Před 5 lety jsem stála v knihkupectví a hledala knihu o komunikaci. Zaujal mě název Nikdy nedělej kompromis a poté, co jsem si na zadní straně dočetla, že přečtením se dozvím o metodách aktivního naslouchání, jak rozlišit mezi tím, co dotyčný chce a co nezbytně potřebuje….a mnohé další. Tento popisek mě stačil přesvědčit, že knihu musím mít.
Avšak před 5 lety, když jsem se snažila praktikovat zrcadlení, labeling a využívat kalibrující otázky, tak jsem akorát naštvala své blízké (protože jsem to trochu přeháněla a používala metody bez toho, aniž bych znala reálnou potřebu druhého nebo se ho snažila opravdu pochopit. Dělala jsem ATP, aniž bych přemýšlela nad tím, jak ho dělat dobře. Po nějaké době jsem to vzdala bez pořádné reflexe, jsem jen usoudila, že asi je neumím používat.
Co teď v přítomnosti?
Jelikož jsem se stala Account manažerem Luotapy, chci tuto příležitost využít naplno a co nejvíc procvičovat to v čem ještě kulhám - což je vyjedávání (a komunikace celkově).
Po přečtení knihy musím říct, že dobří vyjednavači jsou za mě velmi empatičtí - oplývají dovedností porozumět druhým. Tato vlastnost mi stále do určité míry chybí. Možnost, jak ji procvičovat, je hodně chodit ven, mluvit s druhými, ptát se, snažit se jim opravdu naslouchat a porozumět.
Když nechápu tak se zeptat. Tohle léto jsem se často ptala svých blízkých, když se mi svěřovali. V situacích, kdy jsem nechápala jsem se ptala:,,Z jakého důvodu ti na tomhle tolik záleží?” nebo jsem se zeptala, jestli by mi situaci popsal ještě jednou. Nikdo se nezlobil či nenaříkal, že se ptám až moc a já jsem měla šanci je pochopit. (Př. Jednou se mi kamarádka svěřovala a já jsem v dané situaci nevěděla, zda ode mě chce můj názor nebo jen přikyvování. Tak jsem se zeptala a sama mi řekla, že aktuálně nepotřebuje abych jí radila, jen potřebuje někoho, kdo by jí naslouchal). Možná si říkáte, a co má tohle společného s vyjednáváním. Upřímně, potřebovala jsem si zkoušet vcítit se do kůže druhých, zažít si různé situace, získat zkušenosti, abych už u dalších podobných situací, lépe poznala, jak reagovat.
Při snaze porozumnění svým blízkým - jsem nejčastěji používala zrcadlení (opakovala jsem 3 poslední slova nebo vybraná slova z toho, co mi řekli - vzala jsem je a tvořila s nimi otázky). To mi pomohlo lépe objasnit, co mi sdělují. Často mi, totiž vysvětlili třeba to stejné co řekli jinýma slovama a já jsem je mohla pochopit o něco lépe.
Občas, ale ne moc často jsem zkoušela používat labeling - tedy pojmenovávání emocí druhého. Př. ,,,To muselo být náročné.” - to byla jediná věta, kterou jsem asi použila. U labelingu se ještě bojím, že bych se mohla dotknout druhého. Pokud jste ho už používali a víte jak na něj tak, mi prosím napište, děkuji 🙂.
Mimo tréninku porozumnění - jsem v létě řešila ještě jednu méně příjemnou situaci.
Ve které jsem poznala velice neoblomnou paní, která celou dobu, co jsme spolu komunikovaly tvrdila jednu a tu stejnou věc o sobě. V několika hovorech jsem jí pokládala pár kalibrujících otázek (,,Jak si mám poradit s…apod.), dostávala jsem se někam nebo jsem si to alespoň v té chvíli myslela. Zkoušela jsem i shrnování. Pokaždé jsem získala odpověď ne a k je to tak jsem se ani nepřiblížila. Nakonec si myslím, že paní chtěla nejspíš rozhovor ukončit, a proto mě ujistila, že přesně naší dohodu mi napíše do e-mailu, aby mě uklidnila. E-mail jsem obdržela, ale situace se nevyřešila.
Co jsem mohla udělat jinak?
Co mohu v budoucnu vylepšit?
