Dialogue: the art of thinking together
Tuto knihu jsem si jako třetí v pořadí vybral, protože jsem cítil že se o dialogu musím dozvědět více. Měl bych více věřit procesu Tiimi Akatemia a dialog je jeden z hlavních prostředků komunikace v našem oboru. To je taky jeden z důvodů proč jsem si knihu přečetl. Doufám v to, že moje nynější znalosti o dialogu pomohou mě i týmu v tom se vydat po správně cestě, která nás zavede k úspěšnému podnikání a celkovému příjemnému prostředí týmu. Byla to moje první kniha v angličtině a ještě k tomu odborná. Dal jsem si vůči sobě výzvu, že právě proto si ji přečtu. Moje motivace ke čtení byla i zvýšená tím, že na ni nikdo ještě nenapsal esej.
Co je to dialog?
Obecná definice dialogu nám jako teampreneurum nepostačí. Protože je pro nás dialog tak důležitý a přínosný musíme se jím zabývat více. Na počátku dialogu stojí konverzace. Poté přecházíme do části, kdy uvažujeme a postupně přecházíme do hloubavého dialogu. Pokud se nám vše bude dařit dostaneme se do generativního dialogu. Začít bychom měli jednoduchou otázkou (např. jak se cítíme) abychom se dostali do kruhu. Všichni tuto praktiku známe a zažíváme si ji už nějakou dobu.
Po vstupu do dialogu by se naše myšlenky měli dostat ze stran do středu. Pokud stojíme pouze na jedné straně nejedná se o dialog. Za svými návrhy můžeme stát a držet se jich, ale nemůžeme odsuzovat návrhy a nápady ostatních. Pozastavme se nad těmito nápady a zhodnotíme i svůj. Nepřiklánět se k určité straně je pro mnohé z nás složité, ale donedávna jsme byli zvyklí řešit věci diskuzí. Další náležitostí dialgou jsou 4 nové schopnosti (chování), které bychom se měli naučit. Naslouchání, respektování, odstup (uvědomění) a projev.
Při formování dialogu musíme všechny hlavy spojit dohromady. V druhé kapitole se dozvídáme, proč myslíme sami a jak se přes tuto formu myšlení dostat k tomu správnému, kterým se myslí v dialogu (myšlení pospolu). Sami myslíme roztržitě. Stává se nám, že nemyslíme na věci dohromady. Stojíme pouze na jedné straně a nezajímáme se o věci které jsou na té druhé. Odtrháváme části z celku. Tento problém se vyřeší zapojením všech. Věc, ke které přispívají všichni bude pro všechny zúčastněné kompletní. Představa idolu je druhým problémem našeho myšlení jednotlivce. Naše mysl je idolem zmatená a zastíněná. Nemůžeme volně přemýšlet. Řešení tohoto problému se nabízí vyvíjením se. Měli bychom si do podvědomí vštípit (pro nás neviditelnou) realitu, která čeká na to aby se vyvinula a stala se viditelnou i pro nás. Jistota je další problém myšlení individua. Výklady určitých osob nás mohou ovlivňovat. Většinou tyto osoby stojí pouze na jedné straně a nemyslí středem. Máme pak zaslepenou mysl těmito pohledy na svět či podnikání. Tento problém se protíná i s idolismem. Ale k řešení se dostaneme jinak. Nad těmito pohledy bychom se měli pozastavit a udělat si na ně názor sami a pozorovat jak samotný proces běží. Posledním problémem tohoto myšlení je pak prudkost našeho myšlení. Sami v sobě máme předem stanovené názory na lidi či svět. Ty by se měli v dialogu potlačit a ignorovat. Nepatří do kruhu (kontejneru). Řešením je pak hledání návazností. Problém není v tom, že inforamce rozdělujeme, ale že ztrácíme přehled v oněch návaznostech.
