Knihu jsem si vybral hlavně kvůli zkouškám, ale po přečtení musím říct, že jsem velmi rád, že jsem na tuto knihu narazil. Je plná příběhů, kde autoři potvrzují pravdivost svých teoretických tvrzení, prakticky nám ukazují ATP ze svých poznatků. Celkově je kniha velmi dobře a lidsky psaná. Kniha taktéž obsahuje také situace ze života, kde se vás ptá na řešení různých situací, které vám pak odhalí a rozloží je do teoretických znalostí.
Bratři Heathovi popisují lidský mozek a jeho přístup ke změnám jako slona s jezdcem na nějaké cestě. Slon je těžkopádný a velmi složitě se ovládá, reprezentuje v této teorii naši motivaci, slon půjde vždy směrem kde ho čeká nejvíce potěšení. Jezdec je ale na slonovi a vidí o kus dál, ten chce naopak tam, kde to dává dlouhodobě největší smysl a snaží se slona udržet na cestě která dává jezdci smysl. No a cesta je prostě cesta. Je to směr kterým chce jezdec jet a snaží se v něm slona držet. Když tedy chcete začít například hubnout, jezdec má jasný směr, vážit o 8kg méně. Cesta je také téměř jasná, prostě budu chodit pravidelně cvičit a běhat. Slon si na začátku řekne, že je super být hubenější, tak se po cestě spolu s jezdcem rozběhne. Jenže na cestě je pár odboček, například ta k fast foodu cestou z fitka. To je pro slona v tu chvíli velmi lákavé, protože má po cvičení hlad a cestou vidí, jak si lidé pochutnávají na burgrech. Ani nevíte jak, ale slon se chopil volantu a už stojíte u okýnka v McDonalds. Dle teorie autorů zde stačí tzv. zformovat cestu. To znamená, upravit prostředí tak, aby slon zůstal stále ve správném směru. Do fitka tedy začnete jezdit jinou cestou, kde žádné restaurace ani fastfoody nejsou. Super, jste zase o kousek dál na cestě. Jenže ráno vstanete a jezdec se zamyslí, proč to vlastně děláme? Proč se každý den dřeme ve fitku? Ve chvíli, kdy je jezdec v takovém stavu, nemá tak pevný úchop nad slonem a ten pak běhá všude možně, jen ne po cestě. Jezdec totiž potřebuje vědět proč jede tam kam jede, aby dokázal slona pevnou rukou ovládat.
Podobných příběhů, rozepsaných do detailů a podpořených o hlubší teorii je v knize nespočet. Jsou v ní ale další teoretické poznatky které stojí za to vám předat. Jsou to poznatky jak prakticky změnu zrealizovat, protože když bych vám jen řekl, dejte jezdci směr, zformujte si cestu a snažte se držet slona rovně, asi si z toho moc nevezmete. Například první co mi zůstalo v paměti, hledejte bílé vrány. V podstatě ukazujte na ty, kterým se změna daří, nebo kteří částečně inovovanou činnost dělali správně ještě před finálním impulsem změny. Autoři nám tuto vysvětlili na prostém odevzdávání reportů ve firmě. 90% zaměstnanců podávalo report o odpracovaných hodinách po deadlinu, klidně i o dva týdny. Jak by jste tuto situaci přirozeně řešili vy? Velmi pravděpodobně by se vaše pozornost upírala na těch 90% hříšníků a snažili se je motivovat, trestat a bůh ví co ještě. Firma ale udělala opak. Do sdíleného prostoru zaměstnanců dávala veřejně seznam pracovníků a k tomu údaj kdy kdo report poslal. Věřte nevěřte, když vedení firmy párkrát přede všemi pochválilo tyto bílé vrány, během 2-3 měsíců odevzdávalo reporty včas téměř 85% pracovníků. No a co za obrovskou změnu proběhlo? Prakticky žádná, jen ukázali na ty, kteří to dělají dobře, ukízali na bílé vrány.
Podobných teorií je které na sebe postupně navazují, je v knize opravdu mnoho. Kdybych zde měl vše vypasat tak aby to dávalo smysl, mohl bych vám rovnou knihu nafotit celou. Přemýšlel jsem nad ATP z této knihy, reflektoval jsem na dosavadní aplikaci změn u nás v týmu, ale došel jsem k tomu, že jsme respektovali jen velmi málo teoretických pravidel z knihy. Proto je mé ATP velmi slabé. Vzhledem k tomu, že chci brzy odstartovat vlastní projekt, budu metody z této knihy využívat cíleně ne jen v projektu, ale také v týmu. Všem, i mimo TAP, bych tuto knihu doporučil, ona vám totiž ukáže, že k velké a vlivné změně, která například zachraňuje stovky tisíc životů, stačí opravdu změnit jen detail.
