Knihu jsem si vybral jako přípravu na TS o inovacích. Snažili jsme se s týmem naučit co to je inovace a kreativita, jaké jsou její bariéry, jak je přecházet a jak vytvořit inovativní prostředí. Z knihy jsem získal teoretický základ o tom, co je to kreativita, jaké vlastnosti má kreativní osobnost, jaké jsou bloky kreativity a jaké mají příčiny a možná řešení. Naučil jsem se jak vypadají některé kreativní procesy a jaké kreativní metody lze na ně uplatnit. V eseji tyto okruhy popisuji a aplikuji na praxi.
Obsah:
Co je to kreativita?
Kreativita má více definicí:
Malá československá encyklopedie jí definuje takto:
Kreativita je produktivní styl myšlení, odrážející se v činnosti člověka; specificky lidská aktivita realizovaná v tvůrčím procesu, jehož výsledkem je artefakt (dílo, reálné řešení daného problému) vytvořený kreativním jedincem; jedna ze základních psychologických potencialit člověka, rozvíjená z prvotní formy dispozice do aktivní a vůlí ovládané schopnosti tvůrčí produkce. Kreativní potenciál lze zjišťovat speciálními psychologickými testy.
Americká psycholožka Teresa Amabileová zase takto:
Dílo nebo řešení problému se považuje za kreativní do té míry, do jaké je novým, užitečným, správným a přínosným řešením zadaného úkolu, a zároveň do jaké míry je úkol více heurestický (objevný, originální, původní, předpokládající nové řešení) než algoritmický (známý úkol s rutinním řešením).
V souhrnu můžeme kreativitu chápat takto:
Představit si nebo vymyslet něco nového
Přičemž se nejedná o stvoření něčeho z ničeho
Postoj
Jednotlivce, který charakterizuje:
Proces
Charakterizovaný:
Jaké jsou vlastnosti kreativního jedince?
Na následujících rysech se shodují zastánci teorie příčin (Nietzsche) i teorie podmíněné součásti (Adler):
Neexistuje jasné předem definované řešení, tak jako neexistují dva zcela totožné problémy. Kreativní jedinci jsou navyklí vnímat více variant, nejsou svázáni jednoznačným výkladem, naopak vyhledávají situace, které jsou vícevrstevné, bohaté, směřující k různým výkladům.
Kreativní osobnosti jsou schopny “vystoupit z hranic”. Neomezují se zaběhnutou formou, oblastí, hranicí. Jsou schopny “myslet za roh”. Je-li kreativním jednotlivcům zadán úkol, neptají se na limity, nelpí na omezeném pořádku, ale vědomě překračují hranice. Tato svoboda umožňuje nahlížet problém “z jiného úhlu”, “z jiné perspektivy”. V procesu kreativního řešení problému lidé s velmi silnou stimulační svobodou obohacují ostatní novými, neobvyklými impulsy.
Pokud vytváří schopnost stimulační svobody větší prostor pro kreativní řešení problému, pak je funkční svoboda nástrojem, který tento prostor vyplňuje, Lidé funkčně svobodní neberou obyčejný deštník jen jako předmět určený k ochraně před deštěm, ale jsou ochotni v něm vidět kladívko, grilovací rožeň, golfovou hůl nebo hudební nástroj.
Flexibilitou je míněna schopnost člověka opustit nevyhovující řešení a postoupit k jinému a dalšímu. Kreativní jedinci netrvají nezbytně na jednom jediném správném řešení. Předkládají alternativy.
Každý člověk je při procesu řešení problému vystaven nebezpečí, že jeho výsledek bude špatný, nevyhovující, zesměšňující. Obává se prohry. Kreativní jedinci jsou si však vědomi, že bez určité míry rizika je úspěch nemožný. Nejsou ovšem hazardéry, kteří riziko vyhledávají. Neschopnost rozumně riskovat může vést k pocitu falešného bezpečí, rozhodně však ne k tvořivosti. Odmítnutí rizika vytváří příliš velké omezení potlačující jak funkční, tak stimulační svobodu.
Pro kreativní lidi je zmatek mnohem zajímavější než falešný soulad a řád. Zmatek je pro kreativní osobnosti pravým rájem. Nikoli však sám o sobě, ale kvůli možnosti včlenit se do vyšší struktury. Kreativní lidé ze zmatku vycházejí, pojímají jej jako “živnou půdu” pro řešení problému, pracují s ním takovým způsobem, aby mu dali svou činností řád.