V třetí kapitole se pak dozvídáme o nastavení teorie konverzace. Zde se také ukazuje, že dialog se nenaučíme jen tak. Musíme ho zažívat a prožívat. Bez teorie se ale také nikam nedostaneme. Neexistuje žádný správný postup jak dialogu dosáhnout. Dialog se musí trénovat jako třeba sport. Kvalitního a přínosného dialogu dosáhneme pomocí tréninku. Ale není to také jen o tom. Musíme si ho užívat, cítit se dobře, být ve správném prostředí a mnoho dalšího.
Poznámky z první části
Budování nového chování a přístupu
Druhá část knihy byla pro mě jako nováčka v dialogu velice přínosná. Po celou dobu čtení mi nastinovala jak by se měl takový účastník dialogu chovat a co vše by měl zvládnout a umět. Dialog začíná u nás. My jsme členové kruhu a od nás se tedy i odvíjí. Kapitola popisuje 4 praktiky jak vést správný dialog.
Naslouchání je jednou z dovedností kterou musíme prohloubit. Naslouchání a poslouchání nás vtáhne do mnohem větší hloubky daného téma či problému než například pohled, který je jednodušeji zkreslitelný. (s tímto výrokem autora úplně nesouhlasím, protože každý člověk se liší a převezme si informace jinak, z pohledu objektivity na dané téma s výrokem souhlasím) Je to dáno tím, že rychlost zvuku je nižší než rychlost světla. Zvuk je tedy pro náš mozek jednodušší uchopit a přenést do mysli. Hlas jiného člena kruhu je také velice spjat i s ostatními okolnostmi, ve kterých se nacházíme. Pokud se nacházíme v klidné místnosti a máme vlastní vnitřní ticho (které taky potřebujeme ke kvalitnímu naslouchání) spíše člena pochopíme než například v hlučné městské dopravě. Tímto způsobem se dostáváme k obrovské výhodě dialogu. Pochopíme plnější koncept probírané myšlenky. Cvičení na prohloubení této dovednosti je zapojování se do konverzace. Například přineseme do dialogu nějaké dilema, které řešíme. Pokud projevíme zájem o dané téma budeme o něm přemýšlet a budeme naslouchat i ostatním. Nekvalitní naslouchání nastane tehdy, když slyšíme myšlenky z naší hlavy a ne z přítomnosti. Tímto upadáme k idealismu a potvrzujeme sami sebe.
Respektu by se měl naučit každý a to i nezúčastněný dialogu. Dialog je o rovnosti. Musíme se naučit lidi z našeho kruhu přijmout takové jací jsou a vidět v nich tu hodnotu, kterou nám mohou předat. Respektu docílíme postavením ve středu. Musíme být také připraveni na všechno. Lidé jsou nevyzpytatelní a nikdy nevíme co přesně nechávají ze sebe spadnout předtím než do dialogu vstoupí. I přes to že se toho před dialogem zabavili v nich může v průběhu rezonovat. Pro trénování respektu autor radí vyzkoušet si 4 možnosti. Mě nejvíce zaujala zkušenost, kterou bych chtěl někdy zažít. Najít si člověka, který je ode mne naprosto odlišný. Poté co ho najdeme bychom si s ním měli jít sednout a pobavit se na 2 hodiny. Tím vystoupíme ze své komfortní zóny a zároveň si trénujeme respekt vůči lidem, o kterých nemáme ani zdání. Abychom si udrželi respekt ve skupinách měli bychom se motivovat nazvájem a k lidem, co motivují ostatní bychom se měli přidat a podpořit je v nějaké té motivaci či stanovení cíle. Druhou stranou respektu se pak může stát to, že místo vzájemného respektu přejdeme k moci nad ostatními. Musíme být sami vůči sobě i ostatním opatrní a uvědomit si jaké naše části nerespektují ostatní.
