Autor je poměrně úspěšný spisovatel fiktivních románů, který podle vlastních slov velice dlouho bojoval s vnitřními démony, kteří mu bránili v jeho milované kreativní činnosti. Hlavním démonem je rezistence. Autor ji popisuje jako vzdálenost mezi realitou a ideálem. Jiní autoři tento jen nazývají kreativní tenzí, která v nás vytváří vnitřní odpor.
Každý z nás to zná - chcete udělat zajímavou training session, píšete esej, nebo vymýšlíte nový projekt. Čas od času se vám v mysli objeví blok, na kterém jakoby bylo napsáno “To nedáš, radši to vůbec nezkoušej. Budeš muset přemýšlet, bude tě to bolet!”. Jenže to je přesně ta překážka, kterou každý z nás musí překonat k tomu, abychom našli ten správný kreativní nápad.
Zajímavé na tom je, že čím častěji člověk vzdoruje rezistenci, tím snazší je ji překonávat. Na druhou stranu, pokud se člověk její silou nechá strhnout, je velmi těžké dostat se zpátky na nohy, jelikož dokáže mysl zaplnit myšlenkami, kvůli kterým se člověk začne podceňovat.
Pressfield říká, že každý z nás má kreativní potenciál, ale jen někteří lidé si jsou ochotni připustit, že kreativitu mohou začít využívat. Jiní prostě neví jak na to, nebo je ta myšlenka vůbec neláká, jelikož si nepotrpí na nepředvídatelných věcech.
Když nás ovládne rezistence, člověk se zalekne úkolu a mozek sepne do módu sebezachování - začne se upínat na rozptylovací činnosti. Proto raději uklidíme celý dům, než začneme psát další stránku bakalářské práce.
Autor tvrdí, že pokud v sobe dlouhodobě potlačíme svou kreativitu a podmaníme se síle rezistence, stanou se z nás hořcí, rozzlobení a nespokojení lidé. Takový Adolf Hitler chtěl být umělec, jenže na vídeňské umělecké univerzitě nepochodil a i když si to hluboce přál, umělec se z něj nikdy nestal. Místo toho začal druhou světovou válku..
Jak tedy můžeme rezistenci vzdorovat? Pressfield říká, že nejdříve je důležité tuto sílu rozpoznat a když přijde, tak ji přivítat s otevřenou náručí. To že máme strach, nebo jiné silné emoce prostě znamená, že nám na kreativním počinu hodně záleží, a to je skvělé! V tyhle chvíle si jednoduše představte jak skvělý pocit budete mít, až ten úkol dokončíte.
Autor dokonce říká, že rezistence se může stát dobrým vnitřním kompasem. Pokud nevím co se sebou, mám si vybrat takovou aktivitu, která mě zajímá, a která ve mě zároveň vzbuzuje nervozitu. Jen díky tomu se přiměji k rozvoji vlastního potenciálu na maximum.
Pak už nezbývá, než rezistenci jednoduše čelit. Pressfield si například nastavil pravidlo, že každý den v 10:30 zasedne ke stolu a začne psát, bez ohledu na to, jak se cítí. Jakmile začne, to nejhorší už má dávno za sebou a tak pokračuje dál se psaním, dokud se úplně nevyčerpá (což obvykle trvá 3 hodiny). Když se pak ohlédne za svou prácí, nezajímá ho kvalita, ani kvantita, ale jednoduše ten fakt, že využil čas na maximum a vložil do něj své nejlepší úsilí.
Co se stane potom? Pressfield popisuje, jak po úspěšném psaní dostává blažený pocit a nové nápady se mu najednou začínají sami zjevovat. Zdá se, že jakmile člověk pokoří rezistenci, kreativita ho prostoupí, jelikož mysl přestává být zahalena strachem a nervozitou. Další den však proces začíná od začátku.
Na závěr Pressfield říká, že nevyužít svého kreativního potenciálu je jako zranit své děti. Neměli bychom svět ochuzovat o to, co do něj sami můžeme přinést.
