Autorka nás s radikální otevřeností seznamuje, hned ze začátku, kdy nám vypráví příběh o novém zaměstnanci, kterého přijala na základě ukázkového životopisu. Po nějaké době, ale zjistila, že neodvádí svou práci v požadované kvalitě. Zřejmě kvůli faktu, že se jednalo o nováčka mu dávala zpětnou vazbu, jako “pro začátek dobré”, “to není zlé” apod. Vždy však jeho práci předělávala. Tím u něj vytvořila falešný pocit, že je vše jak má být. Skončilo to však jeho vyhazovem a až poté ji došlo, že neměl šanci své chyby napravit, protože ho na ně nikdo neupozornil.
Pokud se tedy chce vyhnout nepříjemným situacím, jako byla tato můžu jim předcházet díky radikální otevřenosti. Té dosáhnu díky kombinaci dvou věcí. Osobní zájem = pravidelně s druhou osobou mluvit, nemluvíme zde o předstíraném zájmu, ale o běžné konverzaci mezi dvěma kamarády, dokážu, tak danou osobu pochopit a bude pro mě důležité dát mu správnou zpětnou vazbu, aby se díky ní mohl posunout. Druhou složkou je nebát se přímé konfrontace = pro obě strany se jedná o méně příjemnou záležitost, ale pokud moje kritika obsahuje fakta, které předávám bez agrese a nastíním situaci, proč je dobrá změna či přímo navrhnout změnu, benefitují z toho strany obě. Já zde přímou formou vidím i z očí do očí a ne přes zprávy, přeci jen zde záleží i na tónu hlasu či řeči těla.
Kvadrant radikální otevřenosti
Radikální otevřenost
= vezmu si ji stranou a upozorním ji na rozepnutý poklopec
Útočná agrese
= před celou kanceláří jí upozorním, že má rozepnutý poklopec
Ničivá empatie
= nic neřeknu, protože by ji to postavilo do nepříjemné situace
- mohla by začít přemýšlet, jak dlouho, takhle chodila a bylo by jí ještě více trapně
Manipulativní přístup
= nic neřeknu, abych v očích druhých nevypadala špatně já
Sama u sebe pozoruji často ničivou empatii, často raději mlčím a udělám si věc po svém, či udělám práci za jiného, jen aby byl klid. Má to, co dělat s s mým výbušným taťkou, kdy mě celé dětství mamka krotila a říkala, že je to zbytečné řešit, že se akorát naštve a já pak mohla tak akorát nadávat za zavřenými dveřmi. Avšak jako reakci na to mám tendence jít do útočné agrese, pokud mi někdo řekne něco s čím úplně nesouhlasím, či s danou osobní celkově nesouzním, mám tendence být zlá a raději ublížím než, abych si to s ním vyříkala.
Radikální otevřenost v týmu
Postupem času si troufnu říct, že pomalu, ale jistě se dostáváme do stádia, kdy si mezi sebou umíme dávat konstruktivní kritiku radikálně a naopak ji i umíme přijmout. Díky již osobnímu poznání, kdy víme, jak kdo funguje, jak kdo je citlivý atd., přizpůsobujeme naše vyjadřování přímo jemu tak, aby se mohl posunout a né rozbrečet.
To do list
Závěr
Kniha byla velice fajn. Jelikož se jedná skoro již o vtip napříč Tiimi byla mi předem známa hlavní myšlenka knihy a spíše už jsem si utvářela svůj vlastní názor na věc. Určitě mi pomohla si uvědomit proč je špatné raději nic neříct a nechat vše být nebo naopak bezhlavě útočit na ostatní. Co mě však během četby napadlo, zda-li bych dokázala být radikálně otevřená v situaci, kdybych věděla, že mojí mamku taťka podvádí a do teď jsem si nedokázala odpovědět.