Sám proces kreativního řešení problému je největší odměnou. Jedinci se silně vyvinutou prodlevou uspokojení neočekávají, že jejich myšlenky a nápad, jejich řešení a výsledky práce budou okamžitě přijímány. Naopak, Právě pocit sounáležitosti s celým procesem řešení je pro ně největší odměnou. Napětí, dlouhotrvající úsilí přispívá k tvořivosti.
Poslední výzkumy psychologie kreativity jasně prokázaly, že pohlaví nemá na míru či kvalitu kreativního procesu dominantní vliv. Je sice pravdou, že v historii nalezneme kreativní jedince především mezi mužskou částí populace, nicméně je to spíše z toho důvodu, že ženy nebyly k tvůrčím počinům stimulovány a podněcovány. Podíváme-li se na malé děti hrající si v mateřské školce, nenalezneme rozdílu mezi pohlavím, alespoň co se kreativity týká. I v dospělosti jsou za kreativní považováni spíše ti, kteří nedbají na biologický rozdíl mezi mužem a ženou. Při kreativním řešení problému jde především o proces směřující k výsledku, není v něm místo na sexuálně pojaté role.
Tvořiví lidé se nevzdávají. Thomas Alva Edison provedl okolo tisíce neúspěšných pokusů s různými vlákny, než se mu podařilo zkonstruovat žárovku. Robert Kiyosaki, světoznýmý autor bestsellerů, ve svých knihách o Bohatém a Chudém tátovi neustále poukazuje na to, že úspěch je nejhorší učitel. Kreativní lidé milují prohry a neúspěchy, neboť právě z nich jsou schopni získat další ponaučení a především stimuly pro novou práci. Jsou natolik posedlí svým cílem, že je neúspěch a překážky nemohou odradit. Silný vnitřní cíl dokonce přebíjí i vedlejší cíle a zadání. Kreativní jedinci nepracují na zakázce od šéfa jen kvůli vidině finanční odměny, ale především pro posedlost vlastní prací. Jsou sami sobě cílem. Csiszkszentmihalyi razí pro takové osobnosti nový termín: autotelické osobnosti (z řeckého auto/sám a teleos/cíl).
Autor nejkomplexnějšího testu kreativity, psycholog Paul Torrance, považuje odvahu za nejdůležitější předpoklad úspěchu tvořivého člověka. Právě kvůli bariérám, které se staví do cesty kreativním jedincům, kreativnímu procesu, ale i kreativitě jako takové, je nutno, aby skutečně tvořivý jedinec byl vyzbrojen notnou dávkou odvahy. Musí čelit nejen neúspěchu - o ochotě riskovat jsme již hovořili -, ale i danému státu quo, celkové situaci, která na tvořivý počin prozatím není připravena.
Další rysy podle J. Dacey a K. Lennonvé:
Podle E. Ullricha je kreativita svázána s následujícími principy:
Kritéria kreativity
Psychologie považuje za kreativní takové jednání, uvažování, myšlení, které splňuje následující kritéria:
Z této teorie mi vychází, že u kreativity jde především o problém a jeho řešení. Problém, proces jeho řešení, řešení samotné, a i řešitel lze hodnotit podle různých kritérií, které určují, za jak kreativní je lze považovat. V případě, že budu mít na paměti, jak hodnotit problémy a řešení na základě kreativity, budu schopen udržet standard kreativity i u svých řešení na problémy. V případě že budu mít na paměti jaké rysy mají kreativní lidé a jak vypadá kreativní chování, budu schopen vidět, jestli se já, nebo i členové týmu chovají kreativně.
Jaké jsou bloky kreativity?
Bloky kreativity a překážky tvořivosti můžeme rozdělit do tří skupin:
P. J. Howard (Příručka pro uživatele mozku): Kognitivní věda nalézá v následujících faktorech největší příčiny nekreativního uvažování:
Psychoskleróza - zatuhnutí postojů
Jedinec s příliš kritickou povahou nikdy nemění své názory a přesvědčení, přistupuje ke každému zadání s pevně danými kritérii, které odmítá v průběhu procesu měnit.
