Kniha je rozhodně zajímavá a nějaké tipy jsem si v ní našla. Pokusím se vypíchnout zajímavé myšlenky, které si myslím, že mi mohou pomoct v práci (hlavně v efektivnosti) a chci se je snažit aplikovat a připomínat si je.
Zajímavé myšlenky:
Efektivita práce není závislá na tom, kolik hodin strávíte v práci, ale na tom, jak efektivně dokážete dosahovat výsledků.
Selektivní úsilí = zaměření se na aktivity, které mají největší dopad, a minimalizovat nebo eliminovat zbytečné úkoly. Autor si myslí, že mnoho lidí plýtvá časem na neefektivní práci a je podle něj možné dosáhnout stejných nebp lepších výsledků ve zkráceném pracovním čase.
D jako definice – Prvním krokem je přehodnotit svůj současný životní styl v optice nově zamýšleného stylu života za současného definování a stanovení nových pravidel.
E jako eliminace – Poté je nutné eliminovat veškerou neproduktivní práci, která nás zbytečně zahlcuje a nepřináší nám žádný či jen minimální užitek = Paretovo pravidlo.
Dále pak zmiňuje parkinsonův zákon, který říká, že “každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni k dispozici času“. Proto bychom si neměl stanovovat zbytečně dlouhé termíny, jelikož potom nejsme efektivní a řešíme i nedůležité činnosti či dokonce celé řešení zcela odložíme nebo prokrastinujeme. Autor doporučuje využívat obě tyto pravidla současně: „přesně určit několik rozhodujících úkolů, jež nejvíce přispívají k dosažení příjmu, a naplánovat jejich provedení s velmi krátkými a jasně určenými termíny“.
A jako automatizace – Abychom podle autora mohli pracovat jen zmíněné 4 hodiny, měli bychom outsourovat (delegovat by se měly jen ty činnosti, které nelze eliminovat, zefektivnit či přímo automatizovat nějakým softwarem či online službou).
L jako liberation čili osvobození – Home office apod.
(U zaměstnanců by mělo být pořadí DELA)
Stanovení si časů chození na telefon – aby nám to nenarušovalo pozornost.
Stres může být špatný i dobrý. Existují dva typy stresu:
První typ stresu, označovaný jako distres, obrací naši pozornost ke škodlivým stimulům a nadměrné zátěži, mohou nás oslabit, narušit sebedůvěru a potenciál využívat své schopnosti. Příkladem takových neblahých stimulů může být například destruktivní kritika, urážlivé jednání šéfa nebo situace, kdy nám někdo něco „otlouká o hlavu“. Takovým situacím je lépe se vyhýbat a nedovolit, aby ovlivňovaly náš život.
Druhý typu stresu, je tzv. eustres, řecká předpona eu znamená „dobrý“ či „zdravý“ – slyšíme ji například ve slově euforie. Lidé, již nám jsou vzorem a podněcují nás k tomu, abychom překonávali své limity - tělesná cvičení, riskování (při němž se ještě cítíme dobře a jež rozšiřuje sféru našich aktivit) – to všechno jsou příklady situací produkujících eustres, stimulující osobní růst.
Lidé, kteří odmítají jakoukoliv kritiku, nemohou být podle autora úspěšní. To, čemu se chceme vyhnout, je destruktivní kritika. Bez eustresu nedosáhneme podle něj pokroku. Noví bohatí se stejným zaujetím, s nímž odstraňují distres, vyhledávají eustres.
