Proč jsem si knížku vybrala
Potřebovala jsem trochu popostrčit ve svém přístupu k věcem. Slyšela jsem o fixním a růstovém nastavení již dříve ze zákaznických schůzek a chtěla jsem si o tom zjistit více.
Co jsem si odnesla
1)fixní
Lidé s fixním nastavením mysli vidí neúspěch jako selhání, snaží se nedělat chyby a nepřijímají odpovědnost za své činy.
„na to nemám hlavu“
„to už nezměníš“
„na to nejsem dost chytrý“
„tohle mi nikdy nešlo“
2)růstové
Všechno se dá rozvíjet, učíme se z chyb a podstupujeme výzvy. Je to o přístupu k životu. Hledáme způsoby jak věci dělat a ne proč nejdou. Je to o překonávání sám sebe.
„jdu do toho“
„Nevadí, zkusím to příště znovu“
„jak to udělat“
Psala jsem to už někdy dřív v esejích, ale růstové nastavení mysli mi pro přežití v TAPu přijde zásadní. Sama na sobě jsem pociťovala jak se s nástupem sem začala moje hlava měnit. Ale nic není černobílý a já pořád narážím v některých oblastech na zafixované vzorce, které odmítají myslet jinak. A myslí fixně. Když jsem se zamyslela nad tím jak jsem fungovala dřív já a v čem jsem byla vychovávána. Dost mě to zděsilo jak moc jsem byla zafixovaná, nechtěla jsem dělat chyby. Řídila jsem se podle nastavených pravidel, hodnotila jsem se podle známek jaké jsem dostala. Snažila jsem se mít nejlepší prospěch, protože pak jsem si připadala chytrá a musela jsem si to tak dokázat. Bála jsem se jít počítat příklady k tabuli, protože co kdyby náhodou mi to nešlo a viděla to celá třída. Bála jsem se říct, že něco nechápu, že tomu nerozumím. Radši jsem to zametla pod koberec a šla dál. Neřekla jsem odpověď i když jsem ji věděla, protože co kdyby náhodou byla špatně. Tohle myšlení se okolo mých 15 začalo měnit, když mi konečně došlo jak je náš českej školskej systém na hovno a s ním i to fixní myšlení, které spolu nese. Tak jsem si řekla, že se začnu učit pro sebe, a že známky pro mě nemají žádnou váhu. Přestala jsem se bát ptát se, když jsem něco nechápala, a celkově začala dělat věci, kterých jsem se dřív bála právě kvůli neúspěchu. Dospělo to do toho, že jsem v sobě probudila to malé zvídavé dítě, které zkouší nové věci a nebojí se udělat chyby. K maturitě už jsem dolezla s nadšením, že přede mnou stojí taková výzva a já se na ní vyloženě těším.
Ale není to tak růžový jak bych to asi chtěla mít. A já furt narážím na tu konzervu v sobě, která se bojí dělat věci jinak a bojí se neúspěchu. Snažím se analyzovat tyhle situace a přijít na to jak jim předcházet a jaké jsou spouštěče.
Co jsem použila a jak to dopadlo
V týmu často na fixní nastavení narážíme – „jsme jenom studenti, jak můžeme nabízet něco co neumíme? Nikdo z nás tu nic reálně neumí, některý věci změnit nemůžeš, takhle to tu funguje“ . A mě to vadí, vždycky si říkám, všechno jde když se chce. Pojďme najít způsob jak to půjde.Podle čeho soudíme, že nic neumíme?, fake it till you make it, nemusíme to přece dělat takhle. Jak mám pracovat s lidmi, kteří mají z velké části fixní myšlení? Říkám si, že se prostě musím víc prosazovat a nezametat věci pod koberec. Nerezignovat. Hejbat s věcma a lidma. Dobře se ptát.
Všechno je to jen v hlavě