Poměr mezi kreativitou a rigiditou jedince je individuální záležitostí. Přesto bylo dokázáno že extroverti jsou více kreativní než lidé introvertní.
P. J. Howard: Nadměrné užívání jednoduchých sacharidů a tuků a na druhou stranu nedostatečné přijímání bílkovin a složených sacharidů zhoršuje myšlenkovou činnost člověka a tedy i kreativní uvažování.
Únava brání kreativnímu myšlení. Je dobré vědět, kolik času vydrží lidský organismus v soustavné intelektuální práci, jak časté a nutné jsou přestávky “na protáhnutí a provětrání”.
V procesu kreativního uvažování nalezneme tyto projevy strachu:
Strach aktivuje limbický systém, ten zabraňuje kreativní funkci mozku.
Jednání směřované k osobnímu prospěchu a zisku, k jednání stylem “pravdu mám já, určitě ne ty”. Řešením je jednání stylu WIN-WIN.
Příliš aktivní svědomí plné zákazů je na překážku kreativnímu uvažování. To platí i o všeobených omezeních daných výchovou, vzděláním, kulturním prostředím apod. V souhrnu veškeré omezení, vědomá i nevědomá, jsou na škodu kreativnímu způsobu práce.
Větší zapojení levé hemisféry, která je analytická, verbální, logická a lineární může být na škodu kreativnímu způsobu práce. Tak jako není možné ke všemu přistupovat jen a výhradně synteticky, nonverbálně, alogicky, či laterálně, tak není možno stavět jen na analytice, verbalitě, logice a linearitě.
U zadavetele se projevují v nekreativních, omezujících a rigidních měřítkách při zadávání úkolu, u řešitele ve fázi hodnocení a výběru řešení. Dynamitem, který odstraňuje z cesty tento blok, je obecné pojímání kreativity jako svobodného procesu.
Uzavřené otázky (na které existují pouze odpovědi typu ano/ne, hodně/středně/málo) omezují kreativitu. Na rozdíl otázky otevřené odbourávají zábrany a umožňují více variant.
Souvisí s nedostatkem funkční i stimulační svobody. Nejsme-li schopni změnit způsob uvažování, myšlení, hodnocení, nejsme dostatečně flexibilní a těžko dojdeme ke kreativním výsledkům.
Podstata kreativních seancí spočívá ve snaze eliminovat jeden úhel pohledu a donutit skupinu, aby každý z jejích členů byl přínosem a novým náhledem na řešený problém. V případě, kdy skupina začne preferovat jedno řešení, má za úkol facilitátor vnést do seance nový podnět. K tomu slouží různé techniky, jako například formy brainstormingu, metoda DELPHI, Anonymní volby a mnoho dalších.
Projevuje se většinou u dominantních členů skupiny. Jakákoli potřeba moci projektovaná v procesu kreativního myšlení se projevuje především omezením restrikcí, zúžením kreativního prostoru.
M. Seligman tvrdí, že optimismu i pesimismu se lze vyučit. Vytvořil proto vlastní metodu ABCDE:
Nedostatek času a nedostatek ostatních zdrojů je limitem. Stává se často, že se skupina věnuje jedné kreativní technice (např. Brainstormingu) a z časových důvodů nedojde k jejímu naplnění. Facilitátor by měl jasně vymezit časový rámec seance, propracovat časovou strukturu, vyčlenit čas na přestávky, vybrat vhodné metody podle časové náročnosti.
V případě, že zadavatel, či facilitátor přecení možnosti a schopnosti řešitelského týmu, dochází k většině výše zmíněných bloků. Tento blok lze odstranit následujícími způsoby:
Psychologické překážky kreativity - obranné mechanismy
Na základě této teorie jsem schopen identifikovat možné bloky kreativity na úrovni jedince i na úrovni skupiny a díky tomu jsem schopen je minimalizovat.
Metody kreativního procesu
Podle Grahama Wallase se tvůrčí proces skládá ze čtyř základních fází:
V průběhu preparace shromažďujeme všechny dostupné informace o problému, pojmenováváme všechny příčiny, které ke vzniku problému vedly, shromažďujeme data rozhodující pro následné fáze řešení problému. Současně stanovujeme i první hypotézy, pojmenováváme cíl, ke kterému chceme dojít, rýsujeme základní linie našeho budoucí uvažování.
