Nevím moc kde začít. Esej jsem sem nenapsala už hrozně dlouho. Dost jsem se zamýšlela nad tím, co je tím hlavním důvodem a problémem, ale nic nepřišlo. Lenost? Špatný čtecí návyk? Disciplína? Ne, ani jedno z toho. Zjistila jsem, že skoro pokaždé, co jsem nahrála esej do esejbanky jsem spíše popisovala knihu. Neustále jsem se snažila vše dopodrobna popsat a zmiňovat teorii. Neříkám, že je to špatně to samozřejmě ne. Ale konečně jsem si našla způsob, kterým bych chtěla psát eseje SVOJE. Jak? Díky téhle knížce. Carnegie tam nezmiňuje, jak psát správně eseje (tak jednoduché to zase není), ale spíše jsem došla k velké sebereflexi. Místo kopání okolo sebe a psaní esejí z „donucení“ a kvůli tomu, že „musím“, jsem se na to podívala z jiného soudku. Tahle kniha mi hodně otevřela oči. Nebojím se říct, že díky ní pohlížím na svět jinak (haha to zní hrozně hluboce), ale je tomu tak. Byla to dokonce i moje první audiokniha (najdeš jí na Spotify, úplně celou a úplně zadarmo – mrkmrk) a vřele doporučuji. Je to poslech cca na 8 hodin – věřím, že kdybych ji četla hmotně, tak to budu mít rychleji, ale donutilo mě to opravdu poslouchat a soustředit se. Takže pokud trpíš nevolnostmi v MHD, když koukáš dlouho dolů a moc se ti do knížek nechce, tak tohle na sto pro doporučuju.
Setkala jsem se s pár názory – někomu se kniha líbí a někomu přijde laciná. 100 lidí, 100 chutí. Já na ní pohlížím s respektem. Dlouho se mi totiž nestalo, že bych u něčeho poslouchala tak moc. Bojovala jsem chvilku se čtecím návykem a nevěděla jsem co začít číst a čemu se zrovna věnovat. V tu dobu jsem objevila nahrávku na Spotify, asi to mělo přijít :).
Nečetla jsem knihu se záměrem naučit se hanit ostatní, to vůbec ne, ale hrozně mě překvapilo, že místo toho, abych se soustředila na to, jak se chovat k ostatním. Řešila jsem sebe. Zamýšlela se nad sebou a snažila se porozumět sama sobě. Proč se v daných situacích chovám tak jak se chovám. Proč reaguji tak jak reaguji. Jaké jsou mé úmysly a jaké jsou mé myšlenky. Jak smýšlím sama o sobě a jak se to odráží navenek. Jak jsem už psala výš, prošla jsem si velkou sebereflexí.
Nesuď, abys nebyl souzen. Nekritizujme je, chovají se tak, jak bychom se asi chovali my za podobných okolností.
Několikrát jsem se našla v situacích, kdy jsem nechápala druhého. Kdy jsem imaginárně protáčela oči a budovala si averzi. Přesně tak. Nechápala. Ostatně takhle začnou všechny „konflikty“ a nedorozumění, komunikační šumy a hádky. Rozpolcení a ztráta pevných vazeb. Tahle věta mě donutila se pozastavit. Uvědomit si to. Jakých chyb jsem se napáchala jen tím, že jsem se místo naslouchání při konfliktu uzavřela do sebe.
Ráda bych řekla, že je tohle moje rádoby motto, kterým se řídím. Ale vím, že tomu tak stoprocentně není. Vím, že jsem se několikrát dostala do situací, kdy jsem tohle porušila a nezamyslela se nad tím do hloubky. Dost často mi k tomuhle pomáhá můj kluk, který je v tomhle guru. Zrovna teď když to píšu, tak mě napadá jedna situace (naprosto primitivní, dokázala bych vymyslet lepší, ale na příklad se hodí). Dostala jsem se do konfliktu se spolužačkou na střední a povídala jsem mu, jak moc jsem naštvaná z dané situace a jak moc to nedává smysl. Že je taková a maková. On se na mě jen podíval a řekl: ,, Ty jsi se jí ptala proč má na tuhle situaci takový pohled?“. A já jen stála a koukala. Nezeptala. Obě jsme měly klapky přes oči a přes uši a vnímaly jen sebe. Nezeptala jsem se. Neudělala jsem to.