Odstup můžeme vidět jako určitou nevýhodu na člověku. U mě se ale z odstupu generuje uvědomění. Pokud si odstup od našich myšlenek (pohledů na danou věc) nedržíme jsme uzavření před jinými pohledy. Do naší mysli se nic jiného nedostane. První pozastavení odhaluje naši vnitřní krytku a druhé pozastavení ukazuje procesy z nichž vychází vnitřní kritika. Toto pozastavení nám i dává přístup k tomu, jak a z čeho kritika vychází. K dosažení správného odstupu by jsme se sami sebe měli zeptat “Co mi chybí?” nebo “Jak tento problém funguje?” Já například používám stálý odstup od jistoty. Nic pro mě není jisté do posledního momentu. Ke skupinovému odstupu se pak dostaneme nastavením skupinové ekologie tak, aby viděla i různé alternativy. V tu chvíli však musí být každý člen této skupiny ve středu. Druhou stranou odstupu pro nás může být ta část našeho vědomí, která si chce být vždy jistá se sebou samotným ale i s ostatními lidmi. K potlačení tohoto problému slouží vzájemný respekt a důvěra.
Projev je pro dialog nejpřínosnější. Proto ho nemůžeme opomínat a musíme se mu věnovat do hloubky. Pokud v dialogu promlouváme k ostatním naše slova by neměla vycházet z nějaké předurčené nebo předpřipravené fráze. Slova by z nás měla plynout tak jak to cítíme. Měli by jsme při našem projevu být imunní vůči reakcím a kontextu. Ten by mohl náš názor pozměnit nebo upravit tak, jak si ho představují ostatní a nebyli bychom pochopeni. V projevu se můžeme odkázat na schopnost odstupu kdy po pronesení myšlenky si dáme chvíli na zpracování a i odstup od této myšlenky. V rámci vzájemného respektu by jsme si neměli skákat do řeči a pro naslouchání vnímáme veškeré slova, která jsou pronesena. Projev je úžasný v tom, že se jím učíme všem předcházejícím zkušenostem. Bez projevu by pak ani dialog nebyl. Při tréninku projevu by jsme se neměly omezovat v tom co řekneme. Je to naše mysl a jsme to my. Můžeme si dovolit říct co chceme. Pro skupinu je pak tréninkem ptaní se otázek na všechny (Co to je že to chtějí říct všichni dohromady?). Mluvení ze středu se musí naučit každý sám a poté tak může mluvit celá skupina. Druhá strana, která se projevuje až moc velkým zapojením do dialogu, je omezující pro všechny ostatní zúčastněné. Tento problém by jsme si měli uvědomit sami nebo ho koriguje facilitátor.
Poznámky z druhé části
Prediktivní intuice
Prediktivní intuice nám pomáhá s pozorováním sil, které dialog ovládají. Snaží se nám pomoci s vypozorováním a předcházejícím vyloučením fuck upů. Ať už mezi lidmi v týmu nebo v celkovém podnikaní. Prediktivní intuici pak vidíme ve 2 rozměrech. První z nich je predikce toho, co lidé řeknou že udělají a to co zamýšlí. Hledáme rozdíly, které při řešení daného problému nastanou. U druhého rozměru se pak snažíme předejít a odhalit nepřínosné struktury, které by mohly dialog rušit nebo poškodit.
Vzorce chování jsou rozebírány v následující kapitole. Toto téma navazuje již na to co už bylo předem zmíněno. Pokud mluvíme jako advokát, tak nemluvíme ze středu a nevedeme ten správný dialog. Naše mysl může být tímto stylem rozhovoru zaslepena a neuděláme správné rozhodnutí. Tento nešvar se musí utlumit dotazováním. Tázání a projev advokacie by si měli být rovni. Otázky objevují to čemu ještě nerozumíme. Pokud člověku, který stojí v pozici advokáta ukážeme tyto otázky, na které nezná odpověď začne pochybovat. A nebude pak stát v pozici toho co napřímo předává informace. Dále se v této kapitole mluví o pozicích mluvčích v každé konverzaci. Jsou to movers, followers, opposers a bystanders, kdy v každé konverzaci člověk zastupuje jednu z těchto osobností. V jedné z těchto pozic se každý může nacházet kdykoliv. Odvíjí se od probíraného téma a našich názorů na něj. Každá konverzace potřebuje tyto osoby. Jen tak se dostaneme k celistvému závěru. Každá z těchto pozic se pak pojí s jedním druhem chování, které bylo zmíněno v části o tvorbě nového chování. Movers jsou silní v projevu a využívají ho pro svůj prospěch. Followers naslouchají a vydávají se po cestě, kterou slyší. Opposers pak musí spoléhat na respekt udržovaný v kolektivu, když se proti něčemu postaví. Bystanders si již podle názvu drží odstup. Nahlíží na danou věc úplně jinak, nebo ji k sobě nechtějí pustit. Všechny tyto pozice můžeme v dialogu odposlouchat. Poznáme, kdo je kdo. V této tabulce pak vidíme, jak ale mohou danné osoby reagovat. Jak se mohou zachovat a co se může stát.
