Časté otázky používané při koučování, které v přílišném používání mohou „lézt na nervy“ a nejsou sami o sobě koučováním:
„Jak bys to řešil ty?“
„Kdybys byl na mém místě, jak bys to viděl?“
„Tak sám navrhni řešení, co dopříště uděláš.“
-Ne vše se musí koučovat a každý „kouč“ nemusí být nutně koučem.
-Dobrý manažer nejen koučuje, ale používá i jiné metody řízení.
-Koučovat nás mohou i kamarádi, rodina apod.
Nikoho nic nemůžeš naučit, můžeš mu pomoci, aby to sám nalezl. - Galileo Galilei
Koučování je technika, která vychází z toho, že jestliže chceš u lidí dosáhnout změny, tak je veď tak, že si na danou věc přijdou sami.
Výhodou tohoto postupu je, že to pak budou sami chtít dělat, protože půjde o jejich řešení a jejich rozhodnutí. Od nich pro ně.
-Koučování je spojeno s otázkami.
-Pomáháme druhému, aby si sám uvědomil, co prožívá.
-Pomáháme mu, aby si v hlavě srovnal, co se děje, a zvážil své možnosti.
-Naplánoval kroky, uvědomil si rizika a připravil se na to.
Často se hovoří o tom, že mu nastavujeme zrcadlo, ve kterém se vidí a může s tím pracovat. To je taková zjednodušená definice. V teorii existuje mnoho diskusí, co je a co není koučink a jak se vymezuje vůči ostatním technikám, jako je poradenství, mentoring atd.
Koučování není terapeutická činnost, kterou provádíme „jen tak“, ale jde o vysoce efektivní nástroj, jenž nás vede k cíli.
Cílem koučinku je osamostatnění koučovaného. Naším cílem je, aby koučovaní „příště“ sami uměli reagovat a řešit situace, které nastanou.
Konkrétnější příklady jak postupovat:
Kouč vede koučovaného k tomu, aby si sám uvědomil:
●Co chce:
Co je pro něj důležité teď a co později?
Co je jeho cílem a co od něj chtějí nebo očekávají druzí?
●Jaká je realita:
Co se děje a jaké to má důsledky?
Co si neuvědomil?
Na co se soustředil a co „mu uniklo“?
Z jakých zdrojů vycházel a k jakým výsledkům došel?
Co potřebuje ještě zjistit, aby znal „objektivní realitu“?
●Co může nyní dělat – jaké jsou varianty:
Zda mu může někdo pomoci – kdo a s čím?
Jaká jsou rizika a přínosy daných variant řešení?
Co bude muset udělat, aby se cíl naplnil?
Jak si to připravit, rozplánovat, sledovat?
●A to vše kouč dělá pro to, aby:
koučovaný přijal odpovědnost za svá rozhodnutí a uvědomil si důsledky,
akci udělal a byl spokojený,
získal pocit, že to dokázal sám,
si příště poradil sám – bez kouče.
Konečným cílem je, aby koučovaný:
●realizoval to, pro co se rozhodl;
●byl spokojený a věci fungovaly;
●aby věděl sám, jak příště na to.
Můžeme i mentorovat – sdílet vlastní zkušenosti a postupy, které se mi osvědčili. Můžeme říkat i svůj názor. Obojí ale samozřejmě nemusí vždy pomoct druhým.
„Ice breakers“ patří do obchodních rozhovorů.
Jestliže chce manažer někoho koučovat, nejprve se zamyslí, kam daný pracovník vzhledem k danému úkolu „spadá“.
●Pokud je pracovník v roli „vozíku“, nekoučujeme, ztráta času a energie – pro oba.
●Máme-li před sebou „rozzářené oko“, hlavní technika bude mentorink, ale zároveň využijeme i motivační koučovací otázky.
●U někoho, kdo se chová jako „rozbuška“, budeme koučovat a odoláme i možným negativním výpadům. Třeba přejdou.
●U někoho, komu „chybí odvaha“, určitě budeme koučovat. Zároveň budeme konstruktivně nabízet oporu.
●U „tahounů“ nechceme dělat nic jiného, než je „nenásilně“ koučovat a dát jim šanci, aby nás obohatili o to, jak „to dokázali“, a budeme se od nich učit.
Otázka „Co chci“ je stěžejní, ale ne každý to ví a je připravený vědět odpověď.
Koučování by nemělo být pro podřízené povinné, ale za odměnu.
ATP: Osobně se mnou rezonoval fakt „ice breakerů“, jelikož jsem párkrát zažila neupřímný zájem o to, co říkám ze strany dotazujícího a podle mě to nemůže opravdu vyvolávat nabuzení důvěry (většinou), když nejde o obchod. Ráda se i sama snažím při navazování konverzací zaměřovat více na nějaký fakt, který o dotyčném vím, který řeší nebo který by ho mohl nějakým způsobem zajímat a ne se ptát "jak se máš", když jde cítít, že je to nucené (nebo se raději na nic neptám a jdu pomalu k věci, jelikož mi to přijde lepší, než se ptát falešně - pak působím jako neupřímný člověk). Jelikož koučovat může každý, a i já byla mnohokrát v situacích, kdy někdo potřeboval pomoct, z mojí zkušenosti musím osobně zapracovat na mentorování. Myslím si, že mám pořád problémy s tím, že vnímám život moc svýma očima a do mých rad až příliš vnáším svoje zkušenosti, i když si na spoustu věcí občas musí daný člověk přijít sám. Prolíná se to i s faktem, že mám potřebu někoho „fixovat“ a cítím velkou zodpovědnost za druhé, snažím se ale už dlouhodobě tento pocit odbourávat. Bylo pro mě zajímavé i rozdělení do kategorií a sama jsem se viděla snad ve všech kategorií v různém čase a při různé práci za svůj život. Je určitě důležité alespoň v nějaké formě na tyto aspekty myslet i při vedení a koučování osatních.