Tohle už je hodně osobní, a tak to nebudu vypisovat moc do detailu, ale chci to sem napsat, protože mi to dává největší smysl. Dost často jsem se dostávala do konfliktu s rodinným příslušníkem. Neustále jsem si myslela svoje – že já nedělám nic špatného, že jsem jen nepochopená z druhé strany – což tak i bylo, ale místo toho, abych nabídla pomocnou ruku, jsem se bránila tím, že jsem mlčela nebo přihodila pár slov a vět, které akorát pomohli k tomu, aby se druhá strana vybouřila ještě více. Naučit se pozastavit, nevnímat ošklivá slova a opravdu se snažit dané osobě porozumět je asi to nejtěžší co se mi kdy povedlo. Neříkám, že se mi to pokaždé podaří, ale vždy se mi v hlavě objeví „jen poslouchej, ona to potřebuje“ – a i když je to jedna a ta samá historka dokola, tak je potřeba danou osobu vyslechnout. Většinou to je nějaké „ztěžování si“ na určitou situaci. Jak je život nespravedlivý a podobně. Nám se to může stát otravné a hloupé. Co jsem se naučila je nabídnout dvě možnosti – Chceš abych tě vyslechla a nebo chceš abych ti poradila co dělat? Většinou jde ale jen o naslouchání. O to být slyšený. Takže vždy – i když na to mám jakýkoliv názor, se snažím pozastavit, mlčet a vážně poslouchat. Někdy lidem stačí jen ten pocit, že to někomu řekli – nechtějí ani abychom odpovídali. Chtějí se jen vypovídat, někdy dokonce ani nemusíme vnímat.
Já se nebojím říct, že jsem se naučila se pozastavit a poslouchat. Umět aktivně vyslechnout a poradit, pokud je to v mých silách a pokud je to to co daná osoba zrovna potřebuje.
Dost velmi se to pojí i s mou prací – jsem manažerkou a motivace mého týmu je jedna z hlavních pilířů mé práce. Nedávno se u nás stal incident, kdy kolegové (velmi se mi příčí napsat podřízení) sepsali dopis věcí, které dle nich, dělala špatně jiná manažerka a dali to šéfovi. Očekávali, že to vyřeší za ně. V tu dobu tu nastali dva tábory – kdo stojí na které straně? Bylo zde nepochopení z obou dvou stran. Řešilo se proč a z jakého důvodu to vyeskalovalo tímhle způsobem a proč kolegové nevyužili metody, které jsou přístupné – například anonymní dotazník všude v zázemí. Proč si s ní nikdo o ničem nepromluvil a proč se celý tento incident řeší tímhle způsobem? Z mého pohledu to bylo tím, že někteří necítíli safe space, které je u nás nastavené a tak to došlo až sem. Místo toho, abych se postavila na jednu nebo druhou stranu jsem v tom stála naprosto nestranně. Komunikovala jsem s nimi o jejich potřebách, jak se na směnách cítí. Nově jsem s nimi začala dělat i vzájemnou zpětnou vazbu. Feedback by měli od nás během směny dostávat neustále, ale já od nich chtěla, aby ho dali i oni mně. Pomalu je učím zpětnou vazbu přijímat a dávat. Vidím u nich velké pokroky a jsem na ně moc pyšná. Společně se rozvíjíme a jdeme vstříc společným cílům – ale o tom jindy, trošku jsem odbočila jinam než jsem původně zamýšlela.
Znáte někoho, koho byste rádi napravili, usměrnili nebo polepšili? Výborně, to se hodí, jsem velmi rád. Ale proč nezačít nejdřív u sebe? (Nestěžujte si na sníh, který leží na sousedově střeše, pokud je na vašich schodech.)
Tohle už jsem trochu načala v předchozím odstavci. Věřím, že se do téhle situace dostal každý z nás. Ale nejlepší (zároveň i nejtěžší postup) na tohle všechno je – naslouchat. Vím, že se to člověku dělat někdy nechce, nevidí v tom důvod, však ona je prostě pitomá a rozčiluje mě – ale stejně k tomu postupem času dojdeme.