Pokud by shromažďování dat a informací bylo neustálé, ve výsledku by působilo kontraproduktivně. Můžeme tento fakt ukázat na situaci, kdy se pokoušíme najít jednu konkrétní informaci na internetu. Zadáme do vyhledavače heslo, které chceme najít, vygenerují se nám odkazy na různé webové stránky a my brouzdáme a brouzdáme. Jeden odkaz nás nasměruje na jiný, problém se rozrůstá a během krátké chvíle zapomínáme na to, co jsme hledali, opouštíme danou strukturu a dostáváme se do pasti. Proto je dobré v určité fázi zastavit shromažďování dat (podle předem daných kritérií, které nám naznačí, že sesbírané množství informací je již dostatečné pro řešení problému) a s nashromážděným materiálem pracovat. Nové nápady podle Wallase vycházejí nikoli z vědomé mysli, ale z mysli nevědomé. Nové vzorce, nová spojení vycházejí z dat, která jsme v první fázi nashromáždili; nyní ve fázi inkubace dopřejeme myšlenkám, aby v nevědomí vyzrály.
Po hlubokém vnoření se do problému a po dostatečně zvládnutých prvních fázích procesu docházíme k fázi osvícení. Z nevědomé mysli se náhle vynoří neočekávané, nové, kreativní spojení. Vzniká nápad. Jsme ve fázi “AHA!” nebo “Heuréka!”. Paradoxní je, že tato fáze je v celkovém procesu uvažování nejkratší, přesto však nejdůležitější. Jakmile se nám vygeneruje nový nápad (Wallas znovu opakuje, že se objevuje projekcí nevědomí ve vědomí), nastává okamžik realizace a ověření nápadu.
Verifikací Wallas nerozumí jen praktické posouzení validity nápadu (je nově vzniklá myšlenka skutečně správným řešením?), ale i jeho samostatnou realizaci. Realizace a ověření validity jsou navzájem spojeny a jedna bez druhé není možná, má-li být proces vskutku kreativní. Není možno posuzovat kvalitu nové myšlenky, aniž by se vyzkoušela v praxi, a stejně tak není produktivní realizovat nový nápad bez zpětného posouzení a zhodnocení. Spojením těchto dvou kvalit docházíme k poznání, které je vlastní jen člověku; Poznání, že řešení je adekvátní k vstupnímu zadání. Jen člověk dokáže určit, že vzniklé řešení je správné, nové, přínosné a akcepotovatelné. Wallasova teorie má ve světle nejmodernějších psychologických a filozofických poznatků jisté trhliny. Například není možno chápat fázi inkubace pasivně, jak to činí Wallas (jen tak se natáhnout, nechat myšlenky proplétat, růst a vyhnívat a čekat, až se nápad objeví), ale naopak proaktivně (s nashromážděnými daty z první fáze je nutno pracovat a vědomou cestou podněcovat aktivitu nevědomí; evaluační techniky, kategorizace apod.) Bylo prokázáno, že jen konkrétní a proaktivní prací s daty doházíme k efektivnějšímu “osvícení - iluminaci”. I přes tyto výhrady je však Wallasův koncept základem pro moderní chápání kreativity a jako první teoreticky zpracované pojetí kreativity má klíčový význam.
Brainstorming
Alex Osborn sestavuje svůj model takto:
Shromáždění konkrétního vstupního materiálu a jasné a strukturované pojmenování všech vnitřních impulsů, které k systému řešení problému vedou. Podobně jako Wallas i Osborn předpokládá jako prvotní impuls k samotnému systému problémovou situaci.
Jev, který znemožňuje nebo znesnadňuje dosažení nejlepšího cíle jednání. Může být však také úkolem, který vyžaduje konkrétní řešení. Základní složkou problémové situace jsou:
Řešitel během procesu nalézání řešení odstraňuje nesrozumitelný kontext zdroje tím, že nalézá řešení:
Okamžik, kdy se shromažďují veškerá data nezbytná pro samotný proces řešení problému. Data můžou být například statistiky za minulé období, monitoring konkurence, průzkumy, ankety atp. Bylo prokázáno, že není nutné shromažďovat jen data bezprostředně související s problémem, ale naopak je žádoucí a pro celý systém i efektivnější využívat rovněž zdrojů, které se samotným problémem nemají mnoho společného.
