TICHO: SÍLE VE SVĚTĚ INTROVERTŮ
Knížku jakožto introvert jsem si už dlouho chtěla přečíst, zajímalo mě co vše znamená být introvertem v dnešní zrychlený společnosti. Nemůžu říct, že bych se cítila přehlíženě nebo bez porozumění, ale určitě je něco na tom snažit se vyčnívat ve společnosti, která upřednostňují extrovertní jedince. V knize hledám porozumět mé vlastní povaze a také strategie, jak lépe využívat své introvertní charakteristiky ve prospěch mého osobního a profesionálního života. Na tuto knihu jsem také četla pár esejí a zaujala mě ta od Viky Ďáskové, kde popisovala jak byla od začátku studia v Tiimi tišší a stejně se po skoro každém TS cítila vyčerpaně, měla jsem to dost podobně.
JAKÁ JE TEDA DEFINICE INTROVERTNÍHO ČLOVĚKA?
Existuje jich mnoho, přesto se současní psychologové shodnou na několika důležitých bodech: introverti a extroverti se liší v úrovni vnější stimulace, kterou potřebují, aby dobře fungovali. Introverti se tedy cítí dobře při nižší stimulaci, například když popíjejí víno s blízkým přítelem či si čtou knihu. Často pracují pomaleji a s větším uvážením. Rádi se zaměří vždy na jeden úkol a dokážou se velmi dobře soustředit. Projevuje se to také v jejich sociálních dovednostech, které díky naslouchání mají velmi rozvinuté.
Je důležité mít na vědomí, že introverti nemusí být nutně stydlivý (stydlivost je strach ze společenského odmítnutí či ponížení). Stydlivost je sama o sobě nepříjemná, introverze nikoliv.
Jak říká Jung: “Neexistuje nic jako čistý extrovert nebo čistý introvert. Každý takový člověk by skončil v ústavu pro choromyslné.”
Společnost nás učí, abychom rozvíjeli extrovertní osobnost z upřímně sobeckých důvodů - jako způsob, jak vyčnívat z davu v moderní společnosti. Učí nás se domnívat, že stát se extrovertním nás učiní úspěšnějšími a lepšími lidmi. Na Harvard business school, se to hemží extrovertem, v knize se popisuje až smutně, jak je na škole téměř nepřijatelné být introvert či pokud projevíme již sebemenší nejistotu, investoři se odvrátí a vaše organizace se může zhroutit. Zajímavé mi přišlo jak autor popisuje až extrémní snahu být extrovertem, je to jako mít jistotu, že pijete stejnou sladovou whisky jako generální ředitel a že chodíte cvičit do toho správného sportovního klubu. Na sílu se snažíte být někým kým nejste a je to až toxické.
CO DĚLAJÍ INTROVERTNÍ VŮDCI JINAK - A OBČAS I LÉPE - NEŽ EXTROVERTI?
Introvertnější vůdci si vynahrazují čas na přemýšlení o problému a dobíjení energie, proto přicházejí s více klidným a systematickým řešením (nejednají v emocích). Hovoří klidně, bez jakékoliv výraznější modulace hlasu či změny výrazu obličeje. Více naslouchají a shromažďují informace než prosazují svůj názor nebo mít v rozhovoru navrch. Tím si získávají větší respekt a jsou oblíbený u svých vrstevníků/zaměstnanců.
Nové skupinové myšlení říká, že dohromady víme více, a jsme také více kreativní. Praktikuje se na mnoha školách a stále se rozvíjí. Kniha zdůrazňuje jisté výhody týmové práce, ale také se nám snaží předat, že “ten, kdo to myslí vážně, studuje o samotě”. Příprava o samotě je tím nejvýraznějším předpokladem rozvoje dovedností. Vysokoškolští studenti, kteří mívají tendenci studovat o samotě, se po čase naučí víc než ti, kdo pracují ve skupinách.
SILNÉ STRÁNKY INTROVERTŮ:
Největší překážkou produktivity je prostý akt vyrušení v práci. (uvádí to také kniha Hluboká práce). Uctívaný multitasking se zdá být pouhým mýtem. Mozek není schopen věnovat pozornost dvěma věcem naráz, tudíž multitasking, je ve skutečnosti přeskakováním sem a tam mezi více úlohami, což snižuje produktivitu až o 50%.
Proč představa, že obecenstvo je nahé, nervózním řečníkům nepomáhá? Nazí lvi jsou stejně nebezpeční jako ti v elegantních šatech.
“Člověk má tolik sociálních já, kolik je samostatných skupin osob, na jejichž názorech mu záleží. Obecně platí, že každé z těchto skupin ukazuje jinou stránku svého já.”
Líbila se mi taky kapitola o výchově introvertů, neboť to, že nás rodiče v dětství dostatečně nepodporují a dá se říci že krmí naše obavy z nás zrovna nejvíc sebevědomé lidi neudělá. Například dítěti, které je z prvního dne školy nervózní a bojí se může pomoct říci, že já se první den školy taky bála (rodič mluví na dítě). I kdyby nám dítě nevěřilo, dáváme mu tak najevo, že mu rozumíme a akceptujeme jeho obavy. Taky je zřejmé, že mnoha škol je už od počátku založena spíše pro introverty, určitě je škoda, že se s tímto dostatečně nepracovalo. (dokonce považují introverzi za něco, co by se mělo léčit:(((()
Kniha mi celkově předala větší sebevědomí, neboť to, že je někdo tišší jsem vnímala v dnešní společnosti jako velkou nevýhodu. Každý je jiný a musíme se navzájem respektovat a učit se společnému porozumění. Potvrdila se mi kreativní a soustředěn práce, které dosáhnu, když jsem jen sama se sebou doma nebo ve studovně.
