Tuto knihu jsem si vybral díky mé přítelkyni, která ji označila jako jednu z nejvlivnějších knih, kterou kdy četla. Má zvídavost mi nedala a pustil jsem se do čtení, jelikož jsem chtěl zjistit, co ji v knize tak moc oslovilo.
K autorovi: Marek Vácha je český kněz, spisovatel, pedagog, přírodovědec a skaut. Působí jako přednosta na Ústavu etiky 3. lékařské fakulty. Jeho oblasti působení lze shrnout do evoluční biologie a lékařské a enviromentálního etiky.
Text byl psán velmi rázně a aktivizačně. Po celou dobu knihy jsem s chutí četl dál a cítil napětí, důraz na každou větu. Jakoby věty byly v uvozovkách, které však končí poslední stránkou knihy.
Svou esej koncipuji podobně jako autor knihu - není rozdělená do sekcí, či kapitol, myšlenky jsou řazeny za sebou ať už na sebe navazují či nikoliv. Esej je seznam uvědomění, kterých jsem nabyl v průběhu čtení s připojenou ATP sekcí, kdy se poznatky snažím převést už do mého života, aby neupadly v zapomnění. Začínáme.
Všichni bychom měli být odvážný, odvážný žít svůj život naplno. Pracovat na sobě abychom se zlepšili, riskovat, zhřešit. Jak můžu být ctnostný když moc neriskuju? Daleko silnější je zhřešit ale pak projevit ctnost stejně silným i silnějším způsobem. Buďme nespoutaní a divocí. Narodili jsme se do svobodného světa, tak buďme svobodní.
Podle autora by se kluci neměli bát poprat, cvičit, porušovat pravidla, vyznávat lásku.
Holky by se naopak neměly bát projevovat svou krásu a provokovat.
Poslušnost je snadná. Poslušnost nás dostává do stavu kdy nemusíme přemýšlet - je to velmi nenáročný a jednoduchý stav. Poslušnosti bychom se měli vyhnout obloukem. Brání nám v plném žití.
Být svobodní znamená být nezávislí od ostatních a od závislostí. Kéž bychom se vydali na cestu do neznáma, do prostředí které je na život a na smrt. V prostředí, kde se musíme postarat sami o sebe bez cizí pomoci či konzultace. Kde jsme odproštěni od jakéhokoliv propojení (mobilů) a jedeme sami na sebe.
Autor kritizuje přístup nic jsem neudělal ale hlavně jsem nic nezkazil (nikoho jsem neokradl a nezabil, to stačí ne?). Tvrdí ze to je nenaplněný potenciál života. Tyto lidi odsuzuje. Naopak oceňuje lidi, kteří dělali mnoho, ale smutní nad tím ze neudělali více. Měli bychom se bát ze svůj život nenaplníme na 100% - jen tak předpokládám ze dokážeme žít naplno.
Také nás nepřímo motivuje, abychom zhřešili - takto to zní velmi špatně avšak autor hned vysvětluje, že pro něj má větší hodnotu člověk, který zhřešil, ale svůj hřích napravil stejným nebo i větším dobrem než člověk, který nezhřešil, ale také žádné dobro nevykonal.
Celkově tyhle myšlenky vnímám, tak že se nemáme bát dělat chyby a že je lepší vykonat chyby, které později napravím než nekonat chyby žádné.
Dále autor podněcuje k neustálému studiu - nás mozek má takřka neomezenou kapacitu, využívejme toho a naplňme ho k prasknutí.
Stay hungry. Stay foolish. Autor vyzývá, že vzdát se, zkolabovat a zemřít je vcelku snadné - člověku to stačí přehnat. Co je však těžké je vytrvat. Vyvíjet akorát takový nátlak, který naše tělo zatěžuje, při kterém to naše tělo chce vzdát, ale stále má doušek síly na pokračování. Život se odvíjí od chvílí když se ti nechce. V tom je pravá síla. Při neúspěchu vstát ze ze mě a jít se trápit dál.
Dále autor doporučuje různé kázně od významných farářů. Kdybych knihu četl před několika měsíci zpět, tak bych tuto pasáž pravděpodobně přeskočil. Nedávno jsem však absolvoval dvě mše při mé návštěvě Slovenska a samotná kázeň mile předčila mé očekávání. Faráři najednou teorii a principy křesťanství nastinovali na reálných příkladech, předávali praktické rady. Žhasnul jsem, v duchu jsem si říkal: páni, však tohle dává smysl, tohle dokážu využít ve svém životě. Proto si zde uložím autorova doporučení na kázně: Scot Hahn, Raniero Cantalamessa, Fabrice Hadjadj, Francis Collins.
