Knihu Jak získávat přátele a působit na lidi jsem dlouho odsuzovala. Nechápala jsem proč bych se jako měla někomu doprošovat a snažit se na zapůsobit a ani jsem nechtěla získávat nové přátele, protože těch svých už mám přece dost. Taky jsem byla hodně skeptická ohledně roku vydání, ale lidi se vlastně moc nemění. Nevím co se ve mě zlomilo, ale nakonec jsem si knihu konečně přečetla a musím říct, že nelituju a moje předsudky byly zbytečný.
Kniha je rozdělená do 4. částí, ve kterých autor popisuje zásady, které můžeme používat pokud chceme správně jednat s lidmi, stát se oblíbenými, získat lidi na svou stranu nebo se stát vůdčí osobností. Na všech zásadách něco je, já se ale budu zabývat těmi, se kterými jsem se ztotožnila a nebo je využila.
"Nikdy nikoho nekritizujte, neodsuzujte a nestěžujte si."
Tuhle zásadu jsem si přebrala trošku po svém. Nejsem moc člověk co by kritizoval ostatní, ale je pravda, že často lidi moc rychle odsoudím i když ne nějak radikálně. Měla jsem ale spíš problém s tím, když lidi kritizovali mě. Kdykoliv jsem dostala sebemenší negativní zpětnou vazbu na mě, moje chování nebo mojí práci, i když třeba s dobrým úmyslem, rezignovala jsem, zasekla jsem se a odmítla cokoliv dělat. Po přečtení téhle zásady jsem se teda cítila spíš jako oběť kritiky ostatních a už přemýšlela nad tím jak ostatním vysvětlím aby mě nekritizovali a neříkali mi co mám dělat, protože to vždycky dopadne tak, že nebudu dělat vůbec nic a že oni by na mém místě dost možná udělali to samý. Po chvíli mi ale došlo, že lehčí než vysvětlovat tohle všem v mém okolí, bude, když si přestanu brát kritiku osobně a budu vidět skrz to co mi chce vlastně člověk říct. Analyzuju jestli to co se mu na mě nelíbí je spíš můj nebo jeho problém. Nakonec jak autor dál sám popisuje, je daleko jednodušší začít sám u sebe, než se snažit napravit druhé. Převzetí téhle zásady, mi ušetřilo hodně energie.
"Poctivě a upřímně oceňujte druhé."
Z téhle zásady jde až naivní dobro a to se mi líbí. Když jsem se k ní dostala začala jsem přemýšlet, kdy jsem naposledy někoho upřímně pochválila, nebo kdy někdo pochválil mě. Sama na sobě ale vnímám, že když mě někdo upřímně ocení za to co dělám, nakopne mě to dělat ještě dvakrát víc. I když ale znám lidi, u kterých je to naopak a stejný vliv má na ně spíš kritika, takže si myslím, že tohle neplatí úplně pro všechny. Nakonec to ani nikdo netvrdí. Taky si myslím, že je důležité dávat pozor na to abychom říkali chválu, kterou opravdu myslíme upřímně a ze srdce a ne jen prázdné fráze. "Jaký je tedy rozdíl mezi oceněním a lichocením? To první je upřímné a vychází se srdce, to druhé je neupřímné a vychází z úst." Nečetla jsem zatím Radikální otevřenost, ale probírali jsme jí na TS a myslím, že v téhle myšlence osobního zájmu se knihy docela shodují. Začala jsem chválit svoje blízké a lidi, které cením a po čase jsem si začala všímat, že se mi docenění a chvály dostává taky víc než předtím - co jsem dávala se mi začalo vracet a tak jsme si dokázali mezi sebou tímhle vytvořit příjemnou podporující energii.
"Usmívejte se."
:) :) :) :)
"Naslouchejte. Povzbuzujte druhé, aby hovořili o sobě."
Myslím si, že s nasloucháním jsem problém nikdy neměla, i když se mi někdy stane, že při konverzaci uteču myšlenkami jinam, vždycky se snaží být přítomná a poslouchat to co mi druhý říká. Nakonec se často dozvím mnohem zajímavější myšlenky než jsou ty moje. Naslouchat je důležité obzvlášť když poznáváte nové lidi, protože nikdy nevíte jak moc - ať už to vyzní hloupě - se vám můžou teď nebo v budoucnu hodit. Každý nový člověk a jeho myšlenka je velkým přínosem a nikdy není dost pohledů na věc. S čím mám ale problém je povzbuzovat druhé aby o sobě mluvili - ne že by mě to nezajímalo, ale často když se chci na něco zeptat vyskočí mi v hlavě myšlenka "Co je ti do toho." nebo "To zní hloupě.". Takže je to se mnou tak, že to co se mi nerozhodne někdo říct sám od sebe, to nezjistím. Snažím se ale tyhle bariéry ničit a víc iniciovat konverzace, ne vždycky se v tom ale cítím komfortně, každopádně s tím plánuju zatočit.
"Vyhýbejte se hádkám. Spor vyhraje ten, kdo se nepře."
U téhle zásady jsem dlouho nevěděla na jaké straně vlastně stojím. Nevyhýbat se konfliktu x Vyhýbat se hádkám. Nakonec si ale myslím, že projevit nesouhlas není špatná věc, musíme jen dávat pozor na to, jak moc zaujatí nebo objektivní dokážeme být, jestli je opravdu důležité v téhle věci vyjadřovat svůj názor a hlavně jestli nás ovládají emoce nebo dokážeme jednat v klidu. Autor v knize říká, že jediná cesta jak vyřešit spor je se mu vyhnout. Nemyslím si, že to úplná pravda, ale souhlasím s tím, že hádat se nikdy ničemu nepomohlo. Stejně jako někdy vyjádřím nesouhlas, mi nevadí když někdo řekne, že nesouhlasí s mým názorem. Kouknou se na věc z perspektivy někoho jiného a dostat nový pohled na věc, je o dost přínosnější, než se mu vysmát jestli to myslí vážně. Takže nesouhlasme - ale v klidu.
Závěrem bych chtěla říct, že mi tahle kniha hodně dala. I když jsem se o ní bavila s ostatními a ne všem myšlenky z knihy sedli, což úplně chápu. Ne všechno sedí na všechny, a proto si myslím, že je důležité být při čtení selektivní a mít zapnuté kritické myšlení. Knihu jsem četla jenom jednou a i když jsem si pečlivě podtrhávala (🤓), tak vzhledem k tomu jak je obsáhlá, jsem si podle mě neodnesla vše co bych mohla. Určitě jí budu muset dát ještě jednou abych si mohla zapamatovat a odnést víc věcí.
