Někdy člověk prostě šáhne po zajímavém titulu, protože hledá inspiraci. “Mysli jako freak” ve mě vzbudilo pocit, že se dozvím jak se alespoň na chvíli zbavit svých myšlenkových konvencí a dostanu nový pohled na věci, které mě zrovna trápí. A povedlo se.
Levitt a Dubner v knize popisují nárůst výzkumů, díky kterým se došlo k závěru, že i ti nejnadanější a nejchytřejší lidé podvědomě vyhledávají důkazy o to, co si myslí, místo toho, aby si vyhledávali doplňující informace a zpochybňovali vlastní myšlení. Tahle tendence může časem přerůst ve zlozvyk, kterému se říká ultrakrepidarianismus. Ten se vyznačuje rozdáváním názorů a rad v oblastech mimo vlastní vědomosti a kompetenci. Sama si proto musím šáhnout na svědomí - do jaké míry sama sebe ochuzuji o nové perspektivy? Člověk musí být ochoten si přiznat, že něco neví, ikdyž ho vlastní pudy vybízí k tomu, za všech okolností nepůsobit jako hlupák. Ze stejného důvodu v dotaznkovém šetření podle Levitta odpovědělo 92% odborníků na otázky ohledně budoucího vývoje ekonomie nejrůznějšími dedukcemi a věštbami vycunanými z malíčku. Přitom jen ti nejsilnější přiznali, že není možné předpovídat tak komplexní téma, jako je světová ekonomika - prostě to nemá význam!
Další věc, která mě drží zpátky je podjatost v podobě kognitivního zkreslení, předsudků, nebo i střetu zájmů. Kvůli tomu pro mě byla duležitá kapitola o tom, jak uvažují děti. Jsou neuvěřitelně kreativní a zároveň analytičtí. Jelikož musí neustále zkoumat jak svět a jeho nejměnší části fungují, biasům podléhají v menšině případů. I tak si ale postupně tvoří asociace a reflexy pro myšlení rychlé, které bezmyšlenkovitě skáče do ověřených pravd, které jsme si zakódovali na zákaldě vlastní zkušenosti. Vybavují se mi vzpomínky na mou vlastní předpojatost vůči otci. Člověk by řekl, že předsudky jsou povětšinou negativní. Já si ale myslím, že je možné žít v zaslepenosti a důvěře, zatímco se pod tím skrývá strach a utrpení, které si člověk neuvědomí, dokud nezapne analytickou část mozku.
Někdy mi přijde, že se mi nedaří problém dobře uchopit. Levit a Dubner píšou o tom, jak bychom měli přemýšlet spíše v malém, než ve velkém. Velké problémy totiž už dávno promysleli ti nejchytřejší lidé na planetě a problém stejně nevyřešili. Navíc, malé problémy reprezentují příležitosti pro úspěch, protože jsou snadno dosažitelné.
Hluboce na mě zapůspbil příběh mistra v pojídání hot dogů, který vymyslel světobornou strategii, která svého času zdojnásobila světový rekord. Místo toho, aby přemýšlel nad otázkou “Jak sníst více hot dogů?” se zamyslel nad: “Jak ro udělat, aby se hot dogy daly jíst snáze?”. Dostal pár nápadů, které nějakou dobu testoval a v osudný moment vyhral díky tomu, že párky polykal vcelku a rohlík si máčel do sklenice s vodou s trochou rostlinného oleje, aby se dala snadno polykat. Když se závod chýlil ke konci a jedlíkovi už docházelo místo v žaludku, začal poskakovat na místě, aby se jídelná kaše v žaludku lépe rozprostřela a on měl stále chuť pokračovat. To poukazuje na fakt, že je nutné se zaměřit na jednu konkrétní bariéru a tu postupně odstranit. Když těch bariér odstraníme dost, můžem dokázat velké věci.
Člověk někdy čelí protivníkovi, kterého potřebuje převést na svou stranu. Díky téhle knize mi došlo, že není možné přijít s nápadem, který by byl bez chyb. Všechno zlé je pro něco dobré a všechno dobré je pro něco zlé. Opět je nutné uplatnit kritické myšlení a přiznat si, že žádný argument nemůže slibovat 100% výhod a 0% rizik. Nicméně jsem ale také přišla na to, jak důležit je vyprávění příběhů. Na první dobrou asi není spojitost zřejmá, ale z výzkumů vyplývá, že lidé věří tomu, u čeho chápou kontext mezi fakty, událostmi a pocity.
ATP
