Geniální podnikatel Tomáš Baťa
Tato kniha je o životě možná největšího podnikatele naší malé republiky. Už v minulosti jsem od jednoho podnikatele dostal radu, abych si přečetl nějakou knihu o Baťovi. Tak jsem jednu rozečetl a líbila se mi, avšak hraní počítačových her pro mě v tu dobu bylo přednější. Proto jsem se rozhodl svůj závazek několik let zpětně konečně splnit. Pokusím se vypíchnout základní informace, které jsem z knihy pochytil a utkvěly mi v hlavě. Kniha je však velmi obsáhlá, dokonce se snad jedná o nejobsáhlejší dílo o geniálním ševci, které existuje, takže budu hodně stručný. Sám autor Antonín Cekota s Tomášem Baťou pracoval.
Tomáš Baťa se narodil 3. dubna 1876 ve Zlíně. Rodina Baťů je ve zlínských matrikách doložena již v polovině 17. století, z tohoto pohledu je Tomáš součástí deváté generace rodu ševců (možná proto sehrávalo č. 9 v jeho životě tak důležitou roli – Baťovské ceny). Předkové i potomci rodu se tradičně živili ševcovským řemeslem.
Tomášův otec Antonín se oženil s Annou Minaříkovou a měl s ní tři děti: Annu, Antonína a Tomáše. Tomáš byl tedy nejmladší ze tří sourozenců narozených v prvním manželství jejich otce. Když bylo Tomášovi 8 let, jeho maminka Anna zemřela. Otec se později znovu oženil a s novou rodinou se přestěhoval do Uherského Hradiště. Do rodiny přibylo několik dalších dětí, mezi nimi i pozdější Tomášův nejbližší spolupracovník, nástupce a dědic Jan Baťa.
V Uherském Hradišti otec Antonín Baťa podnikal – provozoval kromě svého obuvnického řemesla například také sodovkárnu. Vzhledem ke stěhování rodiny Tomáš vychodil ve Zlíně pouze obecnou školu, v Hradišti pak navštěvoval měšťanku, čímž se jeho oficiální vzdělání uzavřelo. Tomáš se zároveň v rodině vyučil obuvnickému řemeslu a po ukončení školy se zapojil do otcova podnikání. Nebylo to však ideální, Tomáš byl velmi aktivní, přicházel s novými nápady a se spíše konzervativním otcem se často neshodl. V roce 1894 se proto dohodl se svými sourozenci Antonínem a Annou, a rozhodli se osamostatnit. Otec Antonín jim vyplatil podíl po zemřelé matce a sourozenci se vrátili do rodného Zlína, kde založili vlastní podnik. Tomáš v té době ještě nebyl plnoletý, živnost byla proto zapsána na jeho bratra Antonína. Název firmy byl „A. & T. Baťa – výroba obuvi“.
Oba bratři chtěli žít panským životem. Proto chodili pravidelně do hospod a namísto práce se zadlužovali. Po prvním roce podnikání se dostali do značných potíží, svým dodavatelům dlužili 8 000 zlatých, což byla v té době obrovská částka a jejich podnik byl na pokraji bankrotu. Navíc v té době bratra Antonína vzali na vojnu a Tomáš zůstal na všechno sám. Tomáš se zapřísáhl, že už nikdy nebude žít panským životem. Tehdy se poprvé ukázala jeho nezdolná povaha. Traduje se například, že materiál nosil z Otrokovic od nočního vlaku pěšky a na vlastních zádech. Tvrdá práce poznamenala jeho zdraví, s následky přetěžování svého organismu pak opakovaně bojoval celý život. Firmu ale zachránil, už za dva roky měl všechny dluhy splacené a firma se mohla začít rozvíjet.
S počátkem nového století byl podnik natolik stabilizovaný, že už v roce 1905 si Tomáš mohl dovolit odjet na zkušenou do Ameriky. Tam nasbíral bohaté zkušenosti. A zjistil rozdíl mezi náturou evropských a amerických dělníků. Američané věří v úspěch a nebojí se práce. Zatímco evropští dělníci spíše pracují tak, aby se akorát uživili. Po návratu mohl pak ve Zlíně vybudovat první tříetážovou tovární budovu.
