Poprvé jsme na tuto knížku narazila před pěti lety, když mi ji půjčila kamarádka se slovy “ to si fakt musíš přečíst.” Od té doby chodím a šířím stejnou myšlenku dál. „Jak si správně přát“ je pro mne kniha, kterou vím, že budu vlastnit do konce života ať jsem kdekoliv a jednou za čas se k ní zase vrátím, abych si připomněla, že sny se plní! Stačí si akorát správně přát.
Když jsem ji četla poprvé byla jsem skeptická a myslím si, že to byl každý. Kdyby se v knize psalo o nějaké nové fyzikální teorii nikdo to popírat nebude, ale něco jako splněná přání se dají těžko dokázat. Potřebovala jsem mít vlastní důkaz, takže jsem to musela vyzkoušet. Pak, když se mi konečně nějaké povedlo běhaly mi v hlavě myšlenky jako „to si jenom namlouváš“ nebo „to je jenom náhoda.“ Já jsem tomu ale chtěla věřit. Moc. No kdo by nechtěl mít schopnost si prostě přát věci do svého života. Vždyť to je jako mít super schopnost.
No a pak přišel moment, kdy jsem věděla, že už to prostě funguje. V době covidu jsem se rozhodla odjet do Švýcarska a naučit se lépe německy. Byl to trochu výstřel do prázdna. Nikoho jsem tam neznala a jela jsem do školy, které fungovala spíš jako odpolední kurz pro místní. Měla jsem bydlet na koleji, které ale fungovaly spíš jako ubytovna. Bylo tam moc neznámých, a to mě znervózňovalo, a tak jsem otevřela deník a přála jsem si. Věřila jsem tomu natolik, že jsem na cestě tam byla úplně v klidu a na své přání zcela zapomněla.
Asi po třech měsících, když jsem se vrátila domů s novými kamarády a zážitky z cest po Švýcarsku, Italii a Francii, jsem otevřela deník a narazila na své přání. Bylo to všechno tak, jak jsme si zapsala A to mi stačilo. Prostě vím, že to funguje. Mně jo.
To že vím, že fungují však neznamená, že najednou fungují vždycky. Velkou roli hraje i to, jak je zformuluji a zda opravdu věřím, že se splní. Někdy je mé podvědomí silnější, a i přes to, že se snažím sama sebe přesvědčit o pravdivosti mého přání, neporazím ho a vnitřní pochyby vyhrají. Odstranit svoje mentální modely, které mi brání žít život svých snů je cesta dlouhá, ale stojí za to. I když se mi přání nesplní, nevnímám to jako neúspěch, protože se mi podaří objevit své vnitřní zábrany. A to je první krok k tomu, je odstranit a uvolnit tak mým snům cestu ke mě.
Většinou se na vědomá přání obracím, když jsem v úzkých a potřebuji podporu. Když potřebuji posílit svou víru v to, že to dopadne tak, jak bych chtěla. Vytáhnu svůj deník a přeji si. Píšu scénáře, které věřím, že se stanou mojí realitou. Pak deník zavřu a s klidem na duši, přenáším své myšlenky na něco jiného. Odkládám takto věci, které mne zužují, ale se kterými v tu chvíli nemohu nic udělat. Je to zároveň osvobozující.
Nejdůležitější pro mne však bylo uvědomění, že moje sny nemusí zůstat jen v mé hlavě. Že pomocí svých myšlenek je mohu převést do reality.
