si neuvědomujeme a nemůžeme z nich mít tedy ani radost. Co s tím? Důležité je si ty hezké momenty uvědomovat. Nebo, jak se říká u nás - zvědomit. K takovému stvrzení může sloužit například reflexe. Nedávno jsme si koupila deník a každý den se snažím reflektovat na to, co se mi povedlo, co jsem se naučila a co do dalšího dne mohu zlepšit. Zároveň si také vedu seznam věcí, za které jsem vděčná, což mi pomáhá k vnímání přítomného okamžiku. Nejdříve jsem byla ke psaní deníku trochu skeptická, nicméně již po 3 týdnech mohu s jistotou říci, že vidím změny. V čem mi psaní deníku teda pomohlo nejvíce?
Sečteno podtrženo - pište si deník!
Věřím, že každý, kdo si přečetl název této kapitoly na draky začal okamžitě myslet. A přesně tak to funguje. Celé tohle téma osobně chápu jako zákon přitažlivosti, který má neskutečnou moc, ovšem musíme se s ním nejdříve naučit správně pracovat. Čím více si něco představujeme, tím snáze k tomu dojde. To se týká jak těch pozitivních a dobrých vizí, tak i těch špatných, jejichž naplnění si opravdu nepřejeme. Jestliže budeme například očekávat, že přijde krize, a raději se nebudeme do ničeho nového pouštět, pak krize opravdu přijde, protože nic neděláme. Jak tedy těmto obavám odolávat? Negativní představu dokáže překonat jiná a silná pozitivní představa čili naše vize. Tahle vize pak působí jako světelný maják, který nám pomáhá najít směr na rozbouřeném moři v moment, kdy už nevíme, kam se plavit.
,,Schopnost vést sebe i druhé je dána schopností vytvořit a sdílet vizi, u které vytrváme.”
Podrobně si vybavíme, co se stalo, čímž zvýšíme svou všímavost. Zážitek si v naší mysli znovu projdeme a utřídíme, budeme se k němu moci vracet, a tak z něj budeme mít i užitek. Poté si musíme uvědomit, zda se jedná o zážitek unikátní, nebo se jedná o něco, co se opakuje, anebo je stále přítomno. Následně si musíme uvědomit, jestli se jedná o něco příjemného, žádoucího a kladného, co bychom si rádi zafixovali, anebo zda šlo o něco nežádoucího, čeho bychom se do budoucna rádi vyvarovali. Nové zážitky bychom měli využít k tvarování - Co byl nejsilnější bod celého zážitku? Co nového jsme objevili? Co nám udělalo radost? Co nám šlo lépe než obvykle? Kdy jsme se během toho cítili nejlépe?Následně můžeme přemýšlet nad tím, čím to bylo a čím by se to dalo příště přivolat. Pokud se jedná o nové, ale nežádoucí zážitky, můžeme si klást otázky typu - Co se tentokrát nepodařilo? Co bychom příště udělali jinak? Tyhle zážitky ukazují cestu dál, na čem můžeme pracovat a čemu se vyhnout. Nutí nás k vytváření odlišného scénáře a k tomu, abychom se z obdobných zážitků co nejdříve poučili. Poté, kdy si připomene, co bylo na našem zážitku nové, přejdeme i k tomu, co je méně nápadné, protože je to běžné. Pokud je to běžné a nevyhovuje nám to, stojíme tváří v tvář opakujícímu se vzorci chování, který chceme změnit. V takovém případě nám pomůže připomenutí naší vize a vytvoření akčního plánu se SMART cíli, které nám pomůžou k jejímu dosažení. Poslední kategorií jsou zážitky, které často pomíjíme, jelikož je vnímáme jako samozřejmé. Tyto zážitky si musíme uvědomit a stvrzovat.
Při čtení této knížky jsem si uvědomila, že mnoho jejích metod již aktivně využívám díky své práci s Dialekticko-behaviorální terapií (DBT), která je zaměřena na léčbu HBO. DBT mi připomíná sebekoučování, protože klade důraz na všímavost – schopnost být přítomný tady a teď – a na regulaci emocí a chování prostřednictvím reflexe již prožitých okamžiků. Jsem tedy moc ráda, že jsem si tuto knížku vybrala, jelikož mě opět namotivovala k hlubšímu seberozvoji a vlastně mě i ujistila, že kráčím po správné cestě. Obzvláště mě zaujal příběh na konci, který vypráví o vinaři, jenž prošel procesem sebekoučování a dokázal tak proměnit svůj život ve šťastnější a spokojenější. Doporučila bych knížku tedy všem, kteří chtějí se self-leadershipem začít a všem, kteří se v životě cítí možná tak trochu ztraceni.
