Dialog
Tyjo, tak jo, to bude jízda. V týhle eseji využiju knihu Dialogue od Williama Isaacsa k tomu, abych zjistil, jak se nám na TSkách daří vést dialog a případně zkusím zjistit, co potřebujeme zlepšit, abychom ho dokázali vést.
V první řadě je potřeba si odpovědět na otázku: Co je to dialog? No a tady sranda začíná, protože je to docela komplikovaná otázka, sám autor na otázku odpovídá minimálně na čtyřech ne-li čtyři sta stránkách.
Dialog je výjimečný způsob komunikace, při kterém se učíme, získáváme nové poznatky o tématu, poznáváme smýšlení druhých ale i svoje vlastní. Tahle forma konverzace nám umožňuje získat inovativní přístup k probíraným tématům a díky tomu má dialog schopnost měnit a zlepšovat.
Okay, definici máme. Zní to skvěle a chceš to: Jak dialogu dosáhnout? Základem k dosažení dialogu jsou čtyři principy, které popsal David Bohm a Isaacs z nich vychází.
1. Participation (Listening): Je princip naslouchání. Aby byl dialog možný, je potřeba soustředěnost a zájem všech jedinců.
To mě vede k myšlence, že je podstatné, aby bylo téma důležité nebo přinejmenším zajímavé, což si, myslím, uvědomujeme, je to přece jenom docela logický. Co už nám ale tolik nejde, je tohle téma najít a věnovat mu dostatečnou přípravu.
Vrátím se ještě k soustředěnosti. Znamená to být připraven, nevést dialog uvnitř sebe, ale mít čistou hlavu a když rušivá myšlenka přijde, být schopen ji nechat jít a vrátit se zpět do dialogu.
2. Coherence (Respecting): Je princip respektování. Jestliže chceme druhým naslouchat, musíme je respektovat.
Samozřejmostí je dodržování nastavených pravidel, např. nevyrušuji, mluví jen jeden. Zároveň je to pozice, ve které si uvědomujeme, že nás druhý člověk může obohatit. Přijmeme to, že se můžeme mýlit. Snažíme se být pokorní.
3. Awareness (Suspending): Je princip pozastavení.
Při TSkách se snažím pozorovat. Na jedné rovině to znamená, že usiluji o podpoření myšlenek ostatních, snažím se udržet probírané téma a opravdu do hloubky mu porozumět. V druhé rovině pozoruji své emoce, vnímám, jak na mě výroky působí, co cítím, hledám odkud tyto emoce pramení, chci poznat sám sebe.
Chápu to tak, že se díky této snaze dostanu ke svým hodnotám a uvědomím si, že se nemusím bát o své názory: „I am not my opinions“. Díky tomu budu otevřený novým možnostem.
4. Unfoldment (Voicing): Je princip mluvení, vyjádření se.
Vím, že se můžu vyjádřit. Nestydím se říct, co cítím, nebojím se. Aby byla praktika možná, je zapotřebí mít vytvořené safe space. Zároveň se vyjádřit chci, skoro cítím, že se vyjádřit musím, a to hlavně jelikož jsou všichni součástí dialogu. U nás v Tiimi bychom tohle měli mít zvědomené díky týmu.
Když známe stavební kameny dialogu, můžeme začít stavět jeho chrám. Tento chrám autor popsal jako „Container“. Jednoduše řečeno ideální prostředí pro dialog. Ihned si představím naše skvělý prostory na ČZU, klidná místnost, židle do kruhu, přírodní světlo, dokonce interaktivní tabule atd. To je jedna část ideálního prostředí, méně důležitá, však velmi příjemná.
Další část jsou nastavená pravidla, díky kterým získáme safe space. Znamená to i vědět o čem se bavíme a k čemu chceme dospět. V Tiimi máme k ruce dvě role: kouče, který nám může pomoci probrat těžší témata, které někoho zasáhnou, bude také udržovat safe space a kontrolovat enegrii týmu. Další rolí je facilitátor, který má za úkol udržet téma a směřovat v dialogu k cíli. (Vlastně nejde ani tak o to mít v dialogu konkrétní cíl, ale spíš znát hranice tématu, vědět, co chceme dialogem získat. Proces je nejdůležitější.) Tudíž spíše než, že by měl facilitátor hlídat cestu za cílem, měl by hlídat směr dialogu.
Asi to nejdůležitější pro ideální prostředí jsou již zmíněné čtyři principy a jejich znalost spojená s ochotou účastníků se jich držet. Velmi trefná je zmínka v knize o dechovém cvičení před dialogem. Budu se snažit tyto meditační cvičení před TS zavést, myslím, že to mnohonásobně zlepší povahu dialogu a přitom to může zabrat jen krátký čas.
Teď ještě zmíním, že se v knize popisují pole konverzace, skrze něž se tým pohybuje. Většina týmů zvládne vést debatu, ale už jen minimum se dostane do dialogu. Pole jsou teoretická a asi je dobré je znát, ovšem v praxi se posun skrze pole určuje hlavně dobře nastaveným prostředím. Přikládám grafické znázornění:
A konečně se můžem vyrhnout na to nejlepší a to je náš tým. Jak se nám daří vést dialog a co můžeme zlepšit?
Chci říct, že máme podchycené to nejvzácnější, chceme spolu dialog vést, máme dobré vztahy, bez toho by to nešlo. Na to jsem pyšný a chválím celý tým.
Dobrou cestu k dialogu potvrzuje náš cíl, který mimo jiné zahrnuje přečtení dialogu, což všem pomůže držet se čtyř principů.
Popsal jsem meditaci před TS jako možnost jednoduchého zlepšení. Napadá mě jedno další: nedržet se zavedené struktury. Zvykli jsme si připravovat na TS prezentaci a držet se časového rámce. Věřím, že kdybychom se naučili čas od času prezentaci vypnout a soustředit se na centrum naší konverzace, pomohlo by to rozvíjet dialog, stejně tak by pomohlo se občas nestresovat časem a prostě se bavit nezávisle na tom kolik času zbývá. Podobně bychom mohli na část TS odložit elektroniku.
Během psaní eseje se mi do hlavy vryla myšlenka, již jsem načal výše v principu naslouchání. Jde o zájem a záživnost tématu, to vychází z potřeby téma probrat, v jeho závažnosti. A tato závažnost zase plyne z praxe, z našeho podnikání.
Celá tahle spirála mi ukazuje, co to znamená tým, proč je v něm důležitá účast každého. A jak vůle a pracovitost přináší tížené ovoce. Těší mě, že k dialogu vlastně stačí dělat jen to, na čem nám záleží nebo nás baví.