V následující kapitole pak navazujeme na odhalování a předcházení chyb (pastí), které někdy ruší dialog. V dialogu by jsme se měli cítit dobře. Důležité je aby to všichni vnímali. Autor tuto skutečnost výstižně popisuje v knize. Dvě ryby plavou uvnitř mixéru. Jsou v uzavřeném prostředí a nemají kam uplavat. Jedna ryba říká té druhé: Jak si mohou myslet že budeme v klidu? Musíme se zamyslet, jestli takové prostředí není i v našem kruhu. Tato kapitola pak přímo navazuje na kapitolu o stanovení kontejneru. Zde se ale bavíme o strukturách, které se musí nastavit pro všechny. Nejedná se o pravidla, ale můžeme tuto strukturu k nim přirovnat. Strukturu by tedy měl každý dodržovat. Společné stanovení těchto struktur vede k tomu, že je každý spokojený (pokud správně používá svůj projev). Když si tento rámec nastavíme správně bude od lidí vyžadovat, aby jsme se řídili návyky a podmínkami ne jen nás ale všech. Problém nastane tehdy, kdy se nedržíme jedné kolektivem stanovené struktury. Lidé se začnou stavět na jinou stranu než by měli být. Dialog by měl těmto pastím předcházet. V dialogu se nejlépe vyřeší. Jak ale takovou past poznáme? Existují 3 jazyky, kterými lidé mluví a to jazyk ovlivňování, jazyk významu a jazyk síly. Nejdříve bychom si měli uvědomit jakým jazykem mluvíme my. Pak můžeme uvažovat o jazycích, kterými mluví ostatní. Protože jsou tyto jazyky stejné jako pro nás třeba řečtina, kterou né každý umí, musíme se naučit i ostatním jazykům. Jinak se přece nedomluvíme. Dalším pastím také můžeme předcházet modelem řešení (fungování uvnitř kolektivu). Máme 2 hlavní a to otevřený uzavřený. Otevřený model řeší problémy a předcházení tím, že se o nich volně bavíme. Snažíme se dosáhnout nějakého cíle, který bude chtít každý. Charakteristika tohoto modelu je pro mne ideální. Učíme se tím, že se zapojujeme. V tomto modelu můžeme naléz demokracii a kolaboraci. Řízením tohoto modelu se hledá rovnováha mezi dobrem jednotlivce a celé skupiny. Jako nevýhodu tohoto modelu můžeme vidět v tyranii procesu. Můžeme dopadnout tak, že něco bude až moc volně nastaveno. Na druhou stranu uzavřený model omezuje lidi. Tento model je velice stabilní díky své tradici a linii. Nalezneme zde hierarchii, formálnost a kontrolování. Tento model se řídí jednoduše. Vše se musí nastavit tak, aby to vyhovovalo všem. Limitem je pak tyranie tradice a nedostatečná odvaha ke změně. Jako třetí “systém” můžeme považovat volný. Ten se projevuje anarchií, improvizací a řízením stylem rapidní inovace. Dialog však není jen otevřený model. Jsou v něm i části z uzavřeného i volného modelu. Jednou z nejlepších možností jak vylepšit naší prediktivní intuici je zmapování našeho modelu. Budeme mít mapu a nebudeme ztraceni v neznámém prostředí.
Poznámky z třetí části
Architektura neviditelnosti
V této kapitole se můžeme dočíst o věcech, které naše oko nemůže zachytit. Atmosféra, pocity nebo nepředvídané situace to vše naše oko nevidí. Pocity, které cítíme odkazují a navazují na všechno co se bude dít. Každé sezení se může v nějakém momentu zvrátit a ani nevíme jak. Nevidíme tu změnu. Pokud nebudeme všichni na stejné vlně nebude nám příjemně a dialog nebude probíhat tak jak by měl. V této kapitole, si také konverzaci rozdělíme do 4 polí pro konverzaci předurčených.
