Rozhodl jsem se, že tuhle esej napíšu trochu jinak, nebudu zde vůbec popisovat obsah knihy, zkrátka popíšu, co jsem si uvědomil o čase a jaké myšlenky mě v průběhu a po dočtení této knihy napadaly. Budu psát myšlenky, která mám zrovna v hlavě, a tak je možné, že v průběhu eseje si sám budu odpovídat na své předchozí myšlenky, tohle nebude super esej na to, aby ses dozvěděl, o čem kniha je, píšu ji především pro sebe, abych se na ni třeba někdy kouknul a zjistil, jak se mé pohledy změnily. Proto ti nebudu křivdit, když ji nedočteš, nebo si budeš myslet, že tady plácám úplné hlouposti. Stejně ty eseje tady nikdo moc nečte xd, kdyby ale náhodu sis tuhle esej našel/a, tak budu rád za jakýkoliv komentář/myšlenku co si o ní a mých uvědomění myslíš.
Knihu jako takovou jsem si vybral na doporučení Míši a Megí. Na T-Mobilu byla nějaká sleva do Luxoru, tak jsem to zužitkoval a pořídil si ji. Ze začátku mě moc nebavila a po přečtení cca 60 stran jsem ji odložil, vrátil jsem se k ní po několika měsících na dovolené v Holandsku, a nakonec jsem ji dočetl a bylo to fajn.
Jak už sám název napovídá celé je to o čase a time managementu, průměrný člověk žije zhruba 80 let, tedy 4000 týdnů a každý se svým časem musí nějak naložit. V moment psaní této eseje tedy 25.7.2024 mám za sebou 1140 týdnů a 3 dny svého života. Popravdě mi tento údaj žádné emoce nepřináší, uvědomil jsem si, že ač vím, že umřu tak si svoji smrtelnost neuvědomuji. Neznám hodnotu svého času, ač to zní sebehůř. Mám kolem sebe lidi v mém věku, kteří mi vyprávěli o tom, jak si v určitý moment života uvědomili, že smrtelný jsou. Změnilo jim to pohled na život a začali se chovat jinak. Já jsem tohle nezažil, možná proto, že mi ještě nikdo z rodiny neumřel (bohu dík), nedokážu si uvědomit jaké to je stát nad tělem, kterému jeho týdny už vypršely, vypustilo poslední dech a navždy vyhaslo. Navíc když to byla osoba mě velmi blízká, spoustu oněch týdnů jsme spolu prožily a já budu vědět, že už žádný další nebude. Změnil by ve mně tento zážitek něco? Dokázal bych vidět, hodnotu svého času? Hodnotu toho, že jednou mě stejný osud čeká taky? Na ani jednu z těchto otázek zatím nedokážu odpovědět.
Zažil jsem několik událostí, které mi konec připomněly a stejně jsem hodnotu času zatím vyčíslit nedokázal. První z nich byla vážná nemocného mého velmi dobrého kamaráda, tehdá měl šanci zhruba 70 % že to dopadne dobře (takhle to z ní jakž takž ale to, že tuto nemoc překonají dva pacienti ze tří je už trochu horší). Pamatuji si, když jsem se to dozvěděl, bylo mi 16 a zrovna jsem byl na horách v Itálii, byla to divná pachuť. Moc jsem nevěděl, co se děje, jak se cítit a co vlastně bude. Kamarád se naštěstí po náročném půlroce uzdravil a mohli jsme se opět vídat. Ovšem změnil se, ale ne tak jak bych čekal, před nemocí byl velmi aktivní, téměř každý den měl hokejové tréningy či zápasy. Po nemoci většinu času seděl doma a hrál hry na počítači. Nechápal jsem, proč když byl půl roku v nemocnici a nemohl nikam, tak se opět zavře v tmavé místnosti a svůj čas dává hraní her, které nikam nevedou. Teď se cítím, že ve stejné situaci jsem já, naštěstí jsem nemusel bojovat s vážnou nemocí, ale v tom, že svůj čas mohu využívat k něčemu smysluplnému, odpočinku anebo rozvoji, častokrát jen sedím a scroluju sítěmi, a to se do žádné prospěšné činnosti počítat nedá (ani odpočinku).
