Knižku jsem si vybral velice náhodně, když se přestěhovala komunitka do nový místnosti a přesunula se tam skřín. Já jsem tam byl na LC a celou dobu jsem koukal do té knihovny, že si tam na konci něco vyberu. No a v ruce mi skončila právě kniha Inner Game.
Základní koncept:
Kniha se nám primárně snaží pomoct odstranit naše mentální modely a blokace, a to díky konceptu, že podle autora máme každý v sobě dvě já. To první já je jenom výmysl naší hlavy. Je velice kritické, zatížené strachem z neuspechu. Přemýšlí, co si o něm druzí lidé myslí, a je to takovej ten vnitřní hlas, který vás zastaví, když si řeknete, že jdete něco dělat a pak skočí do hlavy taková ta myšlenka, hm, to bych asi neměl, nebo to nedám a tak podobně.
Kdežto druhého já je intuitivní a zaměřené na výkon. Skvěle je to tam v knize popisované na sportovcích, kteří u toho, když podávají nějaký výkon, tak taky extra nezaměstnávají hlavu, ale prostě dělají to srdcem tak, jak nejlépe zvládají. A podle autora je tohle to nejlepší, co v sobě máme, a proto bychom se měli snažit potlačit to první já a dělat věci intuitivně díky druhému já.
Toho dosáhneme pomocí tří základních pilířů. První je zaměření pozornosti. To je, abychom si vybrali nějakou věc v realitě kolem sebe, které dáme svou maximální pozornost. V knize například vysvětleno na odpalu tenisového míčku, že prostě jediný, co sledujeme, je ten míček. A že tu věc, kterou děláme, tak se zaměřujeme na tu aktuální činnost, a ne na strach z výsledků. Druhý pilíř je sebeuvědomí a jde o to, abychom si byli vědomi svých myšlenek a pocitů, toho, co a jak ovlivňuje náš výkon, tak aby jsme s tím dokázali pracovat. A taky, že víme, co chceme udělat, máme nějaký směr, vizi té dané činnosti. A třetí bod, který to všechno spoluje, tak je důvěra. To je schopnost dovolit druhému já se vyjádřit a na plno mu důvěřovat, že podá nejlepší možný výkon bez nadbytečného analyzování nebo kontroly prvním já.
Další myšlenky co mě zaujaly:
1)Výkon-Učení se-Radost z práce
Věc, která se mi hodně líbila a hodně mi připomínala Tiimi a myšlenku toho, že bychom se měli učit celý život, byl trouhelník, výkon, radost z práce a učení se, kde naprostá většina normálně pracujících lidí a firem tlačí na to, aby byl ten výkon co největší, ale těžiště by mělo být ve středu tohohle trojuhelníku, protože práce s učícími se cíly nám jde mnohem lépe než s výkonnostními. Takže když něco dělám, tak mít jasno, co se na tom chci naučit a v ideálním případě mít daný učící se cíl. Moc se mi líbila ještě myšlenka toho, že největším kurzem, který můžeme absolvovat, je sám život, který má miliony různých podkurzů. A to mi přijde fakt super, brát ten život jako kurz a něco, kde se furt učím. Jen když si uvědomím tenhle mindset bez ohledu na tu knihu, tak mi přijde, že když ho mám, tak k životu přistupuju mnohem víc optimističtěji a víc se rozhlížím kolem sebe a přemýšlím racionálněji.
Metoda Stop
Metoda STOP je v podstatě taková naše reflexe. Je to Step Back, Think, Organize a Proceed a pomáhá nám se zastavit v čemkoliv co děláme, uspořádat si myšlenky a poté přijít s novým plánem. Je to technika pro přerušení automatických procesů a setrvačného jednání, díky které se můžeme nad věcma co děláme opravdu zamyslet a začít třeba rutinní věci dělat jinak. Mně se na tomhle líbilo, že autor uváděl, že se ta metoda dá použít během několika sekund na velmi krátkodobé věci až po nějaké hodně dlouhodobé. A že máme občas tendenci ty krátkodobé věci vynechávat nebo se nám nechce do žádný reflexe. Přitom tu reflexi nemusíme nějak formálně sepisovat, prostě jde tam hlavně o to zamyšlení toho jestli to co dělám je správný, kam se tím dostanu, jak to dělat líp atd.
Soustředění na kritické proměnné:
Tohle se mi hodně spojí s tím, čemu dáváme pozornost. Protože věci a postupy, co děláme, nemusí být vždycky nutně špatně, ale my se třeba jen soustředíme na špatný věci. Tady byl uvedený krásný příklad se zubařem, kde pacienti čekali dlouho a tenhle proces se jim podařil vylepšit jen tím, že si to dali jako metriku a začali to opravdu vědomně sledovat, jak dlouho tam ti pacienti čekají. A díky tomu, bez žádného zásahu do zavedlných postupů, se jim povedlo čekací dobu zkrátit. Takže dá se to krásně navázat na metodu STOP, tak abychom si přehodnotili, co je pro nás ta kritická proměna, čemu dáváme pozornost.
Závěr
Celkově koncept dvou já mi přijde naprosto skvělý a po předčtení si na své první já dávám větší pozor, tak abych se nenechal jeho řečmi tolik rozhazet, i když ne vždy to jde úplně snadno a je tam ještě hodně práce. Kniha mi přišla fakt super, jen tak odpůlky už mě vůbec nebavila a přišla mi zbytečně dlouhá. Možná si zkusím přečíst ještě jinou knihu od autora. Vím, že těch verzí InnerGame je hodně. Ale jak říkám, je super si zvědomit ty dvě já, dát si pozor na první já a pak se nějak snažit ho potlačovat a pracovat s tím, což zatím tolik neumím.
