Hlavní myšlenkou této knihy, je cestování do nikam. Zastavení se a uvědomění si, že člověk se může hnát za klidem kamkoliv, ale dokud ho nenajde v sobě, bude navždy ztracený. Máme v sobě spoustu neprozkoumaných míst, které nenajdeme, dokud se neponoříme do hloubi sebe samých.
„Nechat se vtáhnout do lidského světa a čekat, až zde nalezneme štěstí, je stejně logické jako sahat do ohně a doufat, že se nespálíme.“
Snažím se hledat objevit zdroje štěstí, uznání a vděčnosti především v sobě. K tomu mi pomáhá meditace či psaní deníku. Vnímám to jako nejudržitelnější způsob k tomu, jak se každý den probouzet a radost z života nezávisle na okolnostech.
„Stínu, které si neseme uvnitř se nezbavíme jen tím, že od nich utečeme.“
Uvědomila jsem si, že to je v podstatě to, co odstartovalo moje dlouhodobé cestování. Vždy jsem chtěla objevovat svět a učit se nové jazyky to ano. Avšak zároveň jsem stále před něčím utíkala. Před monotónním životem, rutinou, vztahy a tak dále. Pak se člověk vrátí a zjistí, že situace je stejná, jen on se změnil. Situace se sama nevyřeší. Před něčím utíkat a hledat štěstí jinde nedává smysl. To si totiž nosíme s sebou nezávisle na prostředí. To je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla nestudovat v zahraničí. Cítila jsem, že některé věci nemám dořešené. Dnes mohu s klidnou duší říct, že se cítím nohama na zemi, tam kde zrovna jsem.
„Začínám si říkat, že ve věku rychlosti nám noc tolik neprospěje jako zpomalení. Ve věku vzruchů není nic luxusnějšího než dávat pozor. Ve věku nestálého pohybu není nic důležitějšího než v klidu posedět.“
Po této knize jsem sáhla, protože jsem u sebe vnímala, že se nemohu zastavit. Stále jsem se za něčím hnala a nedokázala odpočívat. Čas kolem mne míjel a já si to ani neuvědomovala. Nezvládala jsem zpracovat, co se kolem mne děje, protože jsem nedokázala prožívat moment v přítomnosti. Jen jsem přemýšlela nad tím, co dalšího mne čeká a neuvědomovala si, jak momenty pomíjí.
Myslím si, že je to prostředím, ve kterém se nacházím. Obklopuji se neskutečně pracovitými lidmi a myslím si, že spousta z nás prostě neumí odpočívat. Za myšlenkou odpočinku hned následuje další, která říká kolik úkolů se nám nahromadí a stejně je budeme muset udělat, akorát ve větším stresu. Ale není to tak. Nic se nezmění, když si odpočineme. Jedině to, že nabereme sílu na efektivnější práci.
„Čím více můžeme kontaktovat ostatní, tím více ztrácíme kontakt mezi sami sebou.“
Toto mi přišlo jako reference na dialog. Je jen otázkou času, kdy si to společnost opravdu začne připouštět, ale osobně si myslím, že někteří jedinci to začínají silně pociťovat.
„Čím více informací na nás útočí, tím méně času máme na to, je zpracovat. Jediná věc, se kterou nám nové technologie pomáhají, je naučit se, jak je nejlépe využívat. Jinými slovy schopnost shromažďovat informace, jež bývala tak důležitá, má daleko menší význam, než schopnost je efektivně využívat.“
Jsem velmi vděčná za obor, který studuji, protože přesně toto bere v potaz. Stále se učím efektivně pracovat s množstvím informací, které ke mně přicházejí. Někdy se jimi nechám přehltit, jindy mi zase něco uteče. Pracuji na odbourání všech zbytečných informací, které jen zahlcují můj mozek a soustředím se na to, co je opravdu důležité pro můj osobní a pracovní život. Omezila jsem sociální sítě a více filtruji, co si pustím k tělu.
„Potřeba volného prostoru, potřeba volného času je společná nám všem. jsou to právě pauzy.“
Začala jsem se snažit více vnímat své rozpoložení a nedávat na sebe tolik stresu. Postupně si buduji návyk meditace, díky kterému se dostávám do většího klidu a rovnováhy. Uvědomuji si, jak těžké, avšak důležité je prostě vypnout – tou zdravou cestou samozřejmě. Snažím se u nás v týmu podporovat regeneraci a odpočinek abychom nevyhořeli. Můžeme se inspirovat firmami jako je například Google, kde zřizují meditační místnosti a podporují duševní trénink pro dobro jejich zaměstnanců.
Co třeba proměnit Tichou místnost na meditační místnost?