Druhá událost, která mi smrtelnost přiblížila byla bohužel se smutnějším koncem než ta první. Měl jsem spolužáka z gymplu, který onemocněl vzácným typem rakoviny, byl 63. pacient s touto nemocí. Nikomu se ještě nepodařilo z této nemoci vyléčit i přes to jsme ale doufali, že on to zvládne. Bohužel opak se stal pravdou a v lednu 2023 nám oznámil, že mu zbývají zhruba 2 měsíce života. Byl to zvláštní pocit vidět známého člověka v mém věku, který ví kolik týdnů mu zbývá. Byl s tím smířený nestěžoval si na svůj osud a svůj čas využil, aby ho strávil s těmi, které měl rád. Odešel 31. května, bylo mu 21 let.
Když nad tím přemýšlím, tak si připadám ztracen, svůj čas bych měl a chtěl využít tak, abych jednou, až se mi budou mé týdny krátit nelitoval toho, že jsem svým časem mrhal. Co je to ale mrhání? Sám v sobě těžko hledám jasnou definici a dosud se mi nepodařilo v žádné knize najít jasný popis s kterým bych souhlasil. Dřív jsem za mrhání časem považoval všechno, kromě práce, školy, sportu či trávení času s přáteli a rodinou. Svůj názor jsem z části změnil, uvědomil jsem si, že je důležitý i odpočinek, je ovšem důležité, jaká forma. Zjistil jsem, že odpočinek pro mě není vše, kdy si mohu dělat co chci ale činnosti a aktivity, kdy své mysli nebo svému tělu dopřeju opravdové uvolnění. Jako krásný příklad mohu uvést výlet s kamarády do Plzně, kde jsme na rybníce jen tak jezdili na padleboardu anebo prostě leželi a povídali si. Naopak jsem si uvědomil, že odpočinek není bezcílné scrolování sockama, to mě naopak vyčerpá a odcházím více unaven než předtím. Bohužel se k této činnosti uchyluji více než bych chtěl.
Popravdě připadám si, že žiju budoucností, žiju tím, co není. Těším se až pozítří uvidím kamaráda, až za měsíc pojedu na dovolenou až si za pár let pořídit vysněný auto a takhle pořád dál. Co je ale problém je to, že nevidím teď. Sedím s lidmi, které mám moc rád pod širým nebo v krásné letní noci ale nejsem tam. Žiju zítřkem, který bude přeci ještě lepší, ještě blyštivější než přítomnost. Ženu se za něčím, co není a možná ani nebude, ženu se do hrobu. Tato myšlenka byla v knize zmíněná a já si uvědomil, že na mě sedí. To jsem se ale rozhodl změnit, když něco dělám i když mě to nebaví, tak si říkám, co kdyby to bylo naposledy co to zažiju, kdo ví? Co bych dělal, kdyby mi někdo tehdy v 15 řekl, tohle je poslední letní tábor, na který kdy jedeš? (z pozice účastníka) Takových momentů je nespočet ale většinu z nich si v daný moment neuvědomím, a tak se snažím sám sobě toto zvědomovat a každý moment si vychutnat (ne vždy to jde samozřejmě).
S tím se pojí i další věc, vždy chci dělat a mít všechno naráz a hned, sepsanou bakalářku, vysportovaný tělo, krásný auto, naplňující vztah a tak dále a tak dále. Nejde to. Dokud nezačnu všechny tito velké úkoly rozdělovat do malých, které zvládnu udělat za den a tito malé úkoly nebudu brát jako cíle samotné a být vděčný za jejich splnění, nic z toho se mi nevydaří. Jako příklad mohu dát cvičení, když chci mít hezkou postavu a být zdraví tak je to běh na dlouho trať a je to spíš vize než cíl. Proto mým cíle musí být jít dnes cvičit, nic víc, nic míň. Užít si tento cíl a tím, že budu systematicky plnit tito menší cíle, tak budu žít svoji vizi splnění prapůvodní myšlenky.
