Bylo před zkouškovým a já si vzpomněl, že máme předmět, který se jmenuje učící se organizace. Neměl jsem k němu dostatek znalostí a tak jsem se rozhodl že si přečtu knihu Pátá disciplína. Chtěl jsem také od knihy pomoci s vytvořením mé vize. Výběr nebyl tak jednoznačný. Považoval jsem tuto knihu jako jednu ze 2 stěžejních kniha našeho oboru. (ještě s Dialogue: The art of thinking together) Poté, co jsem si přečet již napsané eseje na tuto knihu jsem zjistil, že z ní bylo čerpáno i při tvorbě Tiimi. To se mi moc líbilo a byl to jeden z dalších důvodů proč si knihu chtěl přečíst. Bavilo mě tam hledat spojitosti s Tiimi.
V první kapitole mi autor dobře přiblížil co mě v knize čeká. Na dalších 400 stránkách budu číst o, že svět není složen jen z jednotlivých částí, ale i větších celků o kterých často ztrácíme ponětí. Vzbuzuje to ve mě to, že bych se měl na různé problémy dívat více ze široka a řešit to jako celek a vyvarovat se symptomatickým řešením (řešení, které vyřeší jen část našeho problému). Pokud chce organizace uspět měla by podněcovat a umět 5 disciplín učení se. A to Osobní mistrovství, mentální modely, sdílenou vizi, týmové učení a systémové myšlení. Některé organize se mohou potýkat s tím, že zažívají procesy, které brání těmto principům. Může to být například to, že se za problémy ve firmě osočují 2 skupiny. (vývojáři nemají dost peněz na kvalitní vývoj, protože prodejci dostatečně neprodávají).
Dále se pak v knize dočítáme, jak by jsme se měli posunout v myšlení. Nahlížet na svět nově, inovativně. Rozvíjet zde by jsme měli podle autora nejtěžší disciplínu tedy systémové myšlení. Je to druh myšlení, kdy rozpoznáváme drobné souvislosti mezi věcmi co děláme. Můžeme pak vidět struktury skryté v komplexních činnostech. Autor popisuje tuto disciplínu jako nejtěžší a stežějní. Mě velice zaujala. Myslím, že se dá velice dobře a zároveň zábavně trénovat. Můžeme se podívat na nějaké denní činnosti, které děláme a hledat v nich struktury. Ještě jsem to nezkoušel, ale mohl bych to potrénovat s někým v rámci soutěživosti :). Autor to ukazuje na příkladu napouštění vody do sklenice. Z toho vychází dva zpětnovazební procesy. Posilující a vyrovnávací. Posilující je znázorněn motivem sněhové koule. Z malé věci se stává velká. (Boom na akciových trzích - o něco je velký zájem a cena dané věci vzroste). Vyrovnávací procesy jsou pak takové, které něco stabilizují / upevňují. (Akcie by po boomu potřebovali stabilizovat, ale ne vždy se to povede)
Další disciplínou je pak osobní mistrovství. Podstatou je bytí osoby jako samotné. Je nutné na sobě pracovat celý život. Vzdělávat se a zdokonalovat se. Pro dosažení mistrovství by jsme si měli stanovit vlastní vizi a hodnoty. Osobně nemám s hodnotami takový problém jako s vizí. Nikdy bych neřekl, že to řeknu nebo napíšu, ale asi se hledám. Myslím si, že dosažení a rozvoj osobního mistrovství je mi kvůli mé vizi, kterou zatím jen vidím v silné mlze, zatím nedosažitelný. Asi když ji mám v mlze tak budu celý život bloudit a když narazím i na nepodstatný kámen budu z něj mít radost. Vizi bych si měl stanovit náročnější než bych měl dokázat, aby se ve mě vytvořilo větší napětí k tomu abych ji dosáhl. Já jsem však v knize našel pohled, ve kterém s e cítím že jsem a že je ve mě hluboce zakořeněný a to „méně slibuj a více udělej“. Uspokojuje mě to více, než se stresovat s tím že jsem pod nějakým presem, že něco nedokážu. Avšak nevím, jestli tak ke své vizi mohu přistupovat.
Za mentálními modely si můžeme představit další disciplínu, která nám ukazuje jak vnímáme svět díky svým předpokladům a předsudkům a také jakým způsobem na svět nahlížíme. Utváříme si tyto poznatky uvnitř sebe a autor je tedy nazývá mentální modely. Neseme si je od raného dětství, z rodiny a z prostředí ve kterém jsme vyrůstali a ze situací, které jsme zažili. Naše reakce na danou věc budou většinou odlišné, proto je důležité s ostatními sdílet svůj pohled na věc a diskutovat o ní nebo o ní rovnou vést dialog. Do příkladu z knihy jsem se docela dobře vžil. Zaujala mě zde pak teorie levostranného sloupce, kterou bych chtěl někdy zkusit. Přijde mi to jako velice přínosná možnost jak pochopit a rozpoznat mentální modely. Hlavně tehdy, když budeme techniku levého spouopce opakovat častěji a používat ji i v kritických rozhovorech.
Za 4. disciplínu můžeme považovat sdílenou vizi. Organizace, která nemá vizi se často moc daleko nedostane. Vědět kam se firma ubírá může působit jako motivátor k práci nebo třeba jako cíl, kterého chce dosáhnout. (poté se musí vize ale zase obohacovat). My se teď posouváme k vytvoření této vize díky sdílení osobních vizí. Při tvorbě sdílené vize nám pak pomůže hluboké naslouchání, které se učíme i v rámci dialogu.
Poslední disciplínu a to týmové učení vnímám už vnímám z části teď. Chodíme na TS a tím vytváříme hřiště na trénování dialogu. Tím vzniká průvolm v našem učení. TS jou naší praxí a zároveň tréninkem k tomu se učit. Sejdeme se všichni jako členové týmu vlastně jako ti, kdo potřebují jeden druhého, aby mohli jednat. A také v TS umožňujeme či podporujeme to, aby členové týmu nadnášeli nejsložitější, nejcitlivější a nejrozpomější témata, která mají pro práci týmu zásadní význam. (Příklad z dnešní TS, kdy se probíralo téma špatné komunikace a nízkého pracovního nasazení). I přesto, že problém přinese jednotlivec je zřejmé že když se týká jednotlivce tak je jako by se týkal všech. V takovém kruhu jsme si všichni rovni, všichni máme problémy a učíme se tým, že pomáháme jeden druhému.
Závěrem bych rád knihu zhodnotil pro další čtenáře či zájemce o téma učící se organizace. Jazyk autora je velice přímý a věcný. Z mého pohledu byla kniha složitější na čtení než třeba Dialog, který byl ještě navíc v angličtině. Propojení teorie s nějakými příklady, které autor udával byli dost složité a musel jsem se nad nimi složitě zamýšlet. Možná to bylo i účelem, aby jsme zažili ten “aha moment”. Na druhou stranu se mi líbilo, kolik propojení jsem tam našel s modelem Tiimi vzdělávání a s knihou Dilogue. Kniha mi přinesla nějaké obohacující vhledy k sestavení vize, ale čekal jsem tam o tomto téma více.
