Zajímavé myšlenky:
Všechny emoce jsou ve své podstatě popudy k jednání; okamžité pokyny pro zvládání životních situací, které nám vštípila evoluce.
Každý cit má v našem emočním repertoáru nenahraditelnou úlohu. To je ostatně patrné i z jejich biologických projevů.
Příklady reakcí:
● Hněv zvyšuje krevní průtok v rukou, což usnadňuje uchopení zbraně nebo sražení nepřítele; zrychluje také srdeční frekvenci a spouští náhlé vyplavení hormonů typu adrenalinu do krevního oběhu.
● Strach vyvolává nahromadění krve v kosterním svalstvu, například v dolních končetinách, což usnadňuje útěk;
● Mezi hlavní tělesné změny při pocitu štěstí patří zvýšená aktivita v tom mozkovém centru, které inhibuje negativní emoce a stimuluje uvolňování většího množství energie. Současně také dochází k útlumu center, ve kterých se tvoří ustarané myšlenky. Nenastává však žádná zvláštní změna fyziologických procesů. Toto citové rozpoložení navozuje v těle celkovou relaxaci, vzbuzuje v nás nadšení pro jakýkoli úkol a připravuje nás na usilování o celou řadu různých cílů a předsevzetí.
● Hlavní funkcí smutku je pomoci člověku psychicky se vyrovnat s významnou ztrátou, jakou může být například smrt blízkého člověka nebo závažné zklamání. Smutek vyvolává pokles energie a nadšení pro nejrůznější činnosti, zejména pro potěšení a zábavu. S postupným prohlubováním přechází do deprese a zpomaluje tělesný metabolismus. Toto introspektivní odvrácení se od vnějšího světa nám dává příležitost truchlit nad ztrátou nebo nad nesplněnou nadějí, pochopit dopad takové události na vlastní život a s postupným přibýváním energie začít přemýšlet o tom, jak znovu začít. Smyslem této dočasné ztráty energie bylo možná udržovat smutné – a zranitelné – prehistorické lidi v blízkosti domova, kde byli ve větším bezpečí.
Pohotovost našich citových reakcí byla důležitá pro přežití. S jeho výrazným oslabením zmizel i pozitivní význam velké části našeho emočního repertoáru. V dávné minulosti mohl hněv při reakci na sebemenší podněty zabezpečovat ostražitost nezbytnou pro přežití; avšak skutečnost, že automatické zbraně jsou dnes běžně dostupné i třináctiletým nevyzrálým dětem, činí z této emoce smrtelné nebezpečí.
Komedií je život pro ty, kdož myslí. Avšak pro ty, kdož cítí, je tragédií. - Horace Walpole
Amygdala je sídlem emoční paměti – pozorně zkoumá vjemy přicházející ze smyslových orgánů a srovnává to, co se děje teď, se zkušenostmi z minulosti. Tato srovnávací metoda je asociativní; je-li jeden klíčový prvek současné situace podobný zážitku v minulosti, amygdala jej zaregistruje. Funkční nedokonalost těchto nervových okruhů spočívá v tom, že se aktivují dříve, než je oprávněnost takového poplachu plně potvrzena. (…) Nejranější citové vzpomínky se vytvářejí v době, kdy děti ještě neznají slova, kterými by mohly svoje zážitky označit. Proto jsou-li tyto emoční vzpomínky později aktivovány, nejednáme pod vlivem žádné artikulovatelné myšlenky.
Definice emoční inteligence - 5 schopností/oblastí podle Salovey Gardnerové:
1. Znalost vlastních emocí. Sebeuvědomění – vědomé rozpoznání citu v okamžiku jeho vzniku.
2. Zvládání emocí. Nakládat se svými city tak, aby odpovídaly situaci.
3. Schopnost motivovat sám sebe.
4. Vnímavost k emocím jiných lidí. Empatie je základní „lidskou kvalitou“. Také tato vlastnost se s rostoucím emočním sebeuvědoměním prohlubuje.
5. Umění mezilidských vztahů. Zdali má člověk uspokojivé mezilidské vztahy, závisí do značné míry na tom, je-li schopen vcítit se do emocí ostatních a přizpůsobit tomu svoje jednání.
Svoje mezery v emočních schopnostech můžeme odstranit: Každá naše citová vlastnost je do značné míry tvořena návykem, a proto je v naší moci, pokud vyvineme určité úsilí, změnit svoje reakce k lepšímu.
Existence Alexithymie – není absence emocí, ale neschopnost emoce popsat.
Katarze – vybití vzteku – je nezřídka považována za způsob, jak se této emoce zbavit. Populární teorie tvrdí, že „je vám potom lépe“. Avšak – jak vyplývá ze Zillmannových studií – proti účinnosti takovéto „katarze“ existují pádné argumenty. Už od roku 1950, kdy psychologové poprvé začali zkoumat účinky ventilace vzteku, bylo opakovaně potvrzováno, že pokud dáme svému vzteku volný průchod, zmenšíme ho tím jen málo nebo vůbec ne (přestože, díky nutkavé povaze této emoce, nám takové chování přináší uspokojení). Existují specifické situace, kdy emoční výbuch tohoto typu působí pozitivně: například když svoji zlobu projevíme před člověkem, který je její skutečnou příčinou; nebo když takové jednání obnoví náš pocit síly či odstraní křivdu; případně když vyvolá u adresáta pocit ublížení a přiměje ho, aby svoje bezohledné chování, které vyvolalo náš vztek, změnil. (Samozřejmě aniž by nás přitom slovně napadl. To se však snáze řekne, než udělá, protože vztek je – jak víme – povahy destruktivní.)