V roce 1908 bohužel zemřel Tomášův bratr Antonín (na souchotě) a poté, co se sestra Anna vdala a nechala se z podílu na firmě vyplatit, stal se Tomáš jediným vlastníkem firmy. Ve Zlíně bylo v té době 5 obuvnických firem a konkurenční zápolení povzbuzovalo Tomáše Baťu k ještě větším výkonům. Uvědomil si také, že budoucnost obuvnické výroby patří strojům. Továrna Tomáše Bati tak byla první výrobou obuvi využívající stroje v celém Rakousku-Uhersku. V roce 1912 měla firma už 400 zaměstnanců. Aby Baťa stabilizoval kvalifikované dělníky, začal pro ně budovat první zaměstnanecké domky.
Rok 1912 byl také zlomem v osobním životě Tomáše Bati. Oženil se s Marií Menčíkovou, dcerou správce universitní knihovny ve Vídni. Rodina se nastěhovala do nové reprezentativní vily, na jejíchž plánech se podílel významný český architekt Jan Kotěra. V roce 1914 se manželům Baťovým narodil syn Tomík, který zůstal jedináčkem.
Velkým impulsem v rozvoji firmy se stala světová válka. Baťovi se podařilo získat státní zakázku – výrobu vojenské obuvi pro rakousko-uherské dělostřelectvo. Aby Baťa dostál svým závazkům, musel zmobilizovat nejen svoje síly, ale všechny zlínské výrobní kapacity (tak, že dával práci i svým konkurentům). Touto svou podnikatelskou šikovností zároveň uchránil před válečnou frontou stovky mladých mužů ze Zlína a okolí.
Konec války přinesl úlevu všem a byla s tím spojena i radost ze vzniku nového samostatného státu – Československa. Firmě Tomáše Bati se však po ztrátě válečných zakázek přestalo dařit. Po válce vypukla odbytová a finanční krize. V letech 1919-1920 krize vyvrcholila dokonce dělnickými stávkami. V situaci, kdy sklady byly zaplněny zbožím, a odbyt vázl, odhodlal se Tomáš Baťa k radikálnímu a důmyslnému kroku. Snížil ceny svých bot o 50 % a zároveň mzdy svých pracovníků o 40 %. To, že jinde se ceny tak radikálně nesnížily, svým zaměstnancům kompenzoval slevami ve firemním konzumu. Byl to vynikající tah, levné Baťovy boty se výborně prodávaly, firma opět získala kapitál, Baťa ovládal stále větší procento trhu a stával se symbolem úspěšného podnikání. Do roku 1923 byla krize podniku zcela zažehnána, počet Baťových prodejen vzrostl už na 112 a Tomáš se cítil natolik silný, že se rozhodl vstoupit do politiky.
Po volbách v roce 1923 se stal Tomáš Baťa starostou Zlína a byl pak zvolen ještě na další dvě volební období. Tím získal a plně využil možnost rozhodovat nejen o svojí fabrice, ale i o rozvoji celého města. Rozkvět města byl v tomto období neuvěřitelný. Baťa prosadil koncepci budování Zlína jako zahradního města. Počet obyvatel se zdesetinásobil, vznikaly nové obytné čtvrti a v režii Tomáše Bati se budovala supermoderní infrastruktura města, která v mnoha případech slouží občanům města dodnes. Mezi jeho nejdůležitější projekty patří nemocnice, Masarykovy pokusné školy, obchodní dům, Velké kino, Společenský dům.
Rokem 1923 začala etapa nepřetržitého růstu podniku i města. Vše, co se ve Zlíně budovalo, bylo na světové úrovni. Ve Zlíně byly nejvyšší mzdy z celého státu. Dobrá práce a moderní město slibující na svou dobu blahobytnou existenci, přitahovaly do Zlína tisíce nových pracovníků ze všech koutů republiky.
Milníky tohoto bouřlivého období můžeme vyjmenovat pouze heslovitě:
· původně živelně vznikající tovární areál je postupně modernizován likvidací starých a budováním nových továrních budov ve stylu amerických měst a továren – očíslované budovy rostou v pravidelném pravoúhlém rastru
· Baťův podnik přestává být pouze výrobou obuvi, postupně vznikají další a další provozy z různých průmyslových oblastí: koželužství, chemie, gumárenství, papírenství, strojařství, výroba letadel
· Baťa buduje nový systém řízení založený na samosprávě dílen, ekonomické spoluúčasti zaměstnanců a plánovitém hospodaření, který je inspirací pro ekonomy dodnes
· firma buduje a rozvíjí řadu odvětví na podporu své hlavní průmyslové činnosti: dopravu, stavebnictví, velkoobchod a maloobchod, finanční a bankovní služby, pojišťovnictví, odborné školství, tisk
· Baťa buduje nové obytné čtvrti (a později celá města) pro své zaměstnance s veškerou potřebnou infrastrukturou, školami, obchody, zdravotnictvím, atd.
