Tento skvost mi doma leží už nějakou dobu. Jednou dávno jsem knížku už začala číst, ale nikdy nedočetla, jak to tak občas bývá. Vzhledem k tomu, že celé téma vystupování/mluvení na veřejnosti je něco, co mě zajímá a praktikuju to (sice hlavně na HC, ale stejně), tak jsem se k ní konečně zaslouženě vrátila. Shrnu sem pár take outů, které mně přijdou nejvíc využitelné v aktuální situaci. Samozřejmě kniha jich nabízí spoustu, je to takový návod, jak vůbec na to od prvotní myšlenky až po moment, kdy nervózně vstupujete na podium.
Jak vůbec začít?
Abychom mohli na to podium vstoupit a podat nezapomenutelný výkon, musíme nejdřív vědět, o čem chceme mluvit. To se řekne lehce, ale hůř se na to přichází. Naštěstí pro nás, výběr je neomezený. Musí to být ale něco, co nás zajímá, o čem víme více než ostatní a hlavně, jsme do toho nadšení - je jedno, jestli to bude o tom, proč jednou Země shoří nebo o vaší osobní zkušenosti, hlavně, že je to vaše. To se na celém vystoupení podepíše.
Druhým krokem je draft nebo scénář, jakkoliv to budeme nazývat. Než začnete nadšeně psát několikastránkový dokument, je praktické si nejdřív udělat osu - tzn. čím začnu, co je obsah neboli co vůbec chci publiku říct/na čem svou řeč postavím a samozřejmě je fajn ji i něčím zakončit. Myšleno něčím jiným než “Děkuji za pozornost”. V moment, kdy mám osu, můžu se pustit do rozepisování jednotlivých částí. Nezapomínejme na to, že psané a mluvené slovo jsou dvě různé disciplíny. To, co se nám dobře čte na papíře, nemusí nutně už tak dobře znít nahlas.
Hnidopišství jako krok č.2
Napsat souvislý text není problém, co je ale problém je ho napsat tak poutavě a dobře, abyste si udrželi pozornost publika po celou dobu vašeho vystoupení.
Text by měl splňovat několik bodů:
Ajaj musím si to nacvičit
Ano, je to tak, aby to za něco stálo, budeme si to muset nacvičit. Ještě než s tímhle procesem začneme, zbývá nám jedno rozhodnutí - naučím se to nazpaměť nebo to dám z patra? Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. V knize jsem se dočetla o spoustu zastáncích, jak jedné, tak druhé varianty. Takže je to na nás, oboje má svoje výhody i nevýhody.
Ať už jsme se rozhodli jakkoliv, nevyhnutelně následuje trénink. Naivně neočekávejte, že pod vlivem nervozity a všech těch na vás upřených očí to dáte na první dobrou. Musíme si to natrénovat. Trénovat si to můžete při čemkoliv. Při vaření, žehlení, běhání neboli sami, ale další úrovní tréninku je publikum. Knížka doporučuje si přivést kamarády, kolegy, rodinu, je to téměř jedno, ale potřebujeme za prvé zpětnou vazbu a za druhé napodobit co nejvíce prostředí, ve kterém budeme až to bude na ostro. Ideální je, když vaše cvičební obecenstvo nezná téma, o kterém mluvíte. Musíme totiž zjistit, jestli je náš text srozumitelný všem různým skupinám. Může se stát, že zpětná vazba nás donutí klidně i polovinu textu znovu promyslet a přepsat. Je to normální a je to součástí procesu. Chceme to dovést co nejblíže k dokonalosti. Při nacvičování musíme věnovat pozornost nejen slovům, ale i řeči těla, intonaci, celkovému dojmu - to vše má dopad na konečný výsledek a dojem/zážitek publika. Mimo jiné, trénink slouží i k tomu, abyste zjistili, zda se vejdete do časového limitu (pokud nějaký máte). Pokud ano, dejte si 10% rezervu. Tzn. jestliže mám limit 10 minut, chci to během nacvičování v klidu zvládnout během 9 minut.
Pár obecných tipů na závěr
Knížka je super. Nabízí neskutečné množství konkrétních příkladů, jak věci dělat nebo nedělat, čemu se vyvarovat. Jak jsem řekla na začátku, je to příručka, ale poutavě napsaná. Obsahuje mnohem víc než co jsem obsáhla v této eseji. Doporučila bych jí všem, kteří se o tuto tematiku zajímají nebo se na něco takového chystají. Závěrem řeknu jen to, že i když spoustu lidí nenávidí mluvení na veřejnosti, jak kniha potvrzuje, že každý to zvládne. Jen si musí najít vlastní cestu k tomu jak a musí chtít.
ATP
Zatím nejsem tak zajímavá a úspěšná na to, abych dostala možnost někde přednášet nebo veřejně mluvit o čemkoliv. Nicméně na konci srpna jsem si vyzkoušela moderování folklórního festivalu, který proběhl v centru Prahy a rovnou jsem si to střihla v angličtině. Neříkám, že je to totožné jako mluvení na veřejnosti, ale jsou tam určité podobnosti.
Jsem člověk, který je nejspokojenější, když má prostor improvizovat. Jak kniha popisuje, není správná cesta - je to na vás, jestli se text naučíte nazpaměť nebo to dáte, jak vám pusa narostla, s nadsázkou. Já jsem měla předepsaný pevně daný text, minimálně pro ty části, kdy jsem se na podiu zdržela trochu déle, tzn. oficiální zahájení a ukončení festivalu. Musím říct, že zpětně trochu lituju, že jsem se tyto části nenaučila nazpaměť, možná bych si byla jistější a nezasekla se, což se mi jednou stalo. Taky jsem na začátku byla nejvíc nervózní právě kvůli tomu, že radši improvizuju. Po několika mých vstupech ale nervozita úplně opadla a já jsem byla schopná pracovat víc s publikem, padlo tam několik pokusů o vtip, koukala jsem víc do publika a míň do textu. Pro účely zlepšení mi posloužil i záznam z celé akce, kde jsem zjistila, že musím hodně zapracovat na řeči těla. Zas a znovu, hlavně na začátku bylo vidět, že jsem nervózní a nevypadala jsem na podiu vůbec přirozeně.
Byla to celkově super zkušenost, bavilo mě to a mimo jiné i výstup z komfortní zóny, za což jsem vděčná a díky záznamu vím, na čem zapracovat.