Nápad je prostředkem k řešení. Tato část procesu má jasná pravidla, která jsou podmínkou úspěšnosti:
Nápady byly nalezeny, není ale možno v této fázi určit jestli jsou nápady odpovědí na problém. Nápady můžeme používat jako impulzy pro další uvažování, jako možnost pro klarifikaci řešení apod.
Odpovědí na problém je řešení, nikoli nápad. Teprve až když porovnáme nápad nebo myšlenku se vstupním zadáním a provedeme nezbytné kroky vedoucí ke “zhmotnění” nápadu (například prakticky provedeme aplikaci nápadu na problém, vytvoříme plán dalšího postupu, sepíšeme další seznam variant, sestavíme soupis výhod a nevýhod konkrétního řešení apod.), můžeme nový nápad pojmenovat řešením.
Zde se projevuje validita nalezeného řešení, odpovědi na vstupní zadání, respektive vstupní problémovou situaci. Abychom však tohoto kritického hodnocení byli schopni, musíme již při vstupním zadání znát měřítka a kritéria, podle kterých budeme výsledek celého procesu hodnotit.
V této části jde o sdělení výsledku, kterého bylo dosaženo v rámci procesu, jeho ověření, praktická aplikace na problém, získávání zpětné vazby od zúčastněných a zcela nezaujatých, realizace a zhodnocení celého procesu. Komunikace není pouze jednostrannou informací ze strany řešitele vůči zadavateli, ale oboustrannou výměnou informací mezi oběma stranami.
Model Van Gundy
Jde o kombinaci Guilfordova CPS a principů konvergentního a divergentního myšlení:
Soustřeďte se na situaci, do jejíhož řešení se musíte pustit. Pojmenujte stav, ve kterém se momentálně nacházíte a který vám nevyhovuje.
Divergentní techniky - (brainstorming nad otázkami Jak krásné/ Jak hrozné by to bylo, kdyby...) pojmenovávající očekávané překážky a podpůrné elementy.
Konvergentní techniky - (identifikace klíčových bodů tématu, analýza vlivů vnějších i vnitřních, CATWOE atp.)
Shromážďování informací o problému.
Divergentní techniky - (5W a 1H, seznamy požadavků, údajů a zdrojových dat. Seznam požadavků by měl být sestaven jako série otázek nebo jako seznam toho, co již bylo objeveno.
Konvergentní techniky - (identifiace klíčových bodů tématu, myšlenkové mapy). Cílem je setřít a rozlišit data a informace, které máme k dispozici; vše důkladně proanalyzovat.
Přetransformujte doposud nejasné obrysy problému do konkrétních rysů na základě analýzy dat. Přesně definujte problém.
Divergentní techniky - (otázka PROČ?, 5W a 1H)
Konvergentní techniky - (opět identifikace, přeformulování problému ve světě nových kritérií).
Vygenerujte tolik nápadů k řešení, kolik je jen možno.
Divergentní techniky - (všechny klasické varianty brainstormingu).
Konvergentní techniky - (myšlenkové mapy, kombinace protikladných nápadů)
Nejprve si stanovte kritéria, která jsou nutná pro celkové vyhodnocení samotného řešení problému. Posléze za použití těchto kritérií vybírejte ze seznamu nápadů (fáze 4) nejvhodnější.
Divergentní techniky – brainstorming nad nalezenými variantami, šest myslících klobouků, cvičná střelba.
Konvergentní techniky - tabulkové porovnávání, srovnávací matice apod.
Získejte nejen podporu pro nalezené řešení, ale okamžitě jej uveďte do praxe. Negativní tendence ve skupině eliminujte metodou odloženého rozhodnutí či laskavého nezájmu.
Divergentní techniky – brainstorming s uživatelem, analogramy a analografy, brainstorming očekávání.
Konvergentní techniky – prezentace, analýza,, 5W1H, realizační seznam, mapování konsensu, analýza potenciálních problémů.
Motivace a CPS Teresa M. Amabileová
Odborné kompetence – jsou spojeny s fázemi přípravy a vyhodnocení odpovědi. Souvisejí s dovednostmi domény, ve které se kreativní řešení problému uplatňuje. Odbornými kompetencemi jsou především znalost oboru, talent a nadání v oboru, praxe, zkušenosti.