Stačilo mi strávit s daným člověkem jedno krátké odpoledne sama, abych pochopila, že to vlastně není tak jak to vidím svýma očima. Že ten člověk je vlastně ve skutečnosti hrozně ztracený a jeho činy se akorát odráží na skutečnostech, které se mu přihodili a nemá je v sobě vyřešené. Uvědomění, že každý z nás má svoje démony a strasti, kvůli kterým se chováme tak jak se chováme bylo velké. Je to hrozně těžké a já neříkám, jak dokážu pochopit a vyjít s každým a být milá na každého koho potkám. Ale pokud to někdo čte, tak jen chci abyste věděli, že tohle nejsou prázdné řádky a že opravdu každý máme něco co nás trápí a bolí. Nejste na nic samy. Je důležité říct si o pomoc a nebýt sám. Protože ve skutečnosti nikdo není sám <3. Minimálně v tiimi ne :D.
Místo toho abychom odsuzovali druhé, snažme se je pochopit. Snažme se pochopit proč se tak chovají. Sám Bůh nemá v úmyslu soudit člověka, dokud nenastal jeho poslední den.
Je to hrozně jednoduché říct, napsat nebo si to myslet. Ale je velice obtížné to tak udělat nebo se o to minimálně pokusit. V práci se s tímhle potýkám neustále. V mé pozici musím vyslechnout, vynést rozsudek (xdd) a zároveň řídit a zodpovídat za chod celého obchodu a týmu. Řekla bych, že se mi to v práci daří lépe než v týmu, kdy jsem narazila na kámen úrazu – málo sdílím. Sdílím málo z toho, co dělám, čemu se věnuji. Já sama to pociťuji, ale teď když se na to zpětně podívám – na to všechno co se u nás v týmu stalo – tak vidím to, že kdyby za mnou někdo přišel a jen se zeptal, na to co dělám, tak by vše asi dopadlo jinak (odkazuji na techniku Švecův bazén – kde jsem nedopadla nejlépe).
Protože by zjistili, že já nejsem ta co sdílet nechce, nebo že nic nedělám. Ale že jednoduše nevím, zda by je něco takového zajímalo. Asi se to dost pojí s mými démony, ale jednoduše mi nepřišlo, že bych dělala něco zajímavého, co by někoho zajímalo nebo by stálo za zmínku. Každopádně mě celá tahle situace velmi posunula a já sama si uvědomila, jak bych měla jednat s ostatními. Tak, jak by to bylo příjemné mně samotné.
Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.
Tímhle se řídím už delší dobu – a ano, zase je to velmi jednoduché na to to napsat, ale těžší na to to praktikovat. Moc se mi líbí, jakým způsobem nás práce v týmu v Tiimi (teď mluvím za Luotapu) změnila. Když jsem mimo náš kruh, tak si všímám opravdu mnoha věcí – skákání do řeči při konverzacích, neustálé domněnkování a podobně. Přijde mi úsměvné, že i když s někým řešíme cokoliv – tak pokud tomu tak je, ukončíme konverzaci slovy: Ale to jsou jen mé domněnky, třeba tomu je jinak. Za tohle jsem na nás moc pyšná <3.
Jestliže chcete, aby vás ostatní měli rádi. Jestliže chcete rozvíjet své přátelské vztahy. Jestliže chcete pomoci druhým stejně jako sobě, pak mějte na paměti: Opravdově se zajímejte o druhé.
Není to ani tak o tom se chtít někomu zalíbit, ale opravdu naslouchání dělá hrozně moc. Vím, že to v téhle eseji omílám stále dokola, ale je tomu tak. To jsem si z knihy asi odnesla nejvíce. Krásný příklad mám u sebe v práci. Vedu tým lidí. Moc šikovných lidí, kteří se chtějí rozvíjet a jsou otevření zpětné vazbě. Samozřejmě, že ne každá směna je pro mě posvícení. Někdy se neusmívám jako měsíček na hnoji a nemám svůj den, ale oni mě dobíjí. Jsme si tak nějak vzájemnou energií.
