Kniha popisuje metodu dialogu, který v Tiimi praktikujeme (nebo se aspoň o to snažíme). Dialog nás provází od samého začátku studia, kdy jsme se o něm nejprve bavili s Vaškem v prních dnech, poté ho zkoušeli na TS a s naším cílem splnění Rocket Modelu je přečtení a prozumění dialogu jedna z momentálních priorit.
Dialog není vůbec jednoduchý - ani jeho přečtění, ani jeho praktikování. Je to rok a půl, co jsem o dialogu jako metodě slyšela poprvé a stále si příjdu jako začátečník.
Již 2x jsme tématu dialog věnovali celé TS, při každém z našich TS se ho snažíme zapojit a nyní čteme všichni knihu a píšeme eseje. Pokaždé se dozvím něco nového, pokaždé se mi rozšíří obzor o hloubce dialogu a pokaždé se cítím více ztracená. Díky našemu poslednímu TS na dialog a eseji od Zuzi Piknerové, která zároveň vypracovala následující vizualizaci (https://tiimiakatemia.cz/cs/esej/POV%253A%2520Dialogue%2520f%252A%252A%252Aed%2520up%2520your%2520brain_Y1m.php), jsem si spoustu věcí ujasnila, hlavně ty, co nevím, a spolu s přečtením knihy jsem se dobrala k následujícím myšlenkám.
Jak jsem si v průběhu čtení knížky poznamenala: “Theory in digaolgue is important. Many people reject theory bcs it is too academic. But you can't do practice without understanding the theory. Theory comes from the word theater which means - too see. Without theory we operate blindly. If we want to share it, we need to have theory undestandable for others.”
Co si myslím o dialogu
Jak jsem psala, teprve s nástupem na Tiimi jsem pochopila, že dialog není to, co jsem si doteď myslela. Je to „metoda“, díky které se nám má jako lidem spolu lépe komunikovat a pochopit se.
Diskuze je tzv ping pong konverazce s argumenty a jen jeden je vítěz. Oproti tomu dialog je konverzace, která nemá strany, ale střed. Je o vytváření nového ne o rozhodnutí pro jedno. Někdy je diskuze potřeba, někdy je potřeba myslet sám.
U dialogu je velmi důležité být teď a tady, v přítomném okamžiku. Nechat své ego za dveřmi, přijít s tzv čistým štítem a naladit se na 4 hlavní pilíře dialogu: Respecting, Listening, Suspending a Voicing.
Ponechání ega za dveřmi nám pomůže se odporostit od předsudků a stereotypů, které nám často zkreslují realitu a nutí nás přemýšlet nad názory ostatních, jakoby byly jimi oni sami. V knize sám autor píše: Im not my opinion, Im not my point of view. To pro mě znamená, že názory a pohled na věci se nám můžou rychle měnit díky neustálému vzdělávání se, dialogům, novému kulturnímu poznání, výstupu z komfortní zóny atd.. zmamená to tedy, že já nejsem můj názor, protože to bych byla každý den někdo jiný, ale tak to přeci neni, já jsem stále stejná osoba.
Listening (Naslouchání) - embrace - except and let gow of our own perception
= prepare yourself to listen (same as for speech)
Zaujalo mě, že stejně jako se připravujeme na vyjádření se, tak bychom se měli připravit i na naslouchání. To se mi pojí s ponecháním ega za dveřmi.
Respecting (Respektování)
V této kapitole jsem nejrpve nečekala nějaký velký aha moment, který se nakonec dostavil. Respektování je i o otevřenosti lidského potenciálu a zaujalo mě, že bychom se ke všem měli chovat jako k učiteli. Což mi dává velký smysl, jelikož každý člověk nás něco učí, ať je to dobrá či špatná zkušenost.
Suspending (Pozastavení se)
Nejprve myslet, pak mluvit. Pozastavení vnímám hodně jako prostor po naslouchání pro vstřebání informací a vytvoření odpovědi/názoru/otázky. Zároveň se pojí s jistotou, která nám často může zkreslovat naše myšlenky a proto by stejně jako ego měla zůstat za dveřmi.
Voicing (Vyjádření se)
Po pozastavení může následovat vyjádření. Ale nemusí, jelikož i mlčení je vyjádření a slovní vyjádření jen jedna z forem. Snažím se vždy mluvit od srdce a s tím nejlepším úsudkem. Občas stále sama vnímám, že přemýšlím, že teď bych se měla vyjádřit, teď se musím vyjádřit, někdě jsem slyšela jeden názor, tak ho tu řeknu atd.. Ale tak nějak mi příjde, že to narušuje tu myšlenku teď a tady, na tom bych ráda ještě sama zapracovala.
Krom těchto 4 pilířů mě v knize zaujala kapitola: The language of feeling, meaning and power
V knize autor popisuje různé reakce lidí na tragickou smrt princezny Daiány. Nikdy před tím jsem nepřemýšlela nad tím, že naše reakce se liší podle „language„ neboli „řeči“, kterou mluvíme/ přemýšlíme nad událostmi. Těmito languages jsou: feeling, meaning a power. Feeling = emoce, jak se cítíme Meaning = co to znamená pro toto a tamto… Power (action) = co uděláme
Pokud pochopíme, jakou řečí mluvíme my a ostatní, lépe se nám povede dialog. Například lidem, jejichž řeč je power, může debata o emocích a smyslu připadat zbytečná, jelikož netvoří žádné činy a naoapk. Když se ale naučíme mluvit řečí ostatní, dokážeme s nimi mluvit. Je k tomu třeba vzájemný respekt, který vede k porozumění.
