Knihu jsem si po dlouhé době vybral hlavně ze zvědavosti. Věděl jsem, že kniha má pojednávat o generalistech, ale mimo toho jsem o tématu moc nevěděl. Každopádně jsem se s generalisty dokázal ztotožnit a rozhodl jsem se knihu přečíst. Očekával jsem vysvětlení, proč a jak takoví lidé fungují a jak na tom pracovat.
Specialisté jsou lidé, kteří se zaměřují na jednu oblast a jen minimálně na jiné oblasti či odvětví.
Generalisté se zaměřují většinou na jednu oblast jako hlavní, ale zároveň se rozvíjí a realizují i v jiných oblastech. Tyto oblasti mohou být podobné, jako například doktor a biolog, nebo naprosto odlišné, jako doktor a programátor.
Doktor a programátor jsou záměrně zvolené příklady, které na první pohled nemají nic společného. Pravděpodobně však většina z nás ví o existenci chirurgických robotů, kteří naprosto proměnili způsob operování. Tento příklad je skvělou ukázkou, proč jsou generalisté užiteční, obzvláště v dnešní době. Svět se stává stále složitějším a komplexnějším, a abychom ho porozuměli, musíme se zaměřit jen na jeho malou část. Následkem toho jsme však zaslepeni možnostmi mimo naši specializaci. V dnešní době není nic zvláštního jít studovat biorobotiku, ale ještě před pár lety to byla naprostá novinka. Otázkou je, kolik dalších nepravděpodobných kombinací vědomostí na světě je, které ještě nikdo neobjevil.
Specialisté jsou často učeni řešit věci konkrétním postupem. Pokud nastane toto, musíš udělat tohle. Nástroje mohou být jen obrazné jako konkrétní postup, nebo fyzické. Jelikož se naučíme používat konkrétní nástroje, jsme s nimi dobře seznámeni a odmítáme se jich vzdát, i když by to byl dobrý nápad.
V knize je popsán výzkum zabývající se hasiči lesních požárů a to, co způsobuje častou úmrtnost hasičů. Zjistilo se, že velká část hasičů, kteří uhořeli v lesních požárech, měla stále v ruce své nástroje. Když se tato zvláštní událost zkoumala blíže, přišlo se na to, že hasiči odmítli zahodit své často velmi těžké nástroje. Bylo spočítáno, že kdyby je zahodili, pravděpodobně by stále žili.
Je tomu tak, protože jsou hasiči intenzivně trénováni se svými nástroji. Když je nasazen tým hasičů, každý je většinou specialistou na určitý nástroj. Jeho nástroj je důvod, proč je nasazen, a proto ho vnímá částečně jako součást sebe. A proto se hasič nedokázal nástroje zbavit, i když by to pravděpodobně zachránilo jeho život. Lidská přirozenost je zůstat u nástrojů, které dobře známe.
V knize není přirovnání s poslíčkem, ale mě se to spojilo s kapitolou z Action Learning, a tak jsem to využil pro ty, kteří AL četli. Jde o to, že pokud jsme v něčem uvnitř většinou přemýšlíme pomocí nějakých schémat, které jsme si sami vytvořili léty praxe. Proto je často výhodné přizvat na pomoc někoho, kdo vůbec nemá tušení, o co se jedná, protože jeho pozorování není zatíženo zkušenostmi. Autor v knize často uvádí příklady, kde lidé s více zkušenostmi nebyli lepší než ti s méně zkušeností a někdy byli dokonce horší. Někdy je zkušenost nezbytná, někdy však může být na přítěž.
Jak už je jasné, výhoda generalistů spočívá v tom, že jsou méně zatíženi zkušenostmi nebo známými nástroji. Hlavní výhodou je to, že generalista může být i relativně zkušený v nějaké oblasti, ale protože se úmyslně rozvíjí i v jiných oblastech, nemá singulární způsob hledání řešení, a tak je větší šance, že najde kreativní řešení a že nebude zaslepen známými postupy v momentě, kdy je čas zkusit něco nového.
Laterální myšlení je postup, kdy se snažíme hledat inovace jiným způsobem. Příkladem je tzv. Withered Technology. Jde o to, že hledáme možnost inovace tam, kde by ji lidé nečekali, a to v historii. V knize je například uveden příklad Nintenda a jejího hlavního inovátora, který při tvorbě legendární herní konzole Gameboy používal 10-15 let starou technologii. Proč by to dělal? Taková technologie má totiž několik výhod. Je levná, je velmi dobře pochopena a prozkoumána. Jediné, co bylo potřeba, bylo najít místo, kde se ještě nenašlo její využití. Díky tomu byl Gameboy od Nintenda levný, malý a odolný. Co bylo pro lidi důležitější než nejnovější barevná obrazovka. Tento příklad připomíná strategii kupování si starších mobilů, které jsou často levnější a dobře vyzkoušené.
