Na Pátou disciplínu jsem pohlížela jako na knihu, co mi poskytne široký pohled na učící se organizace. Věděla jsem, že bude obsáhlejší a náročnější, nicméně o to více jsem se těšila, neboť stručné knihy úplně nemusím.
No a co tedy učící se organizace je? Alespoň jak já ji chápu, je to organizace, díky které se učíme, nejen jak se učit, ale i také i to, jak rozpoznat to, co se chceme a potřebujeme učit a jakým způsobem je to pro nás nejvýhodnější. To v praxi znamená, že podporuje schopnost jedinců se učit a tvořit jejich vlastní budoucnost.
Upřímně docela mě překvapilo, že jako první se kniha věnuje poruchám učení v organizaci. Docela jsem zvažovala, jestli se jim chci vůbec v eseji věnovat, aneb co není UO a co nedělat věnovat je to dost negativní motivace, nicméně UO je pro mě osobně tak obsáhlá, abstraktní a těžce uchopitelná záležitost, že vlastně není vůbec od věci, se jednou za čas zamyslet, jestli se níže popsaných chyb nedopouštíme.
Zákony páté disciplíny
K zamyšlení na každý den.
Systémové myšlení
Rozhodně nejvíc ve mně zarezonovalo systémové myšlení. Nevidět přímky, příčiny a důsledky, ale sledovat celé kruhové systémy situací a to, že všechno ovlivňuje všechno a že často řešíme jen symptomy a důsledky, jež se projeví.
To, že jsme vězni systému viz. hra na distribuci piva.
Jak začít?
Navnímat vztahy, procesy, změny, nikoliv okamžité stavy, zkusit si kreslit řetězce.
Já osobně jsem si jeden takový řetězec nakreslila na naší rodinnou situaci a pomohlo to minimálně v pochopení a ve větší toleranci. Vidíme z toho také, že abychom změnili systém, bude nejspíš třeba participace všech.
Příčina zároveň následkem.
Všichni jsme součástí systému a neseme odpovědnost, zároveň ale ne vždy jsme ke změně schopni přispět!
Posilující proces:
Vyvažující proces:
V obou se také projevují prodlevy, kvůli kterým poté hůře identifikujeme to, jak systém funguje.
Osobní mistrovství
Je obecně práce s naším osobním růstem a učením. Spadá do něj to, že se začneme soustředit na naše nejvyšší tužby a nikoliv na druhořadé cíle. Pomáhá nám k němu takzvané tvůrčí napětí, to že mezi naší osobní vizí a skutečností je stále nějaký rozdíl a to, že se neustále posouváme.
Jak zaimplementovat osobní mistrovství?
Být vzorem pro ostatní, neustále se učit.
Obecně se asi v životě neustále posouvat, dělat změny a přemýšlet nad tím, čeho chci dosahovat, kam se v životě posouvat.
Nástrojem může být osobní vize, cíle, vision board.
Mentální modely
Mentální modely jsou zjednodušeně naše hluboké představy, jak funguje svět. Za výsledek to má to, jak my sami světu rozumíme, jak v něm jednáme. Často se jedná o zjednodušení a zobecňování.
Jak s nimi pracovat?
Zaprvé je třeba si je uvědomit a definovat.
Technika levého sloupce: Zkouším si psát do dvou sloupců co si o situaci myslím a do druhého co bylo skutečně vyřčeno. Je to zajímavá technika, kterou budu zkoušet ještě dál, ale není až easy to use, je třeba si k tomu sednout a zapřemýšlet, co se dělo, jelikož během situace je to poměrně nereálné.
Obecně bych řekla, že o mnohých mých mentálních modelech vím, což je první krok. Co s nimi ale dál je poměrně oříšek. Celkem úspěšně se ale zbavuji například toho, že si nenechávám pomáhat od jiných. Nejvíce mi asi pomohlo to, že jsem o mém problému řekla ostatním v mém okolí a ti mě pak samovolně začali konfrontovat, když jsem pomoct odmítala. Hodně se challenguji také sama, díky čemuž hranice posouvám. Důležité je hlavně si dát čas a být trpělivý, zlozvyku, který máte dvacet let se těžko zbavíte během týdne a fajn je se také ve vaší problematice dovzdělat a něco si o problému načíst, zjistit nebo navštívit nějaký workshop.
