But everyone around me are quiting, nobody in my team is truly commited to our goal.
Moje ego je dole, ale jak by jste se cítili vy po roce práce na hraně svých možností jen pro tým, abyste na konci byli za idiota co nebude doceněný, ale nenáviděný.
Necítím se v týmu bezpečně,
dělat chyby,
mít jiný názor,
spolupracovat,
ptát se na práci ostatních,
Necítím se v týmu bezpečně.
Do Finska jsem dělal vše proto abychom jako tým fungovali co nejlépe a abych tým pomáhal posouvat dál.
Bohužel jsem se střetl s realitou, že ostatním na mě nezáleží a v momentě kdy potřebuju nejvíc pomoct se ke mně otočí zády a začnou mi vyčítat jakym způsobem s nimi sdílím svou bolest.
Teď už jen čekám na situace kde udělám chybu aby si do mě koply, že vůbec něco dělám.
Teď už jen čekám na situace kde se ostatní nechají zvyklat ke snižování cílů, porušování pravidel, býti pohodlní, abych sledoval jak upadáme.
V prváku, bez peněz dostopujeme do Valencie. Bolí to, chceme to vzdát, ale nevzdáme a dorazíme do cíle.
Jak se mám v byznyse spolehnout na tým který místo boje složí zbraně když to začne trochu bolet.
_
Nerozumím tomu,
celý prvák bojuju o přežití v osobním životě. Kvůli výdajům se dvakrát stěhuji, pracuji ve třech jobech a v TAPu dělám přes 40h týdně.
Nestěžuju si a doufám že když půjdu příkladem postupně se přidají ostatní. Skrze sdílené finance mám naději, že ostatní budou k sobě solidární a udělají cokoliv aby se vzájemně podrželi a v každý moment budou přemýšlet jako tým.
Vyvíjelo se to dobře, teď už ten pocit nemám.
Ačkoli nevyřčeně, tak cítím, že hlavním cílem je titul, individuální cíle.
Kdo se ještě nad týmem zamýšlí z pohledu týmu? Co je třeba udělat abychom jako tým fungovali, kdo je mimo, jak je zapojit, kde jsou silné stránky k podpoření a co jsou hrozby k řešení?
Už je to o jednotlivcích. Bez produktivních konfliktů, vycházejících ze silného vztahu k týmu, jeho značce, jednotlivce přestává zajímát co dělají ostatní.
S možností pracovat v projektu absolutně nezávisle na zbytku a bez pocitu býti součástí všech projektů cítím ztrátu zájmu.
Takhle cítím ostatní, osobně jsem v konfliktu mezi motivací zapojit se do ostatních projektů a pomoct se škálováním a tim nebýt zase za idiota, co udělá neviditelnou práci a nebude doceněn. Nebo být osočen že chci ostatní manipulovat.
A sem jsem se dostal po roce a půl.
Sebereflexi teď ode mě nikdo nemůže očekávat, vše co jsem do teď udělal jsem udělal v nejlepším zájmu našeho týmu, naší firmy. I když to šlo často proti mým vlastním zájmům.
Obětoval jsem komfort, hodně spánku, vztahů a přátelství abych budoval něco většího, tým co i přes to jak je diverzní, bude synergicky fungovat a dojede do high performance faze.
Normálně bych už dávno odešel, ale dal jsme si cíl, na Tiimi budu tři roky, budu věřit v proces a až na konci budu hodnotit zda to stálo za to.
Mám velkou naději ve spolupraci a lidskou solidaritu. Realitou je že tam ještě jako společnost, komunita ani tým nejsme. Ale jsem naivní a proto neztrácím naději.
A tohle je co ze mě vypadne, když chci napsat jak se cítím po tom co čtu Zuzky esej na to jak je v pohodě, že se jako tým vzdáváme.
Trápí mě to.
Rozumím pohledu, že se tým řídí názorem většiny a že jako tým můžeme pracovat a dělat výzvy tak ať nás nezničí.
Nerozumím tomu proč tohle neplatí pro mě. Nejsem součástí týmu?
Proč já jsem tlačen jít ještě dál za svoje hranice když ostatní se prostě můžou vzdát a je to všem jedno. Proč je to všem jedno, to už nechceme být high performance tým?
Nebo už hrajeme hru, že očekávání co je cíl může být cokoliv.
___
Teď už jen očekávám, že se zase někoho dotknu a dostanu bídu. Ale to je život.
Psát tuhle esej byla sranda, je chaotická, dlouhá, upřímná a jednostranná.
Jestli jsi dočetl/a až sem, nezapomeň dát like, odběr a těším se na dialog.
.jpeg)
