Knížku Konec prokrastinace jsem si vybral, nejspíš hlavně díky tomu catchy názvu, ale samozřejmě taky, protože jako snad každý, mám občas problémy s prokrastinací.
V knížce zaznívají dvě hlavní slova, která nám s prokrastinací mají pomoct a to VIZE a AKCE.
“Vize bez akce je jenom snění, akce bez vize je noční můrou”
Vize je představa v naší hlavě, obraz světa, který ještě neexistuje. Každý člověk si musí přijít na svou vlastní, nedá se převzít vize někoho jiného a je bezúčelné někomu nutit mou vlastní. Vize musí vycházet z nás, z našich hodnot a z našeho poslání. Pro dlouhodobou a udržitelnou vizi nám autor představuje tzv. Ikigai- 4 kruhy (v čem jsme dobří, co milujeme, co svět potřebuje, co nás uživí) jejichž protnutí tvoří ideál toho co bychom jako jedinci měli dělat, čemu bychom se měli věnovat. Dalším důležitým prvkem do skládačky je motivace. Všichni už víme, že existuje nějaká motivace vnitřní a vnější. Líbila se mi autorova poznámka, že vnější motivace je účinná maximálně tak při veslování. Vnitřní motivace má dva druhy, motivace na cíl, která sice není špatná, ale hrozí její ztráta, protože na naší cestě můžou přijít momenty, kdy nám bude připadat, že se k cíli vůbec nepřibližujeme, navíc pokud jsme motivováni na cíl, kterého dosáhneme, radost po vítězství je jen krátkodobá. Podle výzkumu je to i po výhře olympiády maximálně dva týdny. Proto bychom se měli zaměřit na druhý typ vnitřní motivace a tj. motivace cestou. Pokud nás bude bavit cesta po které jdeme, budeme mít radost z každého dne (krom dnů kdy to stojí fakt za h..). Jedno známe klišé “Cesta je cíl” perfektně vystihuje tuto myšlenku.
Teď když už máme svoji vizi a víme co chceme dělat, přichází na řadu akce. Přesto se často stane, že i když víme co chceme, nejsme schopni se k akci dostat. Může za to náš mozek a jeho evoluční vývoj. Racionální část našeho mozku je stará několik set tisíc let, kdežto emoční část je stará miliony let. Z emoční do racionální části vede také asi 10x více spojů než opačným směrem. Proto je pro nás jednodušší a přirozenější se řídit emocemi, ty jsou orientované na přítomnost, můžou za to, jak se právě teď cítíme, nedokážou přemýšlet do budoucnosti. Proto náš emoční mozek chce, abychom se radši šli koukat na Netflix, než pracovali na svých projektech. Klíč k překonání emočního mozku je v posilování naší vůle. Každý den se o kousek překonat a snažit se uvědomovat si, jestli se pravě rozhoduju racionálně či pod návalem emocí.
“Zasejte skutek a získáte návyk, zasejte návyk a získáte povahu, zasejte povahu a získáte osud.”
Posledním bodem v konci s prokrastinací je hrdinství, které autor vnímá jako výstup z komfortní zóny. Té máme dva druhy- fyzická, která je vázána na místo a psychická, která vychází z předpokladu, že jako lidé toužíme být součástí vyššího celku. Hrdinství je pak schopnost vědomě opouštět svoji komfortní zónu. Protože tam kde to známe na nás už nic nového nečeká.
V knize se mi líbilo, jak systematicky postupuje v boji s prokrastinací, dává nám za úkol najít si cestu, po které budeme rádi kráčet a budeme se ráno probouzet s natěšením na další den, kdy se můžeme o kousek přiblížit cíli. Do praxe si odnáším hlavně uvědomění, že naše rozhodnutí řídí emoční mozek, s tím bych chtěl do budoucna více pracovat a před každým rozhodnutím se zamyslet z jaké mé části vychází.