· otevírá se řada sociálních a vzdělávacích programů, budována je také kulturní a sportovní infrastruktura města
· Baťovy podniky expandují ze Zlína nejprve do okolí (Otrokovice, Napajedla), později do celého Československa (Sezimovo ústí, Zruč nad Sázavou, Baťovany, Svit a další) a také do světa (Möhlin, Ottmuth, Chelmek, Borovo, Tilbury, Best, Hellocourt a další)
Počátkem 30. let firma Baťa (v roce 1931 přeměněná na akciovou společnost) podniká již v 35 oborech a má pobočky v 54 zemích světa na čtyřech kontinentech. Počet zaměstnanců přesáhl 30 000 osob. Firma chrlila miliony párů bot ročně. Zásluhou Baťova podniku bylo Československo v té době největším exportérem obuvi na světě.
To jsou atributy rozvoje firmy, jaké nemají v historii nejen českého průmyslu srovnání a svědčí o naprosté výjimečnosti geniálního podnikatele Tomáše Bati. Za necelá 4 desetiletí práce, které mu osud dopřál, dospěl od skromné papučářské dílničky k vybudování světového koncernu a světoznámé značky. Přitom cílem jeho podnikatelské filosofie nebyl primárně zisk, ale služba veřejnosti.
12. července 1932 měl Tomáš Baťa letět do Švýcarska. V městečku Möhlin poblíž Basileje se otvírala nová baťovská výroba, čemuž chtěl být přítomen.
Toho dne však bylo na letišti v Otrokovicích nepříznivé počasí, celé okolí řeky Moravy halila hustá mlha a Baťův pilot odmítl startovat. Šéfpilot Jindřich Brouček byl velmi zkušený a zodpovědný letec a k němu se přidali i ostatní technici na letišti, přičemž Baťu od letu odrazovali. Šéf však trval na svém a s cca padesáti minutovým zpožděním, i když se počasí nelepšilo, dal příkaz ke startu. Bylo to osudné rozhodnutí. Pilot v mlze ztratil orientaci a po necelých 8 minutách letu havaroval – stroj spadl na louku nedaleko od továrního areálu na Baťově. Tomáš Baťa i pilot Brouček byli na místě mrtví.
Pohřeb Tomáše Bati a jeho pilota Jindřicha Broučka se konal 14. července 1932. Oba spočinuli na Lesním hřbitově ve Zlíně, který Baťa založil nedlouho předtím. Pohřeb Tomáše Bati trval 6 hodin a zúčastnilo se ho na 50 000 lidí. Nekrolog napsal Karel Čapek a obsáhlou reportáž z pohřbu uveřejnil Ferdinand Peroutka ve své Přítomnosti.
Tomáš Baťa zahynul předčasně, bylo mu 56 let. Pro jeho rodinu, podnik a pro celý Zlín to byla obrovská tragédie, Baťa zde byl hybatelem všeho, a dynamika celého baťovského světa se tak zcela zastavila. Můžeme se pouze dohadovat, co všechno by ještě tento nezdolný, cílevědomý a extrémně pracovitý člověk dokázal, pokud by osud k němu byl příznivější.
Přestože je tento text napsaný spíše pozitivně. Kniha líčí jeho život spíše jako věčný boj s potížemi. Tomáš Baťa se potýkal s různými krizemi, inflací, deflací i válkou. Byl to dříč a kniha ho líčí jako člověka čistého charakteru. Přijde mi, že obětoval sebe a své zdraví na úrok blaha svých zaměstnanců i zákazníků, zkrátka společnosti. Což je sice úctyhodné a kéž by takových lidí bylo více, hlavně na vysokých pozicích ať už v sektoru státním nebo soukromém. Avšak osobně bych nechtěl skončit jako on. Je to sice vzor, ale dle knihy odcházel z postele rovnou do práce a z práce rovnou do postele. Práce ho sice naplňovala, ale zároveň zabíjela. A věřím, že takový život není pro každého podnikatele.
