Kniha “Čtyři tisíce týdnů” od autora Oliver Burkeman
Sumarizace: Time management, přístup k životu a filosofie o způsobu žití
Knihu jsem si vybrala na základě doporučení od členky mého týmu Megi. O knize jsme se bavili nedávno na TS, kdy jsme si dávali tipy, jak si odpočinout od všech starostí, co nás tíží. Kniha mě dle Megi vyprávění hodně zaujala, a tak jsem se rozhodla pro její přečtení mezi vánočními svátky.
Tato kniha mě naučila zpomalit. Už jen, když jsem si četla stránky a autora myšlenky, měla jsem pocit, že čas se zpomaluje, a já jsem součástí přítomného okamžiku. Autor bere a oslovuje čas jako něco, co my lidé nemůžeme ovlivnit, i když se o to neustále snažíme. Snažíme se být produktivní za jakoukoliv cenu, abychom v budoucnosti byli úspěšní, a zapomínáme žít tady a teď. A k tomu všemu máme v našem životě k dispozici průměrně “Čtyři tisíce týdnů”, jak již napovídá název knihy.
Proč tomu tak je?
Zmiňoval se termín “Geek přes produktivitu”, v čemž jsem se já osobně našla. Je to člověk, který miluje plnění úkolů a zbožňuje, když ve svém To-do listu odškrtne další úkol. Hned jsem si vzpomněla na své důkladně vypracované připomínky a stres, když vidím, že mé úkoly nejsou neustále vypracované. Neříkám, že je to špatně, myslím si, že když je potřeba nějakou práci opravdu udělat a závisí třeba na tom něco, co je pro nás opravdu důležité, vyplatí se jim být. Ale jak říká náš kouč Zdeněk 80/20 stačí a tady bych si troufla říct, že Geek přes produktivitu je to menší číslo.
“Paradox omezení” nám ukazuje, jak moc je snaha řídit svůj čas a dosáhnout naprosté kontroly zbytečná. Čím víc se budeme snažit mít vše pod kontrolou, tím víc se budeme cítit frustrovaní, že nic nestíháme. K tomu se váže větší škála pocitů, jako např. pocit potěšení. Čím větší máme možnost cestovat po světě, ochutnávat nové jídla, poznávat nové lidi, tím větší máme pocit, že jsme nezkusili všechno a nám naše zážitky připadají jako méněcenné oproti tomu, co nás ještě mohlo potkat. K paradoxu omezení se váže i konkrétní situace z knihy
Kolik nám zbývá času? je věta, kterou za den vyslovím nesčetněkrát. Neustále se koukám na hodinky a počítám. Nikdy mě nenapadlo podívat se na tuto větu ze širšího úhlu. A vlastně se docela bojím zjistit, kolik času mi zbývá. Autor v knize popisuje, jak je uvědomění si tvrdé reality a postavení se jí čelem osvobozující. Když si já sama uvědomím, kolik málo času mi zbývá, přestane být všechno tak moc důležitý, jak jsem si zpočátku myslela.
Kniha a myšlenky v ní mi spíše pomohly uvědomit si a obohatit se v nějakých filosofických otázkách než se obohatit teorií. Nicméně i tak beru knihu za hodně přínosnou pro rozšíření si pohledu na práci, produktivní práci, nicdělání, prokrastinaci, mých čtyři tisíce týdnů a čas jako takový.
Quotes
Minulost se nedá změnit, budoucnost neznáme.
Myslíme s hodinkami v ruce, jako se obědvá s očima upřenýma do burzovního listu. - F. Nietzsche
Každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni k dispozici času.
Chcete-li část ze svých čtyř tisíc týdnů věnovat tomu, na čem vám záleží nejvíc, v určitém bodě to zkrátka musíte udělat.
