S knížkou Malý princ se do styku dostávám již 12.rokem. Poprvé jsem tuto knihu dostala od mé mamky v nádherné leporelo verzi, kdy jsem v mých 8 letech knihu nevnímala jinak než pohádku, která je svým příběhem velice originální a kresby v ní akorát doprovázely zážitek z čtení.
Po několika letech jsem se opět obrátila na tuto knížku už jako deváťák, v klasické pevné vazbě, s úmyslem urychlit si psaní závěrečné práce, ale k mému překvapení jsem si začala všímat detailů, které jsem jako malá přehlížela, třebaže postava hada vyobrazuje zápornou postavu v reálném životě, například falešného kamaráda, ale stále jsem své myšlenky směřovala spíše na rychlé odbytí práce.
Po zhruba 3 letech, v čase kdy jsem začala zpracovávat svůj seznam maturitní četby jsem opět uviděla šanci zlehčené práce a přidala jsem knihu do seznamu. Můj plán bylo ji již po třetí nečíst a zpracovat informace, co dosud mám a jít od toho. Jenže ve všem shonu a nepříjemné situaci s velkým stresem, jsem se rozhodla knihu si znovu přečíst. Zvládla jsem to za jeden večer, protože jsem si byla vědoma všech zápletek a a různých propojení. Uvědomění, ale přišlo až ve chvíli, kdy jsem si knihu začala podrobně rozebírat a uvědomovat si jednotlivé role obyvatel na dané planetě. Protože až ve chvílí, kdy jsem jednotlivé charakteristiky postav dala na papír uvědomila jsem si, jak jednoduché ač dobře skryté poselství ukrývají.
To mě již přivádí do nynější situace, opět jsem se vrátila k mé první leporelo verzi a s nadšením a již větším zřetelem jsem knihu začala číst. V rámci pochopení knihy, jsem si dále spojila informaci, že se jedná o "autobiografii" autora a začala jsem si představovat, koho v dané postavě mohl vidět a prošla jsem si i popis postav z mého čtenářského deníku.
Postavu Malého prince jsem začala vnímat jako mě samotnou, takže při každé postavě jsem si určila svou vlastní teorii, osobu mně blízkou či vlastnost, kterou mám já nebo někdo v mém okolí. Když začnu hned od začátku s pilotem, který se snaží Princi pomoc, jsem si ho automaticky spojila s mou maminkou, protože se jedná o postavu, která se snaží bezbrannému princi pomoct, jakožto tomu je i s mamkou, která se mi v životě vždy snaží pomoci a udělat vše těžké za mě. Nadále jsem většinou postav spojila do dvojic jako Krále a Domýšlivce, které jsem spojila do jedné negativní vlastnosti, kterou vím, že mám, ale snažím se ji usměrňovat, protože stejně jako Král, mám čas od času tendenci rozkazovat lidem okolo sebe ač to né vždy je potřeba či efektivní a ze strany Domýšlivce si troufnu říct, že já sama i většina lidí, vždy ráda slyší chválu, někdy si o ni sama snažím říci a nejsem spokojena, když se mi pozitivní zpětné vazby nedostane. Pijana bych opět přiřadila k vlastnosti studu a přílišné sebekritiky, která mě doprovází v běžném životě již pár let. Člověk musí být, dle mého názoru, velice uvědomělí, aby se sám dokázal projevit, ocenit svou práci/názor či pochválit se, vždy nám v cestě bude stát nějaká překážka studu nebo i strachu z názoru ostatních, a proto se raději často uchylujeme k ponechání myšlenky či dané situace, jen abychom nemuseli měnit náš zvyk, postavení, které máme ve společnosti zažito. Dále pro mě podobné vlastnosti ukrývá podnikatel a lampář, ač na první pohled se tyto dvě postavy liší, tak obě v sobě nesou námět práce. S tou se potká denně každý, s tím rozdílem, že lampář je vlastně spokojený s jeho rozkazem, ač by práci nemusel dělat stále dokola, je svému úkolu oddaný, to pro mě znázorňuje práci, která mě v životě bude bavit, ač mi nemusí přinášet takový zisk jako nudná monotónní práce, naopak podnikatel staví práci na první místo, což je v dnešní době nejčastější "zlozvyk", práce a peníze na úkor rodině, zážitkům a obecně času, kdy si většinou až na konci života uvědomíme, o co vše jsme přišli. Zeměpisec je člověk v dnešní době také běžný, myslí si, že jeho práce a vzdělání jsou středem všeho dění. Ačkoliv jak mnozí víme, titul či teoretické informace neznamenají, že je člověk chytrý mnohdy je praxe ten nejlepší učitel ( jak již celá Tiimi ví). Poslední dvě postavy liška jakožto klaďas příběhu, v reálném životě náš dobrý přítel, je stejně tak jako pozitivní vliv v našem životě i negativní, protože každý potřebujeme vedle sebe oporu, takovou naší vrbu, ale co se stane, když tato osoba odejde? Ztratíme velkou část nás, proto si často přátelství hýčkáme a mnohdy se snažíme pouze my, bojíme se opustit naší komfortní zónu stálého místa jen, abychom měli někoho, kdo nás vyslechne, ale mnohdy už poté ani nepomůže. Růži vidím jako našeho celoživotního partnera, naší druhou polovičku, protože každý v životě někoho takového hledá a je běžné, že na cestě životem bude mnoho překážek, které s danou osobou budeme muset překonat. V některých chvílích to budeme chtít vzdát a jít za něčím pro nás "lepší" a snadnějším, ale mnohdy zjistíme, že právě ta naše růže je originál, ač existuje mnoho dalších, právě ta naše je součástka, kterou již v někom jiném nemusíme najít, proto je vždy lepší na vztahu pracovat a snažit se ho vylepšit, abychom toho potom celý život nelitovali.
Obecně mé depresivní pojetí Malého prince může znít jako velké klišé, že tato a tamta vlastnost se nehodí a proč to nezměnit, já si však myslím, že každou tuto vlastnost mám či někdo v mém okolí. Každý si zaslouží svou růži, být někdy sobecký či obětovat svůj čas práci, abychom se jednou měli dobře. Rozdíl je, ale ten uvědomovat si své cíle, potřeby své a svého okolí. Ráda bych si jednou v životě řekla, co vše jsem dokázala, ale i si uvědomila, co vše tomu předcházelo. Může to znít banálně, ale kniha jako je Malý princ je nadčasové dílo, které bude platit i za 100 let, je jen na čtenáři, jak daný příběh uchopí a co si z "pouhé filozofické pohádky" odnese.