Protože je svět stále složitější, většina lidí se snaží ho co nejvíce pochopit, a proto se stávají specialisty. Jenže specialisté mají spoustu slabých stránek, a proto jsou potřeba i generalisté. Na druhou stranu generalista potřebuje specialisty. Pokud se zaměřím na informatiku a medicínu, mohu pomoci stát se mostem mezi těmito dvěma oblastmi. Ale stále budu potřebovat specialisty, aby moji myšlenku dobře implementovali. Dnes jsou generalisté ještě více užiteční i proto, že se dnes inovace dělají tak, že někdo přinese inovaci z jiného odvětví, lehce ji přizpůsobí a vytvoří něco nového. Kniha neříká, že je lepší jeden nebo druhý přístup. Jediné, co říká, je: Někdy zvaž, jestli pro tebe není lepší vydat se do šíře a naučit se něco úplně mimo svou specializaci.
V dnešní době se snažíme udělat vše co nejefektivnější. A to platí i pro učení. Jenže tady nastává problém. Pokud nám učitel na přednášce vše vysvětlí, tak to na první pohled vypadá dobře. Nemuseli jsme si informace hledat z různých zdrojů. Dostali jsme je v jasné a ucelené formě a nemuseli jsme na to přijít sami. Taky to tak vypadá. Pravděpodobně budeme za týden na testu dobře připraveni, ale co za měsíc nebo za rok?
Problém je, že "jednoduché" učení je účinné krátkodobě, ale ne dlouhodobě. Abychom si věci lépe zapamatovali, je potřeba si to úmyslně ztížit. Ano, zní to šíleně, ale náš mozek si lépe pamatuje informace, které bylo těžké získat, protože si jich více cenní a nechce je jen tak zahodit.
Jak tedy na to? Autor v knize dává dva příklady: "spacing" a "testing". "Spacing" je, když si mezi učením záměrně necháme dlouhou pauzu. A tím není myšleno pár hodin nebo den, ale třeba týden. Jde o to, že když náš mozek zapomíná věci a znovu se je učíme, učení je náročnější, ale účinnější. To samé platí pro testování. Autor se v knize vymezuje proti testování až poté, co něco umíme, ale říká, že bychom se měli testovat před tím, než se začneme učit. Nejprve musíme donutit mozek přemýšlet o věci a až poté zjistit správnou odpověď. Informace si pak více vážíme a lépe si je pamatujeme, když nám pomůže odhalit odpověď, nad kterou jsme si lámali hlavu.
Je to pojem, který autor používá v knize. Jde o to, úmyslně se stavět do pozice amatéra v oborech, které neznáme tak dobře. Být smířen s tím, že v oboru nejsme odborníci, z nás odnáší nátlak, že vše už musíme umět dělat "správně". A tak jsme mnohem více kreativní a otevřeni selháním. Proto vydávat se na cestu amatéra může být velmi přínosné. Můžeme tím získat poznatky ve své hlavní profesi nebo udělat novou inovaci, které někoho ještě nenapadla. V knize se píše o vědci, který měl tzv. Saturday morning experiments. Což byl čas, kdy u něj v laboratoři nikdo nebyl a on tak mohl volně nechat svou zvědavost a experimentování. Právě během těchto ranních experimentů udělal velkou část svých pokroků. Myšlenka je jednoduchá. Experimentujte, nebojte se neúspěchu. Naopak ho očekávejte a radujte se z nových objevů.
Kniha byla vydána roku 2019. Kdyby byla starší, řekl bych si, že mnoho poznatků z této knihy vychází z naší metodiky. Byl jsem překvapen, jak často se mi to spojovalo.
Ztěžujte si učení. Koučing místo "efektivní" frontální výuky. Nikdo nám příliš neradí. Informace si hledáme sami a učíme se tak, že věci zkoušíme a pak se učíme, jak je dělat lépe. (Testing)
Hledejte optimální kariéru. V Tiimi nám nikdo neříká, jaké dovednosti musíme umět. Jsme učeni širokému spektru dovedností a my sami si už hledáme, v čem se budeme profilovat. To nám dává šanci zkoušet hodně různých věcí a tak najít to, v čem opravdu vynikáme. Možná za cenu toho, že se méně specializujeme, ale jak autor v knize píše, "To za to naprosto stojí."
Experimentujte a chybujte. U nás je experimentování denní chleba. Žijeme v úmyslném chaosu, aby bylo možné experimentovat a nemohli se dostat do zajetých kolejí vytvořit si známé nástroje. Musíme se vyřádit, adaptovat a vyvíjet a to nás učí používat nové metody a postupy a stále se učit.
Kniha mě vedle k potvrzení toho, že není třeba se příliš specializovat. Že je mnohem důležitější hledat svoje silné a slabé stránky a experimentovat. Také mě pomohla pochopit to proč je složité učení lepší než to jednoduché. Ačkoliv nemůžu se nezaměřovat celý život mnoho příběhů lidí, kteří našli své životní poslání až pozdě v životě mě uklidnilo. Zůstanu úmyslným amatérem a bude zkoušet nové věci a hledat co mi jde nejlépe. Zároveň mi to ukázalo, jak principy z Tiimiacatemy se dají aplikovat i jinde.
