Koučinkem k dosažení úspěchu – Jack Canfield
Do principů koučování patří osm fází níže.
1. Duch koučinku
· Koučování je založené na nepodmíněné podpoře. Kouč musí věřit v potenciál koučovaného.
· Změna starých návyků vyžaduje čas a disciplínu.
· Kouč si musí uvědomit, že každý člověk chybuje, ale ne vždycky je to záměrně.
· Kouč nenapravuje ostatní, ale snaží se, aby našli vlastní řešení.
· Když pomáháme druhým, pomáháme zároveň sami sobě. Pomoc druhým se nám vrátí v podobě velkého uspokojení.
· Kouč by se měl držet toho, co káže. Pokud koučovaný vidí, že kouč jedná v rozporu se svými slovy, ztrácí koučování význam.
· Žít život kouče je jako žít život takový, jaký si ho představujete pro své svěřence.
· Koučem nemůže být člověk, který je ve stresu, má problémy v rodině nebo řeší nějakou závažnou osobní situaci. Lidé, jimž něco chybí, nebývají dobrým kouči.
Připadá mi, že je lepší koučovat člověka, kterého neznám, ke kterému nemám osobní vazby. Nedokážu se na člověka, se kterým mám negativní zkušenost, dívat s velkým potenciálem a bez předsudků.
2. Vztah a důvěra
· Vztah a důvěra se dá posílit pomocí autentického raportu (kniha Jak působit na lidi a získávat nové přátele) a humoru.
· Do srdce koučovaného lze proniknout díky upřímnému zájmu a integritě (=být taková, jaká jsem).
· Posílení důvěry: na začátku sezení u seznámení s koučovaným říct své úspěchy i neúspěchy (sundá to masku dokonalosti kouče) a ujistit, že koučování je intimní záležitost a obsah nebude znám veřejně.
· Ztracená důvěra se dá znovu najít, jen to vyžaduje čas a ochotu.
3. Kladení otázek a zvědavost
· Aktivace zvědavosti: „Velice by mě zajímalo, jak je možné, že…“, „Hrozně rád bych zjistil…“
· Zvědavost nás popohání vpřed a má pozitivní vliv na koučování.
· Během koučování nepoužívat hodnotící otázky, raději je přeformulovat. Hodnotící otázky mohou působit defenzivně.
· Za účinnou otázku následuje ticho a zamyšlení. Otázka nepotřebuje okamžitou odpověď.
4. Naslouchání a intuice
· Naslouchání posiluje důvěru, což je základ všech vztahů.
· Kouč nesmí své klienty soudit a podstrkávat jim svoje názory a pocity.
· Do naslouchání bychom měli zapojit i neverbální komunikaci – pozorovat, jak koučovaný sedí, jaká gesta používá a jak se tváří.
5. Zpětná vazba a uvědomění
· Klíčem k úspěšné zpětné vazbě je upřímný záměr dát druhému konstruktivní zpětnou vazbu.
· Zpětná vazba by se měla poskytnout takovým způsobem, aby z toho koučovaný mohl profilovat.
· Zpětná vazba se musí podávat ve vhodné chvíli. Emocionálně rozrušený člověk ji nedokáže přijmout dobře.
· Neúspěchy mají většinou podobný vzorec, jeho nastudováním můžeme neúspěchy snížit na minimum.
6. Rady a zjednodušení
· Zkušený kouč dává velmi málo rad a doporučení.
· Zjednodušený život se skládá z věcí, na kterých opravdu záleží.
7. Cíle a akční plány
· Kouč pomáhá koučovanému projít procesem stanovení cílů a určení, kterých cílů chce koučovaný dosáhnout.
· Pocit spoluzodpovědnosti za cíl se dá navýšit vizualizací cíle: „Jaké to je dosáhnout svého cíle? Co cítíte? Co Vám pomohlo dosáhnout cíle? Jak jste dosažení cíle oslavli?“
· Neměřit si své cíle je jako hrát bowling bez kuželek – nevíme, jak na tom jsme.
· Úspěchy se mají oslavovat.
8. Zodpovědnost a úspěchy
· Na novém návyku se musí pracovat třicet až šedesát dní, než se návyk zařadí do každodenních činností.