Ticeová zjistila, že vybití hněvu je jedním z nejhorších způsobů, jak se uklidnit: Výbuchy vzteku zpravidla ještě zvyšují podráždění emočních center v mozku, a lidé se proto pak cítí ještě rozzlobeněji. Ticeová také objevila, že když lidé hovořili o tom, jak svůj vztek obrátili přímo proti tomu, kdo jej vyvolal, výsledkem bylo spíše delší trvání vzteku než jeho ukončení. Mnohem účinnější bylo, když se lidé nejprve trochu zklidnili; poté mohli vést spor daleko konstruktivněji a asertivněji. Je to přesně tak, jak řekl Čhögjam Trungpa, tibetský učitel, když byl dotázán, jak nejlépe ovládat hněv: „Nepotlačujte jej. Avšak také podle něj nejednejte.“
Umění kritiky
Pozitivní kritika se soustřeďuje na to, co člověk udělal a co ještě může udělat: nevztahuje špatně udělanou práci na charakter člověka.
● Buďte konkrétní.
● Nabídněte řešení.
● Kritizujte z očí do očí
● Buďte citliví/ empatičtí
Nulová tolerance k intoleranci
Přestože zbavit lidi jejich zakořeněných předsudků není vůbec snadné, je možné změnit to, jak ke svým vlastním předsudkům přistupují.
Všechno, co víme o příčinách předsudku a o tom, jak jej účinně potírat, však svědčí pro to, že přesně tento postoj – zavírání očí nad projevy (např. rasové diskriminace) – podporuje její růst. Neudělat nic má v takové situaci dalekosáhlé důsledky. Umožňuje totiž šíření nákazy předsudku bez jakýchkoli překážek. Proto lepší výsledky než např.„školení o rasové toleranci“ má úprava vnitřních norem podniku tak, aby aktivně potlačovaly projevy diskriminace, a to od nejvyššího managementu až k řadovým pracovníkům. Předsudky tím asi nezmizí, avšak pokud se změní atmosféra v podniku, jejich projevy tím mohou být umlčeny. Jak se vyjádřil jeden vedoucí pracovník firmy IBM: „Netolerujeme žádné ignorování či dokonce urážky. Respekt k jedinci je ústředním tématem etiky naší firmy.“
Pokud si máme odnést z výzkumů lidských předsudků užitečnou radu, jak zvýšit toleranci uvnitř podniku, zněla by asi takto: „Povzbuzujte lidi, aby veřejně vystoupili i proti nenápadným projevům diskriminace či týrání i kdyby šlo třeba jen o urážlivé vtipkování nebo o pouhý kalendář s nahými ženami na stěně v kanceláři.“ Jedna studie prokázala, že když se skupina lidí dozvěděla, že někdo urážlivě hovoří o lidech jiné rasy či národnosti, začala se chovat stejně. Prosté pojmenování předsudku nebo hlasitě vyjádřený nesouhlas okamžitě vytvářejí společenskou atmosféru, jež lidi od podobných projevů odrazuje, neboť dává jasně najevo, že zde nejsou trpěny. Klíčovou roli zde hrají pracovníci ve vedoucích funkcích: svou nevšímavostí k projevům předsudků a k diskriminaci svým podřízeným totiž nepřímo sdělují, že takové jednání je v normě. Pokud však vedení na takové projevy reaguje a udělí dotyčnému například pokárání, dává tím svým zaměstnancům jasně najevo, že předsudky zde nejsou brány na lehkou váhu a že takové chování má skutečné negativní důsledky.
Čím hlouběji lidé pochopí utrpení těch, proti kterým je diskriminace namířena, tím spíše se proti ní otevřeně postaví. Zkrátka je praktičtější zaměřit se spíše na potlačení projevů předsudků než se snažit eliminovat samotné přesvědčení. Stereotyp se mění jen velmi pomalu; často není vůbec možné jej touto formou ovlivnit. Pokud dáme dohromady různé skupiny lidí, vzájemnou intoleranci tím změníme jen málo nebo vůbec ne. Tak tomu bylo i v případě zrušení rasové segregace ve školách, kdy toto opatření nepřátelství mezi studenty různých ras spíše vyhrotilo než zmírnilo.
ATP
Kniha mi umožnila se zamyslet nad svojí vlastní emoční inteligencí, jelikož mě tohle téma dlouho zajímá a učím se o něm. Zjistila jsem spoustu nových poznatků a zároveň se utvrdila v několika názorech, které dlouhodobě mám a prosazuju je. Pomohla mi jak v oblasti dalších poznatků a uvědomění sama sebe v osobním životě, tak i v nastínění toho, v jak nastavené organizaci chci pracovat a i toho, jak případně organizaci měnit v budoucnu, pokud budu na manažerské pozici, podnikatelem apod.
