Jedno jsem se s jedním kamarádem hádal o tom, jak bychom měli přistupovat ke stresovým situacím. Během naší debaty jsem hájil názor, že se prostě musíme stresu postavit. Že bez něj se budeš posouvat jen pomalu nebo vůbec. Automaticky jsem bral dovednost zvládání stresu, jako sval. Přišlo mi to tak prostě přirozené. Můj kamarád hájil názor, že stres je vždy špatný a má na nás negativní vliv. Ačkoliv se mu nevyhneme je dobré ho minimalizovat, abychom si od něj co nejvíc odpočinuly. Doma jsem si pak uvědomil, že jsem o tomhle nic nečetl a zajímalo by mě to, tak jsem si našel tuhle knihu.
Kolář hned na začátku říká, že stres je něco, čemu se v životě prostě nevyhneme. Jenže místo toho, abychom se ho snažili odstranit, bychom ho měli pochopit a naučit se s ním pracovat. Stres je totiž přirozená reakce těla na změny a výzvy – něco, co nás může posunout dál, pokud víme, jak s tím naložit.
Jedna z hlavních myšlenek knihy je rozdělení stresu na dvě kategorie: eustres a distres. Eustres je ten "dobrý" stres, který nás motivuje, dává nám energii a pomáhá dosahovat cílů. Na druhou stranu distres je ten "špatný" stres, který nás vyčerpává, ničí naši psychiku a zdraví. Podle Koláře je klíčové naučit se, jak eustres využívat a jak minimalizovat negativní dopady distresu.
Bylo pro mě celkem zajímavé zjištění, že jsme měli v podstatě pravdu oba. Hlavní rozdíl co mezi dobrým a špatným stresem vidím je doma trvání. Krátkodobý stres má celkem pozitivní účinky a ten dlouhodobý spíše negativní. Je to hlavně proto, že naše tělo nevydrží tak dlouho ve “vypjatém” stavu.
Je dost zajímavé, jak moc ovlivňuje vliv stresu náš pohled na něj. Pokud budu vnímat stress před prezentací i částečně jako nadšení bude na mě mít mnohem pozitivnější vliv. Hlavně taky vím, že stres zmizí hned jakmile začnu prezentovat a nebo brzy potom co skončím. A i to mi dává relativní klid. Je to jako když se chystám skočit z větší výšky do vody. Lepší nad tím moc nepřemýšlet a prostě jít do toho.
Další dobrý ukazatel je taky energie. Dobrý stres nám energii spíše dává. Zatím co špatný stres nám ji bere. Je zajímavé, že když prezentuju a klepe se mi noha, tak jsem to vždycky vnímal jen jako strach. Ale teď mi dochází, že je to případ, kdy mám až moc energie a moje tělo se snaží ji nějak využít.
Autor taky mluví o tom, že když se správně vystavujeme stresu, může nás to posílit. Je to něco jako posilování svalů – když se postupně vystavujeme menšímu stresu dělá nás to odolnějšími vůči budoucím velkým stresům. Tento proces adaptace znamená, že když se naučíme zvládat menší stresory, budeme v budoucnu lépe zvládat ty větší.
Fascinuje mě, že mi autor tak moc potvrdil moje vnímání stresu. Když jsem to poslouchal v tramvaji tak jsem si úplně říkal: “No jasně. Já to věděl.”
Samozdřejmě autor píše, že je lepší to nepřehánět a vystavovat se menšímu stresu a ne hned obrovským výzvám. Chce to být na té hranici lehce za naší komfortní zónou. Stejně jako u posilování jsou potřeba dny odpočinku tak stejně je to u stresu. (Fun fact: To, jak je to s odpočinkem u posilování reálně nevím jistě, protože různý zdroje mají různým názor.)
Stres je něco, čemu se prostě nedá vyhnout. Čím více budeme chtít dělat něco nového tím s více stresem se budeme potkávat. Takže v Tiimi opravdu hodně. Což je nejspíš důvod proč tolik lidí tady vyhoří. Proto je naprosto kritické umět se stresem pracovat. Poznat kdy má pozitivní důsledky a kdy mě pomalu bere energii. Zároveň je taky nutné trénovat svoji odolnost vůči stresu. Ale jako hlavní poučku vnímám to se na stres nedívat negativně a mít k němu více pozitivní a hravý přístup. Jedině tak se zbavíme jeho negativních vlivů.