Rozhodně mě kniha nepřesvědčila najednou vyznávat křesťanskou víru - s mnoha jejími hodnotami nesouzním a nesouhlasím. Dále mě však utvrdila v tom, že křesťanství nám má co nabídnout, biď jen malé střípky a stojí za to ho studovat.
Nestydme se za svůj život - za svou víru. V našem životě my jsme ti normální a nenech me si od nikoho říkat ten opak (TAP - a way of life)
O své víře bychom podle autora také měli pochybovat a kriticky na ni nahlížet i když tak riskujeme, že víru ztratíme. Jen tak totiž může být dostatečně silná, aby nám do života dala smysl. Mládež mnohdy přejímá víru od rodičů, což může sloužit jako dobrý začátek, ovšem nelze to považovat za pevný základ, ten si musíme vybudovat sami.
Dále se mi velmi zalíbila část, kde popisuje individualitu víry. Církev nám často diktuje do detailu, jak bychom přesně měli žít, jak by měly vypadat naše modlitby a celkově nám ukazuje víru černobíle - buď věřím se vším všudy nebo vůbec. Autor se vůči tomu vymezuje a naopak tvrdí, že každý může věřit či modlit trochu jinak. To že nejsem ochotný se ztotožnit s šestým přikázáním neznamená, že dveře víry jsou mi zavřené. To totiž svádí k perfekcionisnu a místo toho abych začal svoji víru budovat hned, čekám až bude lepší chvíle, která však přichází, když už je pozdě.
Také autor kritizuje, že dnes nemáme moc vůli se zlepšovat a překousnout diskomfort pro lepší zítřky. Dneska rádi našemu tělu dopřáváme to, co zdánlivě chce a snažíme se vyhnout jakémukoliv diskomfortu. Jako příklad jsou zde uvedeny vztahy a rozvody. V minulosti rozvody byly velmi složité a tak se páry snažili za každou cenu své problémy vyřešit. Když to i tak nevyšlo tak zvolili rozvod, který však s sebou nesl odsouzení od ostatních a taky velkou újmu pro děti. Dnes je rozvod již normální a páry se rozvádí zkrátka když jim to nefunguje - nutně se nemusí snažit věci napravit. Zkrátka když se ocitneme v nepříjemné situaci, místo toho abychom se ji snažili vyřešit, jednoduše ji opustíme. To má za následek naši zvýšenou citlivost a někdy také lenost.
V závěru knihy autor už zřejmě ztrácel trpělivost a vyjádřil se černě na bílém: Žádná holka nebo kluk není zadaný dokud není tvoje!
Tím že kniha spíše pojednávala o filosofii života, ATP je náročnější a tak pravděpodobně sekci rozšíří později, když budu mít šanci poznatky uplatnit v mém životě.
Tedka však uvedu následující. Zaujal mě důraz na vlastní modlitbu. Křesťan sice nejsem, sle velmi se mi už před pár lety zalíbila filosofie stoicismu. Avšak žádné stoické mše neexistují a tak jsem za ty roky měl pouze několik příležitostí, kdy jsem s filosofiích mohl pracovat (většinou v náročných chvílích). S vírou bych však měl pracovat na pravidelné bázi (líbí se mi pravidelné křesťanské mše v týdnu, za mě je to skvělý nástroj). Proto bych rád zařadil do svého života jakousi modlitbu - nebo spíše reflexi. Nevím jestli na denní bázi nebo spíše na týdenní, ale chtěl bych si odpovídat na sérii otázek - co mé ruce udělali dobře, co špatně a co mohou udelat líp příště - a na tyto otázky pohlížet ze stoické filosofie - jaké ctnosti jsem při tom využil a naopak mohl využít (stoické ctnosti jsou 4 - spravedlnost, moudrost, střídmost a odvaha)
Knihu bych také nazval jako manifest života, jelikož dost pobízí k riskování, k odvaze, k aktivitě. Rozhodně mi dodala trochu té chuti k životu - chuť riskovat, chuť učit se z chyb, chyb milovat a chuť tancovat. Doufám, že tato chuť nebude pouze krátkodobé nadšení.
Esej ukončím stejně jako autor ukončil svou knihu: Hotovo. Řekl jsem, co jsem řekl. Proste o velké věci, ne o ty malé. Království dobývají násilníci, buďte jimi a vstupte.