Další věc, co jsem si uvědomil, že čas se dá i nedá přepočítávat na peníze, když budu v práci 8 hodin, tak dám svému zaměstnavateli 8 hodin svého času výměnou za určitý obnos peněz. V tomto případě to znamená, že kdybych chtěl dům za 20 mega a měl plat 300 Kč čistého, tak budu potřebovat makat 2778 dní čistého času, abych si dům mohl koupit, to je více jak 7 a půl roku života. Tato myšlenka brát svůj čas jako peníze má ovšem své nedostatky, pokud bych svůj čas takto cenil z velkou pravděpodobností, bych omezil stýkání se s přáteli, rodinou a další akce, které jsou ryze dobročinného charakteru, protože bych si zkrátka připadal, že mi utíkají peníze. Toto já ovšem nechci, nechci rodinou večeři brát jako ztrátu X korun + útraty za večeři, protože jsem mohl sedět v práci a peníze vydělávat. To jde proti mým hodnotám, a proto takto svůj čas počítat nechci. Co mi toto uvědomění ale přineslo je ale utvrzení, že ve svém životě se chci živit něčím, co mi dává smysl a dokáže to zabezpečit mě a moji rodinu, takže nejspíš podnikání. Ve své nynější práci jsem potkal pana opraváře, který pracuje 12 h denně 6 dní v týdnu, byl unavený a nevypadal vesele, co je tohle za život? Strávit téměř půlku svého času v práci, která člověka nebaví a nenaplňuje, bohužel někdy nemáme jinou možnost. Chceme, aby lidé, co milujeme měli co jíst, do čeho se obléct a slušné místo, kde večer složit hlavu. Ale i přesto to ve mně podnítilo touhu se tomuto životu, tomuto přežívání vyhnou. Vím, že pokud se chci mít dobře, tak musím tomu něco obětovat, a proto chci růst a pracovat v odvětví/směru, které mi dává smysl, kde budu ochoten vyměnit svůj čas za peníze a snad i za pocit zadosti učinění, že buduji něco, co má přesah.
Co jsem si z knihy odnesl je tip na time management. Stanovit si na úkol určitý čas a po jeho uplynutí jít od toho pryč a být spoko. Tuto techniku vyzkouším, protože bych se chtěl zbavit plýtvání časem během plnění úkolu – odbíhání k jiným věcem a zároveň vyčítání, že jsem toho udělal málo. K tomu bych chtěl přečíst ještě knihu technika pomodoro, a tito dvě metody spojit dohromady a vidět, jak fungují. V knize jsou zmíněny 4 hodiny intenzivní práce jako maximum co člověk dokáže zvládnout, na tom asi něco bude, protože jsem o tom četl už v knize Hluboká práce, tak tento fakt budu taky respektovat a těžit z něj.
Teď se pomalu blížím k samotnému závěru mé eseje, sám v sobě jsem si zvědomil principy a hodnoty jaké pro mě čas má. Rád bych ještě zmínil tuto myšlenku, která se mi v knize velice zamlouvala: „Kdykoliv můžete dejte před pohodlím přednost nepohodlnému překonávání sebe sama.“ To mě opět přivádí k myšlence neustrnout nenajít si své pohodlné teplé místo ale neustále se posouvat dál překonávat sebe sama, nepředstavovat si jaké je to na té hoře být ale s pokoru sledovat a užít si každý svůj krok až na tu horu sám vylezu. Možná se ptáte ale jak? Na to naleznete v knize také odpověď – udělej další správnou věc. Tímto se chci řídit a věřím, že mě to dovede do míst, o kterých se mi ani nezdálo a třeba i dokážu vyčíslit hodnotu času.