Sdílená vize
Je nástroj, který podporuje dlouhodobý a udržitelný rozvoj a nastiňuje nám obraz budoucnosti, kterou chceme. Vize by pro nás měla být natolik konkrétní a motivující, že by nám měla pomáhat hledat aktivity a věci, co každodenně chceme dělat.
Ruku v ruce s vizí jde také poslání, které objasňuje proč, bychom měli věci dělat a hodnoty, které nám ukazují skrze co budeme chtít vizi naplňovat. Dohromady tvoří tyto tři složky to, co čemu věříme.
V TAPU máme tyto složky sepsány dohromady jakožto Leading Thoughts, ke kterým se můžeme pořád vracet a odkazovat. Všichni jsme součástí jedné velké organizace a označujeme se jako teampreneuři, jakmile se tedy naše názory v něčem střetnou nebo začneme pochybovat, proč co děláme, můžeme se k nim vracet a odkazovat se na ně. Pokud chcete tvořit jednotnou organizaci a tým, musíte směřovat stejným směrem.
Naše týmová vize zní: Jsme tým! Podnikáme, věříme si,
naše činy mluví za nás a společně míříme za obzor.
Jak si tedy takovou vizi vytvořit?
Vytvoření společné vize pro sedmnáct lidí není jednoduchý proces. Vyhradili jsme si pro něj celý první cabin in the woods. Bavili jsme se o každém slovíčku a shodnou se na vizi trvalo neuvěřitelných čtrnáct hodin. Díky tomu procesu ale máme k vizi všichni vztah.
Na druhou stranu ale bych ji udělala více konkrétní, aby se nám lépe plnila. Ale kdykoliv bude třeba, můžeme ji změnit, jelikož se měníme my i naše potřeby a víme, že nic není napořád. Zároveň z reflexi již také víme, že bychom proces vytváření vize do příště více naplánovali.
Postup na tvoření vize jsem nalezla v knize Konec prokrastinace. Jedná se ale o vizi osobní, my jsme techniky nepoužívali, nicméně pokud se budeme o vizi příště, některé bych zvážila, například seznam společných úspěchů apod.
Týmové učení
Pro všechny rozhodně největší oříšek. Záležitost, na které musíme pracovat a rozvíjet ji společně.
Nástroj, které pro rozvoj týmového učení nejvíce užíváme, je rozhodně dialog. Nejvíce se jej snažíme aplikovat při TS. Poslední dobou nám hodně pomáhá tvoření menších skupinek, díky nim se můžeme vyjadřovat více a lépe tak trénujeme navazování a pokládání otázek. Naše výstupy si pak vzájemně sdílíme a bavíme se o nich v celém týmu.
Jako největší potenciál ke zlepšení do budoucna považuji naslouchání, které nám stále občas dělá problém. Je třeba se skutečně oprostit se od našich názorů a nepřipravovat si v hlavě odpověď, nýbrž skutečně přemýšlet o tom, co druzí říkají, snažit se je pochopit a rozvíjet jejich myšlenky. Za mě tím nejlépe pomůžeme zkoušením a praxí nejen na TS, crossfertilizacemi nebo třeba čtením knih, (např. Dialogue: The Art of Thinking Together).
Další věci, jež je třeba si osvědčit je využívání myšlenkového potenciálu a velikosti skupiny. Nepotlačujte rozdílné názory, díky nim vzniká produktivní dialog. Běžte hodně do široka. Zároveň je ale třeba pracovat v ideálním poměru s divergencí a konvergencí.
Je třeba být i součástí jiného týmu, abyste se mohli stále vzájemně učit a přinášet nové know-how a zkušenosti.
Zapojujte i diskuzi. To je obhajování odlišných názorů a hledání toho nejlepšího.
REFLEXE zdrojem učení!!!
Jak to udělat, aby učící se organizace fungovala?