Kreativní kompetence - souvisejí s dovednostmi kreativního uvažování, kvalita kreativního postoje jednotlivce či týmu, znalost kreativních metod, postupů a technik, minimální funkční fixace, svobodné uvažování, schopnost divergentního myšlení apod. Kreativní kompetence se projevují především ve fázi samotného hledání nápadu.
ATP:
Tato teorie lze uplatnit v jakékoliv kreativní práci a to jako jednotlivec, tak ve skupině. Když vím jaké jsou moje schopnosti, jaký by měl být ke kreativní práci postoj a jak kreativní proces sám o sobě probíhá, jsem schopen kontrolovat, jak je práce kreativní, které složky kreativní práce fungují dobře, a které jsou zanedbány. Když vím, jaké jsou bloky v kreativitě, mohu je opět jak na úrovni jednotlivce tak skupiny popsat a pokusit se je odstranit. Když vím, jaký je kreativní proces a znám i metody, kterými jej dokáži zlepšit, mohu veškerou skupinovou kreativní práci efektivněji řídit, vést, facilitovat, organizovat, respektive zlepšit.
Jako příklad mohu uvést projektovou schůzku, během které jsme si dali za úkol vymyslet název projektu. Byl jsem v roli facilitátora. Vypracovali jsme si marketingový nástroj Brand Matrix, který nám měl pomoci vytvořit si lepší představu o tom, jakou značku by náš produkt měl mít. Nastavili jsme si kritéria, která by název měl splňovat, ale jako facilitátor jsem řekl, že je nepovažuji za úplně rigidní. Poté jsme vymysleli nějaké nápady, které vycházely z asociací se slovy z Brand Matrix a rovnou je i hodnotili podle vágně nastavených požadavků. V procesu jeden z členů týmu začal prosazovat jeden z návrhů, který si oblíbil, začal ověřovat jeho oblíbenost anketou přes sociální sítě a na vymýšlení dalších nápadů se dále nepodílel, přestože jsem z pozice projektového manažera s výběrem tohoto názvu nesouhlasil. Toto jednání kreativní proces narušilo, a problém se nevyřešil.
Po přečtení této knihy vidím v procesu řadu chyb a možných zlepšení:
Kreativní proces se mohl jasně časově ohraničit a rozplánovat. Zde šlo využít třeba Van Gundy variace na CPS, která má výhodu v tom, že ke každé fázi procesu můžeme využít řadu divergentních technik na vytváření kvantity nápadů, a poté konvergentní techniky na kvalitní výběr z vytvořených nápadů (příklady výše):
Pro začátek bychom si definovali co pro nás absence názvu projektu znamená a co by pro projekt udělalo, kdybychom název měli.
Vyhledání co největšího množství dat, podle kterých můžeme nastavit kritéria pro název projektu a poté výběr těch nejdůležitějších.
Problém měl být co nejpodrobněji definován, a to vymyšlením co největšího množství požadavků, které by název měl splňovat a poté výběrem těch, které jsou nejdůležitější. (např. projekt na výrobu podtácků z recyklovaného plastu potřebuje název, kterým se bude propagovat, název musí mít zřetelnou asociaci s hodnoty projektu a produktem samotným, musí vytvářet žádané asociace u cílové skupiny zákazníků)
Vygenerovat tolik nápadů k řešení, kolik je jen možno.
Využít nastavených kritérií a s jejich pomocí kriticky zhodnotit nápady z předchozí fáze. Je dobré mít na paměti, že jsme v procesu mohli dojít k závěru, že některé parametry by bylo vhodné upravit nebo odebrat.
Shodnout se s týmem, že nalezené řešení je to které použijeme a použít ho.
Byl bych zároveň schopný identifikovat bloky v kreativitě, věděl bych, že se jako skupina vracíme k předchozím řešením, místo vymýšlení nových, nápady okamžitě hodnotíme, nebereme problém dostatečně vážně, někteří členové týmu se nezapojují, nebo zapojení předstírají. Tyto problémy mohly být způsobeny špatnou definicí problému, slabou motivací na řešení problému, nedostatečnou identifikací s problémem, únavou nebo neochotou vytvářet nová řešení. Tomu šlo částečně předejít výše zmíněnou struturalizací schůzky, ale také vyjasněním motivace řešení problému u jednotlivých členů, nebo vykomunikováním, jestli je řešení problému aktuálně v kompetencích členů týmu.
