Proč jsem si vybral tuto knihu ?
Čistě kvůli názvu, který mě zaujal – nebudu lhát.
Obsah
O technice jsem již slyšel dříve, avšak na mých cestách jsem se právě s touto technikou setkal, a tak jsem si řekl, že nebude od věci si prohloubit své znalosti této tématiky.
Kniha popisuje techniku, jak si měřit/rozdělovat čas na práci na daném úkolu/ech za účelem zlepšení koncentrace. Francesco Cirillo je vynálezcem této techniky, jelikož se jednoho dne rozhodl že si bude časovat práci, aby zvýšil vlastní efektivitu a soustředění. Vzal si tedy časovač a jelikož byl Ital, tak časovač měl tvar rajčete jak jinak.
Samotná kniha je rozdělena do 25 kapitol, které metaforicky znázorňují 25 minut, jež jsou nám doporučovány. Jdou sestupně což není obvyklé.
Myšlenky z knihy
Pomodoro má 5 základních pravidel a koneckonců to není žádná věda. Pravidla jsou následující
- Vybrat si úkol
- Dát si 25 minut na časovači
- Pracovat
- 5 minut pauza
- Po 3-4 pomodorech 10-30 minut pauza
Důležitá je sumarizace našich úkolů – tedy mít přehled co je kdy potřeba udělat a aspoň hrubý odhad kolik času (pomodoro relací) nám zabere vypracování daného úkolu.
Během pauzy žádné obrazovky – vypnout mozek na chvíli.
Různé délky pomodor podle potřeby.
Malé úkoly dělat dohromady i když spolu nemusí souviset, a naopak velké úkoly si rozložit do více pomodor abychom se nezasekávali.
Alfa a omega celé této techniky je vlastně to, že ten časový úsek, co si nastavíme je pro nás svatý a nesmíme ho narušit za žádnou cenu ( ani nikdo jiný).
Ještě jednou zoopakuji – pomodoro se nesmí narušit za žádnou cenu.
ATP
Věřím, že tato technika má nesmírné uplatnění v našem týmu a jsem zvědavý jaká bude reakce, až tuto techniku zkusíme na nějakém našem BG či jiném projektu.
Sám pracuji v intervalech, ale už se znám a poznám kdy už utíkám myšlenkami jinam tak se většinou stačím chytit. Nicméně mé intervaly nejsou pevně časově omezené ani horní ani spodní hranicí. Pevné časové intervaly na učení/úkoly je něco co chci zkusit zavést do každodenního života.
Závěr
Kniha se mi velmi líbila, jelikož podporovala názor, který se snažím vysvětlit ostatním kolegům z týmu. Tedy názor, že prioritizace úkolů je absolutně naprosto nezbytná věc ať už při práci sám nebo v týmu. Věci, co jsou důležité a rozsáhlé by se měli připravit a rozdělit, a ne se snažit to stihnout všechno najednou jen protože jsme si to řekli anebo to odkládat, jen protože je to naplánované na později. Zkrátka jsem zastánce myšlenky, že bychom se měli soustředit na věci co jsou pro nás důležité pro posun k našemu cíli a dělat je ve chvíli kdy je potřeba je udělat.
