Tato kniha je úplná klasika komunikace. A první sebe rozvojová kniha, co jsem kdy četl. Bylo zajímavé se k ní vrátit s trochu rozšířeným pohledem.
V tomhle je autor jednoznačný. Nemá cenu kritizovat. Má cenu hlavně chválit. Samozdřejmě chápu proč je to vysvětleno tak jednoduše. Protože tam pak není taková šance udělat chybu.
Dneska bych už spíš dával negativní zpětnou vazbu opatrně a více promyšleně, ale vyhnout se kritice je podle mě celkem nemožné. Jak kvůli tomu, jak to ve vás pak bublá, tak i kvůli tomu, že kritika je prostě rychlejší, pokud se snažím něco “doladit”. Pokud už něco dělám relativně dobře tak je jednoduší říct na čem musím zapracovat, než co se všechno povedlo.
Samozdřejmě taky je důležité s kým mluvím. Je něco jiného zákazník, kterého jsem dnes potkal poprvé a můj kamarád, kterého znám roky.
Co se týká ocenění. Tak to je rada, které se držím dodnes a stále mi přináší benefity. Lidi jsou málo zvyklí chválit. Obzvláště Češi. Všiml jsem si, že například Američané tenhle problém tolik nemají.
Taky se snažím obecně používat snahu o tvorbu pozitivního prostředí. To je trik, který jsem si všiml, že obzvláště charismatičtí lidé používají hodně. Když se bavím s někým novým a všimnu si něčeho vtipného nebo zajímavého hned to s nadšením sdílím/chválím. Není rychlejší cesta, jak se sblížit než přes humor. Samozřejmě to musí být upřímné a nejde to jen tak z ničeho nic přivolat. Ale i jen takové situace více vyhledávat pomůže hodně.
Poznatek z knihy Psychologie sebekoučování. Pokud je mým cílem zajistit změnu něčeho chování. Je opravdu nejvíce účinná chvála. Respektive chválit to chování, které nejvíce odpovídá žádanému výsledku. Víc o tvz. “tvarování” v mojí eseje na Psychologie sebekoučování.
Lidi mají opravdu rádi, když jsou slyšeni a mají pocit, že jim opravdu někdo naslouchá. A dnes bych řekl, že hlad po tom, aby mi někdo naslouchal je ještě větší než kdy dřív.
Samotné pořádné naslouchání je dovednost, co se musí pořádně trénovat. Naštěstí tady je na to prostoru spoustu. Je opravdu zajímavé, jak moc mám pocit, že se o člověku dá dozvědět, pokud mu opravdu naslouchám. A nejen co říká, ale jak se o toho chová a jaký má tón hlasu.
Když se mi někde stane, že se s někým bavím a začnu mít pocit, že ztrácím pozornost přijde mi často dobrý nápad změnit téma nebo prostředí. Je za mě dobrý nápad nechávat lidi mluvit, ale zároveň je směrovat směrem, který zajímá i mě. Vždycky by mělo za mě být prioritou najít co nás zajímá oba nejen jeho nebo mě. Je pak jednodušší udržet pozornost.
Často jsem zažil ten příjemný pocit, když se s někým bavím podruhé a on už zná moje jméno. Hned si přijdu důležitý. A proto je nutné se rychle učit jména ostatních. Dneska se to dá celkem obejít pomocí. “Čau kámo.” Ale není to prostě ono. Tohle jsem moc nepraktikoval, takže bych na tom chtěl ještě zapracovat. Ještě že budu mít teď super příležitost. Dát si jako úkol na seznamovák naučit se alespoň 25 jmen do konce.
Je zajímavé se ke knize vrátit po 2 letech v Tiimi. Opravdu na sobě cítím velký posun od té doby, co jsem ji poprvé četl. Ale rady z této knihy jsou pořád kvalitní a důležité. A taky je fajn si připomenout základy a zkusit je dopilovat. Jako třeba učení se jmen.