Stanovení kontejneru přímo navazuje na model řízení. Naše stanovení určitého stabilního prostředí, ať už otevřeného či uzavřeného, odvíjí celý průběh dialogu. Místo, ve kterém se každý z účastníků cítí tak jakoby byl za celý život cítil nejsilněji nebo nejlépe. To je myšlenka kontejneru. Představme si, že by jsme všechny naše myšlenky uložili na jedno místo, kde tyto pocity zažíváme. V tu chvíli jsme nepřemožitelní a nic nás nezaskočí. A teď je naším úkolem nastavit takové prostředí pro celý skupinový dialog. Sám autor tvrdí, že bez kontejneru se dialog nikdy neuskuteční. Pole konverzace nemohou být nějak stanovena. Do těch se dostanem. Ale k tomu aby jsme se dostali do 4. pole konverzace (kde vedeme generativní dialog) nám stanovení kontejneru velice pomůže. Pokud naše místo, kde budeme schraňovat naše pocity, myšlenky a představy, bude dostatečně vyztužené nikdy se nezhroutí. Musíme začít pevnými základy. Jen ty nám pomohou k dosažení našeho cíle. Základy pro tento kontejner jsou 3. Dostatek energie a projevení nadšení, možnosti a naši volnost v dialogu a bezpečí, které bude v kontejneru vždy dodrženo. Před každým dialogem by jsme se měli ujistit, že tyto 3 body můžeme do dialogu přenést.
Díky polím konverzace do kterých se dostaneme v průběhu dialogu si můžeme ukázat v jaké fázi jsme a jak moc nám dialog jde. V dialogu je pro nás mnohem důležitější samotný průchod těsto polí než dosažení nějakého konce. Může se zdát, že ne každé pole má svůj význam. Přece ale každé ho má. Jde nám o cestu po které půjdeme. O to nám jde.
Pokud jsme v prvním poli stále se nenacházíme v dialogu. Vedeme sdílené monology. Ty se vedou ve slušném duchu ale zůstávají pouze povrchní. Nedostaneme se do požadované hloubky. Proto v tomto poli nejčastěji potkáme movery a followery. Někdo něco navrhne a většina se připojí. Ještě jsme si nevypěstovali tu zkušenost, kdy návrhu odporujeme nebo někdo jen nahlíží z jiné strany. V tomto poli by se všechny věci řešili až moc snadě. Proto si musíme dávat pozor na naši vnitřní prázdnotu. V tomto poli sami ze sebe vyprázdníme všechna naše očekávání. Ale tyto očekávání vůbec nemusí nastat. Takže si vlastně stěžujeme na věci co jsme chtěli ale nemáme je. Aby jsme se z této prázdnoty dostali musíme přejít k sdílené odpovědnosti. Ve svém kruhu dialogu máme dalších X členů, kteří pro naše očekávání mohli něco udělat avšak se tak asi nestalo. V tomto poli se ticho považuje za podivnost. Není to žádná naše výhoda mít chvíli ticha. Už jen kvůli tomu, že jsou zde jen movers a followers, kteří nepřemýšlejí dostatečně do hloubky. Z pohledu času vidíme v tomto poli pouze Chronose. Vše je nalinkované a čas musí být dodržen. Nejsem v likviditním prostředí. Vstup na toto pole je hlavní od čeho se náš celý průchod odvíjet. Když do něj vstoupíme špatnou nohou už náš celý pochod od 4. pole bude stejný. Funguje to podobně jako s mnoha jinými věcmi. Příkladem může být film Sám doma. Oba lupiči vstupili do domu malého Kevina špatně a nepřipraveni. Pak se jim celá jejich loupež nepovedla. V tomto prostředí přistupujeme ke každé osobě zvlášť. Nemůžeme mluvit k celku. Vytvořením pevného kontejneru nám pomůže v přechodu této oblasti. Kdy v tomto kontejneru musíme myslet na návaznost, na chování, které se musíme naučit (naslouchání, respekt, odstup/uvědomění a projev). Vzájemnou motivací se stáváme silnějšími a cílevědomější. Na druhou stranu nám u dialogu tolik o cíl nejde ale jde nám o tu cestu. Aby jsme se v tomto pole přešli měli bychom si stanovit náš záměr.
