Malé princátko

S malým princem jsem se poprvé setkala na základní škole, když se její úryvek vkradl do našich čítanek. Pamatuji si jasně ten moment, kdy naše třídní učitelka, celá rozzářená, začala nadšeně vyprávět o tom malém chlapci ze vzdálené planety. Byla jednou z těch, kteří knihu milovali tak silně, že si lásku k ní dokonce nechali zvěčnit na kůži tetováním. Tehdy jsem v knize neviděla nějaký hlubší smysl, neviděla jsem to, co naše paní třídní učitelka. Vím ale, že mě nejvíce zaujala scéna, kdy se Malý princ pilota ptal na jeho oblíbenou příchuť zmrzliny a pak se rozčiloval nad tím, jak často dospělí přehlížejí tak důležité otázky, jako je právě výběr zmrzlinové příchutě. Přísahala jsem si, že já taková určitě nikdy nebudu. Na knihu jsem pak na dlouhou dobu zapomněla a podruhé jsem se k ní vrátila až v rámci maturitní četby. Tehdy jsem v ní sice zahlédla hlubší smysl, ale stále mi unikalo, proč je pro tolik lidí tak výjimečná. S podobnými pocity jsem pak přišla i do Tiimi, a když jsem Malého prince našla v BoBovi, velmi mě to překvapilo. Můj odmítavý postoj se nezměnil, a nikdy bych nečekala, že tu budu teď sedět a psát o něm esej. Tak co se tedy změnilo a donutilo mě knížku znovu otevřít? Během prázdnin jsem se snažila pracovat na sebepoznání a zjistila jsem, že mám ve zvyku rozdělovat věci (a dokonce i lidi) do dvou kategorií – dobré a špatné. Moje vnímání světa je často až příliš černobílé. Tenhle můj postoj se mi ale opravdu nelíbí a snažím se s ním něco dělat. A právě proto jsem se rozhodla dát Malému princi ještě jednu šanci. Došlo mi taky, že jsem se nad jeho poselstvím ani při maturitě pořádně nezamyslela, jelikož jsem měla plné ruce práce s hledáním všemožných informací o autorovi, době jeho života, literárním směru a o tom, jaké tropy a figury můžu v knížce najít. Řekla jsem si tedy, že zkusím zahlédnout to, co jsem dříve neviděla a pokusím se příběh propojit s mým životem v Tiimi a s podnikáním.

,,Všichni dospělí byli kdysi dětmi, ale málokdo si to opravdu pamatuje.”

Mezi hlavní myšlenky, které jsem si z knihy odnesla, patří důležitost dětského pohledu na svět. V řadě mých esejí jsem již psala o tom, jak mě dětské myšlení a chování fascinuje. Dokonce bych se nebála říci, že právě děti jsou pro mě jedni z nejvíce inspirativních lidí. Někdy by se dokonce mohlo zdát, jako by tahle malá stvoření žila v úplně jiném světě než my, dospělí – světě plném barev, hravosti, kreativity a představivosti, který je pro nás často nedosažitelný. Myslím tedy, že je důležité naše vnitřní dítě pouštět častěji na svobodu. Snažit se všímat maličkostí, oceňovat vše hezké, a hlavně upustit otěže naší kreativitě. Právě ona je dle mého pro podnikání (a vlastně pro celý život) velice důležitá. Narozdíl od dospělých myslí také Malý princ “outside of the box” a nebojí se zpochybňovat zajeté pořádky. Tahle schopnost přemýšlet mimo zaběhlé vzorce je klíčová k tomu, abychom byli schopni hledat inovativní řešení problémů a mohli se přizpůsobovat rychle se měnícím trhu, tedy, abychom byli agilní. Zachování „dětského“ pohledu nám zároveň umožňuje přistupovat k problémům s otevřenou myslí, což je zásadní zejména při snaze vést opravdový dialog a otevřenou komunikaci.

