Emoční rovnice. Kniha, kterou si moje mamka objednala před pár lety a ani jednou ji nepřečetla. Možná ji neměla číst. Možná ta kniha přišla ke mně, kdo ví. Asi před 2 lety jsem si procházela stránky v knížce a zaujala mě. Četla jsem jí napřeskáčku. Chtěla jsem z ní vyzobat jen to, co mě tématicky přitahovalo. Takže jsem z ní měla 50% informací a scházel mi celek.
Kniha mi i nadále vrtala hlavou, až mě donutila začít sledovat autora na sociálních sítí. Aleš sdílel, že bude mít konferenci na téma emočních rovnic v Praze. Ihned jsem to běžela říct mamce, která mé nadšení sdílela a jeli jsme na jeho konferenci. Byla skvělá! Vše mi začalo zapadat více do sebe, ale techniky emočních rovnic jsem dodnes neaplikovala.
Toto téma mě stále přitahovalo a měla jsem ho často v mysli. Přednášela jsme ho i pro komunitu ve kterém jsem v loňském roce byla leaderem. Až jsem se o něm zmínila i na začátku školního roku u nás v Tiimi. Ronie se myšlenka z knihy moc líbila a tak jsme se domluvili, že se vzájemně podpoříme a budeme číst knihu ve stejnou dobu. Jsem za to ráda. Kniha mi každou stranou otevírala více oči a srdce.
CO TO JSOU EMOČNÍ ROVNICE? JAK VZNIKAJÍ?
Co jsou „emoční rovnice“? Jedná se o spojení neuronů v naší hlavě, které se spojují díky synapsím. Neuronová síť se začne „tkát“ už v 40 dnu od početí. Ještě ani nejsme na světě a už se nám v hlavě tvoří něco, co s námi má zůstat do konce života. Neurony obsahují mentální modely rodičů. Miminko v bříšku vnímá emoce a strach matky, které si automaticky zapisuje do své neuronové sítě. Do 3 let máme zapsanou více než polovinu informací. Je to šílené, že? Zkuste se zamyslet nad tím, jaká data/informace/myšlenky má zapsané miminko v hlavě, které bylo nechtěné? Narodilo se „omylem“? …
Do 7 let získáváme informace do naší hlavy (neuronové sítě) automaticky. Nepřemýšlíme nad tím, zda jsou pravdivé nebo ne. Zkrátka je neověřujeme. Všemu věříme. Co řeknou naši rodiče, učitelé a autority bereme jako svaté a automaticky jejich myšlenky přebíráme. Náš mozek v tomto věku nerozlišuje pravdu a lež, negace a pozitiva. Vše přijímá jako pravdu.
V 16 letech máme téměř polovinu synapsí pryč. Průběžně nám totiž odumírají a zůstávají jen ty, ke kterým nejčastěji docházíme a mají nejemotivnější základy. V tomto věku už začneme informace ze svého okolí ověřovat. Už nevěříme všemu, co slyšíme a začíná se pomalu projevovat nastavení naší mysli. Vybíráme si čemu chceme věřit a začínáme se srovnávat s okolím. Zjistíme, že jsme každý tak trochu jiný a máme vlastní realitu. (Nejčastěji se to může projevovat v hádkách domácnosti „ale já vím, že mám pravdu.“ , tvrdí obě strany. Nejhorší je, když rodiče začnou v pubertě vyčítat svým dětem, jak se to k sakra chovají. Děti za to nemůžou, chovají se pouze tak, jak je rodiče naučili. Rodiče by v ten moment měli zpytovat svědomí.) K největšímu „aha momentu“ docházíme okolo 20let nebo když odejdeme od svých rodičů. Naše myšlenky se začnou odrážet v naší realitě. Pokud se vám něco v životě nelíbí, nejspíš máte některou část svého života naladěnou na nízkých hodnotách. Takzvaně vás vaši rodiče nebo učitelé negativně ovlivnili. A mám špatnou zprávu. Mantry a manifestace vaše problémy z dlouhodobého hlediska nevyřeší.
ŽIVOTNÍ KVADRANT
Autor v knize uvádí, že existuje životní kvadrant. Kvadrant, který ovlivňuje naší energii, náladu a život jako takový. Pokud máme jednu z hodnot naladěnou pod hodnotou 4. Měli bychom se na ní zaměřit a vyhledat negativní emoční rovnice, které nám brání ve štěstí a spokojenému životu. Abychom byli v životě spokojení, měli bychom mít ve všech kvadrantech hodnotu vyšší než 7,5.
Oblasti v Kvadrantu:
Jak pracovat s kvadrantem?
Ohodnoťte svůj život od 0 do 10 ve všech oblastech. Pokud máte někde nižší hodnotu než 10. Zapište si, co by se muselo stát, abyste se cítili na 10.