Vzájemnou zpětnou vazbu jsem zmiňovala výše. To, že mě zahřálo na srdíčku, když mi všichni při 1on1 řekli, že já jsem z manažerů ta poslední, které by chtěli dávat nějakou konstruktivní zpětnou vazbu asi ani zmiňovat nemusím. A teď úplně upřímně – ego stranou. V tomhle se mi akorát potvrdilo to, že je vedu dobře a že jsem pro ně jak inspirací, tak i motivací. Díky tomuhle jsem věděla, že jdu správným směrem a že mám pokračovat v tom, co dělám doteď.
U nás v týmu jsme řešili, že si ne tak často dáváme zpětnou vazbu. To jsem si vzala k srdci a řekla jsem si, že to uplatním i v práci. Tím vznikla vzájemné zpětná vazba, ale co jsem ve svém přístupu změnila? Na rotacích řekl pan děkan jednu větu (teď budu s dovolením hodně parafrázovat): To, že lidi pracují dobře není samozřejmost. To jsem si vzala k srdci a pokaždé co jsem na směně se snažím na kus papíru sepisovat průběžný feedback toho co kdo udělal. Ať už dobře nebo „špatně“. S tím špatným to samozřejmě řešíme ihned co se to stane (i s tím dobrým :D), ale jde o určitou sumarizaci. Na konci směny máme vždy check-out a tam se pobavíme, jak danému kolegovy šel denní goal, kterému se měl věnovat a následně mu já předám feedback. Díky pomocnému papírku na nic nezapomenu (zdá se to jako banalita, ale opravdu se dá hrozně jednoduše zapomenout na to, že šel někdo udělat něco užitečného v průběhu busy hodiny). A co se stalo? Jedna kolegyně se mi asi na dvacet minut v práci rozplakala. Řekla mi, že už jí dlouho nikdo nepochválil a že měla pocit, že si nevede dobře. To, že následně pracovala ještě s větší motivací a chutí asi ani nemusím zmiňovat. Neustále se snažím do práce přijít s novými metodami a technikami. Aby se mohli rozvíjet a posouvat dál. Trvá to dlouho a zabere to hodně času. Ale tohle? Tohle mi za to stojí a dává mi to smysl.
Říkáte, že vám není do smíchu? Co v tomto případě? Můžete udělat dvě věci. Předně se donuťte zasmát. Jestliže jste sám zkuste si začít hvízdat nebo broukat nějakou melodii. Chovejte se, jako byste už byli úplně šťastní a to vám pocit štěstí opravdu navodí. Vše spočívá v kontrole našich myšlenek. Štěstí totiž není ve vnějších podmínkách, ale závisí na vnitřním rozpoložení. Nejde o to co vlastníte, kým jste, kdo jste nebo co děláte. Toto vše vás samo o sobě neudělá šťastným či nešťastným. Podstata spočívá v tom, co si vy sami myslíte o daném stavu. Tak například dva lidé mohou být na stejném místě, mohou dělat stejnou věc, oba mohou mít dokonce stejný příjem a postavení, a přece jeden z nich se může cítit uboze a druhý zase skvěle. Proč tomu tak je? Rozdíl spočívá v odlišném duševním postoji. (<33).
Tohle se mi prostě a jednoduše líbilo natolik, že jsem to sem musela dát taky. Jediné, co k tomu zmíním je, že to není jednoduché (zase xdd), ale je tomu tak. Ne nadarmo se říká fake it till you make it :D.
Jsme si obvykle svými partnery natolik jisti, že jim nedáváme najevo, jak dalece si jich ceníme.
Tohle ve mně rezonovalo velmi dlouho. Nebudu to tu rozepisovat moc do hloubky, ale došla jsem k mnohému poznání a uvědomila si spoustu věcí. A doufám, že to také někomu pomůže. Mně to pomohlo moc. Minimálně v tom nečekat až se něco udělá, ale začít sama. Podat pomocnou ruku a komunikovat. Když chci větší oporu, požádat o ni a nejvíc mě u tohohle zahřálo zjištění, že to, jak se cítím já (ať už dobře nebo špatně) nemusí jít jen z jedné strany a že ze všeho nejdůležitější je komunikace <3.
Knížku moc doporučuju. Já jsem z ní načerpala mnoho. Tak ti třeba taky otevře oči :).