V druhém poli pak dochází ke zhroucení. Stále se nejedná o dialog ale o vyšší stupeň konverzace. V kontrolované diskuzi se často dohadujeme. Lidé nestojí uprostřed, ale jen po stranách. U schopné konverzace se nám pak často stává, že je vše přímé. Používáme data k vyřešení problémů. My se ale chceme dostat k dialogu. V tomto poli tedy lidé říkají to co si myslí. Část z těch co byli v prvním poli movers nebo followers se mění v opposers a bystanders. V druhém poli se pak ale můžeme zbytečně pozastavovat nad věcmi, které pro nás nejsou důležité. Musíme tak najít cestu, která ztlumí jednosměrnou výměnu. K danému téma by se podle nově získaného chování o projevu měl vyjádřit každý. Ne aby se jen 2 překřikovali mezi sebou co je lepší a co horší a podle nichj pak padlo rozhodnutí. U dialogu chceme volnost a bezpečí zúčastněných. Musíme se tedy snažit o vytvoření prostoru, ve kterém by se každý mohl volně pohybovat, volně smýšlet a volně se vyjadřovat. Ticho je zde pojidlem mezi tématy. Drží určité napětí. Z pohledu času tu stále převládá chronos, ale čas nám dochází a nezvládáme ho ukočírovat. Z tohoto pole vychází velice důležitý a složitý přechod. Sebereflexí se dostaneme do 3. pole i předběhneme problém s tím co je pro nás důležité a co vlastně zmíněno mělo být a co ne. Zmapování struktur nám pomůže v překračování tohoto pole. Měli bychom umět pojmenovat skryté síly ze kterých často vznikají konflikty. Zbytek tohoto pole přejdeme naším sebevzděláním. Měli bychom být obeznámení s celkovou teorií o dialogu a také s možnostmi co nám nabízí. (my jako teampreneuři se takto vzděláme přečtením této knihy)
Ve třetím poli přecházíme k hloubavém (dotazujícím se) dialogu jak je vidět v diagramu. Ten zkoumá základní příčiny, pravidla a předpoklady, jak se dostat k hlubším otázkám a rámcování problémů. Cítíme zde naši zvídavost. Díky dovednostem a chování co máme naučené z předchozích kapitol už nemáme problém nesouhlasit a sami vytváříme reakce. Reflektujeme na aktuální dění v kruhu. V tomto poli už chceme myslet pospolu, jenže můžeme čelit fragentaci. Zažíváme něco nového a nevíme do čeho přesně jdeme. Někteří by mohli být na cestě ke 4. poli a někteří se v 3. poli teprve rozkoukávají. Zde vzniká štěpení. V tomto poli bychom měli poslouchat nově vznikající témata. Přineseme pak do dialogu skrytá témata a otázky, které přesahují rámec jednotlivce. Začínáme myslet pohromadě jako jeden. Na řízení kolektivu by se měl podílet každý. V dialogu jsme si všichni rovni. Neměli bychom někoho vynechávat nebo táhnout za sebou. V neposlední řadě bychom si měli dávat pozor a předvídat to co by nás nějak mohlo omezovat. Například s pocitem nadřazenosti. Dialog neni jen o jedné skupině lidí. Zúčastnění mají i nějaké jiné své skupiny. Skupina přátel mimo kruh dialogu může smýšlet stejně. Ty si mohou připadat jako lepší než zbytek a vyvolat silnou proti myšlenku, která by znevýhodňovala zbylé účastníky kruhu. V tomto případě by jsme se vraceli do 1. pole kde jsou pouze movers a followers. Rozdíl by byl v tom, že se nejedná o jednotlivce, ale o skupiny. Ticho zde už není považováno za negativní důsledek. Je to místo kde se můžeme zreflektovat a ptát se sebe samého. V tomto poli si začínáme uvědomovat existenci druhé času Kaira. Čas je jen prostředek, který nám slouží ke zvolení správné cesty. Neměli bychom se časem omezovat. Pokud něco chceme říct nebo udělat měli bychom. Čas je pro to dělaný.