Zeptejte se sami sebe a zapište svou odpověď na otázku „PROČ nejsem na hodnotě 10?“ => zde už můžete pozorovat vaše emoční rovnice. Abyste se dostali hloubš, na každou odpověď se doptejte PROČ… vyjde vám více vzorců, které se můžou stahovat k jedné, ale i více věcem. Rovnice jsou v naší hlavě propojeny synapsemi a může se stát, že k jedné události se vám zapsala pozitivní i negativní emoce. Tyto synapse se vylučují. Co s tím? Jak se to projevuje? Projevuje se to tím, že jsou lidé nerozhodní. Co byla příčina těchto protichůdných dat? Nejspíše vaše matka a otec měli zcela odlišný názor, který jste si zapsali automaticky do své mysli. Vaše mysl je zapsala jako PRAVDU a proto se nevylučují a vy máte pak v hlavě zmatek.
PŘÍKLADY EMOČNÍCH ROVNIC a jejich důsledek v dospělém životě
„Nejsem dost dobrá“
-> učitelka na ZŠ se věnovala pouze mé kamarádce a sebevíce jsem se snažila, vždy chválila pouze jí.
=> v dospělém životě se to může projevovat domněnkou, která nám shazuje sebevědomí a nemusíme si tolik věřit v oblasti zájmů, práce, peněz, vztahů .. „Nejsem dost dobrá na tuto pracovní pozici, Nejsem dost dobrá, abych vydělávala 100 tisíc měsíčně, Nejsem dost dobrá, abych měla vztah se sebevědomým mužem.“
„Mé matce se nikdy nezavděčím“
-> byla jsem hodnou holčičkou, co nikdy nedělala nic špatného, vždy se poctivě učila, ale nikdy jsem nemohla nic dělat podle sebe, vše bylo špatně. Musela jsem poslouchat.
=> dospělým ženám se nikdy nezavděčím, vždy budu pro ně pouze jedna z davu.
„Vztahy nejsou trvalé“
-> rozvod mých rodičů v 9 letech
=> strach z rozchodu. Negativní myšlenky během vztahu -> domněnky o nevěře, žárlivost, podezíravost
„Vztah si musíš chránit“ -> „O vztah můžeš přijít“
=> jedná se o 3 podobné rovnice, které ovlivňují více věcí.
„Pro peníze musíš makat/tvrdě pracovat“
-> moje mamka po rozvodu pracovala od rána do večera a stejně řešila finance.
=> v dospělosti když uvidím lehkou příležitost k práci/vydělání peněz, nebudu tomu věřit a nebo se to mě (1 z 10) nepodaří.
„Musíš být nejlepší“
-> musela jsem nosit samé jedničky ze školy a když jsem dostala 2, hned mě mamka popošťuchovala, že příště donesu jedničku. A že jí nezajímají ostatní, ale já. Když jsem jezdila na soutěže, neustále mě podporovala a za výhru slibovala odměnu. Nutilo mě to být nejlepší. Když jsem prohrála, uklidňovala mě. Když se to stávalo opakovaně, začala mě negativně ovlivňovat, že evidentně na ty soutěže nemám a nemám se jim věnovat, když to furt nevychází. Že kradu svůj a její čas a peníze.
=> snažím se ukázat rodičům, že jsem nejlepší. Účastním se soutěží a makám na sobě, abych jim to dokázala.
„Ikdyž se snažím, nestačí to“
-> to se trochu váže k předešlé rovnici.
JAK OTÁČET EMOČNÍ ROVNICE? JAK SE JICH ZBAVIT?
Emoční rovnice musíte otáčet opakem.
„Nejsem dost dobrá“ - „Jsem dobrá ve všem, co dělám“
Aby to nebylo tak jednoduchý, mozek dané rovnici musí věřit. A jelikož největší prioritu dává rovnicím do 7 let, když si ve 20 letech uděláte otočku a budete si jí neustále opakovat, mozek vám ji nepřijme. Musíte ji do hlavy vložit skrz EMOCI. Pouze emocemi danou větu/rovnici procítíte, stejně tak, jako třeba utrpení, které rovnici způsobilo.
A jak ji vložit skrz EMOCI? Představte si FILM, EMOČNÍ FILM, jak byste se cítili a co by se dělo, kdyby vaše rovnice byla naopak.
S emočními rovnicemi bojuju a konečně mám motivaci na nich začít pracovat. Jelikož se poslední měsíce věnuji seberozvoji, beru toto jako jednu z mých přeměn na kterých chci pracovat. Co vidím jako zázračné, že jsem se k této knize vrátila ve svých 20 letech, v momentě kdy bydlím 7 měsíců sama (bez rodičů) a opravdu se mé rovnice zrcadlí v realitě. Jsem si toho vědoma. A během dní, kdy jsem četla knihu jsem měla po každé „aha momenty“, které vedli k pláči. Uvědomovala jsem si, co „krásného“ mi rodiče, učitelé a lidé okolo mě zasadili do hlavy. Brala jsem to hodně negativně a destruktivně. Měla jsem pocity marnosti. Byla jsem na své rodiče naštvaná … přitom to ale nedělali schválně. Chtěla bych toto téma dát více do popředí, aby o něm vědělo více lidí. Nejlépe učit začínající rodiče, jak mají zacházet se svými dětmi. Až po pár dnech jsem se uklidnila, byla pár dní sama doma (všichni utekli na Velikonoce za rodinou, já ne) a uvědomila si, že má naštvanost ničemu nepomůže a naopak s tím chci pracovat. Chci se dostat dál než mí rodiče a rovnice si předělat pro dobro mě a mých budoucích dětí.