Na Malém princi mě okouzlila také jeho neodbytnost a touha po odpovědích. Je zvídavý a nebojí se klást otázky, dokonce bych i řekla, že využívá reflektivního dotazování. Tuhle jeho vlastnost se snažíme rozvíjet i v Tiimi - když nevíš, zeptej se. Je také nesmírně odvážný a cílevědomý, neváhá opustit svou komfortní zónu, a hlavně se nebojí chybovat. Já se tohle umění stále učím. Snažím se si jednou provždy vtlouct do hlavy, že chyby jsou “part of the process” , jsou nedílnou součástí cesty a jsou naprosto v pořádku.

V planetce Malého prince nacházím symbol našeho vlastního vnitřního světa, umění sebepéče a self-leadershipu. Tak jako on se pečlivě stará o svou malou planetku, měli bychom se i my starat o sebe samé s láskou a pozorností. Pokud zapomeneme na svůj vnitřní svět a necháme jej bez péče, hrozí, že bude roztrhán baobaby našich starostí nebo se pokryje prachem nevymetených sopek nevyřešených pocitů. Musíme tedy pravidelně “uklízet”!

,,Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.”

Tenhle citát jsem slyšela již nespočetněkrát, ovšem až teď jsem se nad ním asi skutečně hluboce zamyslela. Častokrát bereme věci jako naprosto samozřejmé a na život se díváme skutečně jen očima. Jenomže lásku, přátelství, porozumění a mnoho dalšího nikdy očima nespatříme. Je tedy důležité, abychom byli všímaví a poslouchali naše srdce. Popravdě musím říct, že jsem se v životě rozhodla nejlépe tehdy, když jsem srdci naslouchala. Kdybych totiž nenaslouchala, nejsem ani v Tiimi a upřímně (sorry za deep chvilku), bych nebyla už ani na tomhle světě.

,,Stáváš se navždy zodpovědným za to cos k sobě připoutal”

Další myšlenka, kterou dle mého kniha prosazuje je zodpovědnost. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem docela zodpovědným člověkem, nicméně až Tiimi a bydlení mimo pohodlí domova mé maminky tuhle mojí vlastnost pořádně otestovali. Už téměř rok jsem totiž skutečně zodpovědná za všechno, co se svým životem provádím. Myslím, že tento citát se snaží bojovat proti sobectví, kterým spousta dospělých trpí. Když si někoho pustíme do svého života, stáváme se náhle odpovědnými i za jeho emoce. Je proto důležité zůstat empatickými a nezapomínat, že naše činy ovlivňují nejen nás, ale i ty, kteří s námi sdílejí své cesty. To samé platí i v našem týmu Weamu - buďme skutečně týmoví a nesme zodpovědnost za naše rozhodnutí.

,,Budeš tedy soudit sám sebe, odpověděl král. To je to nejtěžší. Je to mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestli se ti podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc.”

Tahle myšlenka mě docela hluboce zasáhla. Myslím, že samu sebe soudím velmi často, nicméně kdo mi řekne, jestli je můj úsudek správný? Problém je v tom, že jelikož nejsem schopná se správně posoudit, zakládám svou hodnotu na tom, jak mě vidí druzí. A to samozřejmě také není správná cesta. Popravdě nevím, jak z tohohle začarovaného kruhu pryč?

Při čtení mi došlo, že Malý princ má mnoho vlastností, které bych si přála mít i já. Možná i proto jsem ke knize zpočátku cítila odpor – viděla jsem v princi někoho, kým bych si přála být, ale zdálo se mi to v prostředí tradičního školství a vlastně celé společnosti nereálné. Asi jsem mu i tak docela záviděla. Teprve teď v Tiimi začínám chápat, že to možné je. Když nad tím tak přemýšlím, zdá se mi Malý princ jako ideální teampreneur. Takže, abych to shrnula, jsem moc ráda, že jsem se mohla nad knihou znovu pořádně zamyslet.Jsem zvědavá, jakou další symboliku v knize objevím, až se k ní za pár let znovu vrátím.