· Pravidelná hlášení o pokroku a zaznamenávání pokroku motivuje k lepším výsledkům.
· Zdravá zodpovědnost je proaktivní závazek.
Model situačního koučinku CPAURA – šest paradigmat (konverzační model pro kouče, může plynule přecházet mezi paradigmaty podle vývoje koučování)
Paradigma cílů – „Kam směřuješ? Čeho jsi dosáhl?“
Paradigma průzkumu – „Jak se tam dostaneš? Co musíš brát v potaz?“
Analytické paradigma – „Kde jsi teď? Jak se tam dostat?“
Paradigma uvolnění emocí – „Jak se cítíš? Co prožíváš?“
Paradigma rozhodnutí – „Pro jakou cestu se rozhodnete?“
Akční paradigma – „Jaké kroky musíš podniknout?“
Přerámování problému
UDÁLOST + REAKCE = VÝSLEDEK
· Přerámování problému se dá naučit časem, vyžaduje to však proaktivní přístup jedince.
· Důležitou složkou je reakce, neboť emoce ovlivňují to, jestli výsledek vnímáme pozitivně či negativně.
Co si z knihy odnáším? Co jsem využila v praxi?
Koučování je o dlouhé praxi, kdy je důležité pozorovat pro své učení dobrého kouče, sledovat, jaké klade otázky koučovanému, jak reaguje a jak k celkovému koučování přistupuje. Koučem se nemůže stát člověk po přečtení několika knížek s touto tematikou. Také je podstatné, aby kouč byl člověk, který má v pořádku svůj osobní život, neprochází si zrovna těžkým obdobím, popřípadě je emočně nestabilní. Tyto nepříjemnosti mohou mít negativní vliv na celkové koučování a jeho efektivnost. Když už se kouč koučem stane, měl by pro svůj neustálý růst a rozvoj se dále vzdělávat a využívat svého osobního kouče.
V dnešním urychleném světě nemáme čas se zastavit, a vlastně nám to už připadá přiirozené. Uvědomila jsem si, že neumím žít přítomností. Pořád přemýšlím o tom, co bylo a co bude, vyhodnocuji zpětně své chování a spekuluji nad vývojem. S problémem žít v přítomnosti se pojí i částěčně naslouchání. Všimla jsem si toho u psaní bakalářské práce a esejí, kdy mobil v mé blízkosti mě neustále rozptyloval, protože každou chvilku mi někdo psal. Vyzkoušela jsem si tedy dát mobil do režimu „nerušit“ a moc mi to pomohlo. Důležitá čísla mám zapnutá, kdyby se dělo něco vážného, tak aby se mi dovolala, ale messengerové chaty a e-maily mám ztišené.
V knize se píše o také vnitřním dialogu, který vedeme v hlavě sami se sebou. Svůj vnitřní dialog se snažím prozkoumávat a zjišťovat, odkud se berou neustálé negativní podněty. Bere mi to energii a chuť žít.
Empatické naslouchání je dovednost, kterou má dobře rozvinutou. Mnoho lidí se mi svěřuje, aniž bych je o to žádala, a děkují mi za to, že je vyslechnu a pochopím. Zároveň si všímám, že mi osobně vadí, když mi někdo empaticky nenaslouchá, vzbuzuje to ve mně nedůvěru v daného člověka a nechuť se mu svěřovat.
Těším se, až svůj plán uvedu v realitu a svůj domov přetvořím na místo, kde se mi bude dobře žít. Součástí mého plánu je vyvěšení fotografií a různých ocenění a artefaktů, které jsem za život získala. Úspěchy se mají oslavovat, protože dokud nemáme uznání, necítíme se úplní. Já své úspěchy moc neoslavuji, protože mám pociit, že jsem mohla být lepší. Vyvěšené fotografie a obrazy z cest a ze školy dodávají sebedůvěru, sebeúctu a povzbuzení.
V knize jsem našla důkaz o důležitost post-motorol, a to, že : „Neúspěchy mají většinou podobný vzorec, jeho nastudováním můžeme neúspěchy snížit na minimum.“