Dostat se do 4. pole je pro nás nejvzácnější. Generativní dialog, ve kterém se tvoří společná vlna po které může všichni sjet. Vymýšlí se zde nevídané možnosti a vznikají naprosto nové poznatky. Lidé jedou na společné vlně a rozumí celku (ať už skupině nebo tématu). Mluvíme volně a společně přemýšlíme. Může zde nastat problém se vstupem do tohoto pole. Protože se v grafu vracíme do části, která je podobná poli 1. Na prvním místě stojí jedinec může se nám stát že znovu spadneme do 1. pole. Tak aby jsme mohli pokračovat v generativním dialogu musíme se ponořit ještě hlouběji než jen do této části. V tomto poli bychom měli reflektovat ne celý proces dialogu. Vracíme se na začátek, kdy nám nebylo jasné co to dialog vlastně je. Ptejme se na cesty, které nám 4. pole otevírá. Čeho jsme schopni? Kam se můžeme vydat? Jak se tam chceme vydat? Prvně by se zde měla objevit pozice vedoucího. Měly by jsem si k němu najít cestu, protože nám to 4. pole dialogu umožňuje. Ticho je zde posvátné a celistvé. Všichni jsou v jednu chvili potichu a vědí proč. Čas Kaira zde převažuje.
Abychom v dialogu udrželi nějakou zdravou ekologii musíme věnovat pozornost 3. stupňům, které by jsme měli udržet v našem kontejneru. Nové chování, prediktivní intuici, architekturu neviditelnosti a pole konverzace. Ekologie dialogu je pro nás důležitá v tom smyslu abychom si udrželi nějaký standard. Nemuseli se vracet do horších míst kde jsme se nacházeli na počátku. Jednu ekologii máme uvnitř sebe. Nějakou část z nás chceme přenést do celkového kruhu dialogu abychom se cítili dobře. V kruhu je ale taky nějaká. Tyto dvě se navzájem ovlivňují. Pokud bude jedna z nich potlačena posílí se ta druhá. Se všemi zúčastněnými se pak snažíme najít nějakou naši společnou. Vedením dilogu o našich pocitech a vnitřních prosbách se můžeme naučit i novému smýšlení. Existují 3 sféry, kterými něco zažíváme. Dobro (my), pravda (to) a krása (já). Mezi sebou se jim nedaří moc dobře komunikovat ale přesto jsou spojené. V tuto dobu pravda přemáhá dobro i krásu.
poznámky z čtvrté části:
rozšiřování kola
V poslední části této knihy se nám autor snaží rozšířit povědomí o dialogu jako prostředku. Teorie se zde už nenachází. Kus této části mi přišel již zastaralý. Už jen díky tomu, že od vydání knihy uběhlo již 20 let a celý svět se změnil. Tuto část jsem přečetl, ale dělal jsem si z ní jen poznámky, které mi přišly aktuální a mě přínosné. Autor v této části ukazuje reálné použití dialogu v různých situacích či firmách.
poznámky z páté části
Závěr jsem se rozhodl napsat až po editaci předchozích částí. Musel jsem si srovnat myšlenky, které ve mě tato kniha vzbuzovala. Dialog je úžasným prostředkem pro vzájemné učení v kolektivu. Osobně bych se tímto konceptem chtěl řídit i v budoucnosti například s mojí rodinou. Najdou se řešení problémů, která nás jen tak nenapadnou. Až s celkovou kontrolou toho co jsem napsal jsem si uvědomil jak vše na sebe navazuje. Co všechno by jsme pro náš dialog měli dělat. Je toho neuvěřitelně moc, ale na tuto cestu se těším. Zjistil jsem že to pro nás i mě bude přínosné.
