Dialogue and The Art of Thinking Together – William Isaacs
Dialogue je kniha, kterou jsem přečetla před přijímacím řízením a moc nepochopila, jak to může fungovat v praxi, jak to během studia budeme dělat. Po třech letech, kdy jsme knihu po částech probírali a pokoušeli se porozumět procesu, za mě nastal čas zhodnotit, jak se nám povedlo převést dialog do každodenních sešlostí v rámci komunity a týmu.
· Dialog jde proti proudu problémům.
· Zvyšuje nejen úroveň sdílení, ale také naráží na chování lidí a jejich fungování v týmu.
Když jsme v prvním ročníku začali aplikovat dialog v TA, zdálo se mi to nepřirozené a chtěla jsem se smát. Sezení v kruhu a pozorné naslouchání jsme se učili ve školce na barevném koberci a praktikovat to v mém věku mi přišlo více než vtipné. Obzvlášť ve chvíli, kdy nám koučka Jana vysvětlovala základní pravidla, protože jsem je považovala za samozřejmost, která se nemusí mezi dospělými lidmi zmiňovat.
Vnímala jsem to tak, že provozovat dialog nebude náročné, protože jsem už dospělá a mluvit a reagovat přeci umím. Jak jsem se jen mýlila! Celkem brzy jsme přišli na to, že si neumíme naslouchat. V dnešní době není čas si moc povídat do hloubky, lidé jsou struční a neustále někam pospíchají. Vjemy okolo nich se totiž pořád mění a oni na to musí reagovat neustálým pohybem vpřed. Není pro nás přijatelné se zastavit a vnímat, musíme pořád jít dál a dál. V dialogu jsme tak ze začátku jen reagovali na slova předcházejícího řečníka a nijak jsme konverzací nenavazovali. To se ukázalo i v tzv. kontejneru tématu, ve kterém jsme se právě nacházeli. Každý si chtěl říct to svoje a vyvrátit slova druhých. Častokrát jsme se úplně odchýlili od hlavního tématu a nedokázali se vrátit. Aniž bychom uzavřeli jedno téma, vrhali jsme se najednou do dalších. A hned několika! Měli jsme pocit, že musíme hodně mluvit. To si myslím, že máme zafixované z debat v televizi, kde vyhrává ten hlasitější a nejvýřečnější. A neměli jsme problém jen s nasloucháním, ale i s respektováním a vyjadřováním se. Co se týče respektování, tak to bylo vyřešeno celkem rychle, myslím si, že k tomu přispěla kultura a atmosféra v TA, kde lidi pochopili, že jsou jedineční a tuto svou jedinečnost ve všech směrech musí respektovat a naučit se s ní pracovat. Do vyjadřování jsme promítali jen své názory a postoje, aniž bychom je stavěli na faktech. Vznikalo tak mnoho domněnek, které nebyly pravdivé, a okolo kterých jsme postavili celé training sessions. Dáváme si na to teď větší pozor, a čím si nejsme jistí, to ihned ověříme. U pozastavení jde o to, si co bylo řečeno zrekapitulovat, říct si, co chceme vyřešit a chvíli nad tím vším přemýšlet. Pozastavení často dělal Jonáš, který nechal své myšlenky nahlas plynout. A i když se to většině zdálo ze začátku divné, poslechnout si myšlenky Jonáše bylo hodně zajímavé a kolikrát nám to moc pomohlo. Díky Jonáši!
Během dialogu mám teď vždy pocit, že se zastavil čas a že jsme TADY A TEĎ. Vnímám důležitost našeho sezení, kdy se sejde několik lidí za účelem vyřešit nebo se pobavit o vybrané věci nebo o aktuálním problému. Díky sezení v kruhu jsme si všichni rovni a vzájemně se vidíme. Mám někdy ale nepříjemný pocit, že mě to osobně až moc odhaluje. Všichni na mě vidí a já nemohu nic skrývat. (Ne, že bych něco skrývat chtěla😊) Sezení v kruhu je dobré i v případě, kdy se řeší konflikt uvnitř týmu. Myslím si, že je to daleko příjemnější pozice pro všechny si sednout rovnoměrně tak, kde necítí nadřazenost nebo podřazenost, než kdyby se problémový člověk posadil na konec stolu a měl by pocit méněcennosti. Také jsem si uvědomila, proč nás Jana pořád nutí, abychom si sedli ta, že opravdu na VŠECHNY vidíme. Na training sessions, kde sedíme více uvolněně, někdo na sedacím vaku a někdo v křesle, lehce třeba do tvaru oválu, se atmosféra rozpadá a je narušená soustředěnost na téma. Lidé začnou být až moc uvolnění a neberou pak setkání vážně. Bohužel nemáme takové prostory, kde by se židle daly postavit tak, jak to má být. A bohužel nemáme židle, které by byly alespoň trochu pohodlné a dalo se na nich delší dobu sedět, což je pro mě někdy překážka v tom, abych plně vnímala, co se v dialogu děje.
Tak nějak přirozeně, aniž bychom si to uvědomovali, jsme měli zastoupení všech rolí v dialogu, které kniha uvádí. Bylo to spíše charakterem lidí, se kterými jsme byli rozřazeni do jednoho týmu, než že by si tuto roli vybrali úmyslně. Jako hybatel, tedy člověk, který dialog posouvá, se ze začátku projevovali Štěpán s Tomášem a Verčou. Snažili se více do dialogu vstupovat a pokládat otázky. Odpůrcem mi připadal Dan, Terka, Otto a někdy zase Štěpán. Častokrát měli opačný názor na to, co bylo řečeno anebo jen přidávali opačné pohledy, aniž by se z nich dívali sami. Několikrát byli pochváleni za to, že se nebojí sdílet odlišný postoj, protože jinak se nám vyskytoval Group Think. Za podporovatele bych na začátku studia v dialogu určila Vencu, Lukáše a někdy Honzu. Většinou pozorovali konverzaci a po chvíli, kdy si promysleli svůj postoj, podpořili svými slovy nápad a názor někoho jiného. Pozorovatelem pro mě byl Filip, Viki a Kačka. I když jsem měla ze začátku pocit, že nejsou plně přítomni dialogu, nevyjadřují se moc a nechtějí tam být, tak to bylo právě naopak. Vyvinuli si pozorovací schopnosti na vysokou úroveň, nespočetněkrát mě překvapilo, jaký mají názor a jak situaci vnímají, když byli v roli jen pozorovatele. Dalo jim to možnost se nezávisle v dialogu zorientovat a udělat si nadhled. Výběr jmen do rolí je čistě subjektivní, snažila jsem se členy týmu popsat během prvních měsíců studia. Když bych to měl srovnávat se situací v týmu teď, role bych určila jinak.
U sebe pozoruji rozdíl v tom, jak se bavím se svou rodinou nebo s přáteli. Je pro mě nepříjemné, když si lidé skáčou do řeči a o to víc, když jsem zvyklá, že se to v komunitě nedělá. Stejné nepříjemnosti zažívám ve svém okolí s nenasloucháním a nevnímáním. Na dialogu se mohu plně vyjádřit a všichni to slyší, doma a u kamarádů se mi to stává méně často. Díky dialogu jsem si rozvinula chopnost naslouchat, což mi zase pochvalují lidé v mém osobním životě, protože se svou empatií to ze mě dělá skvělého podporovatele, který chápe a doptává se s upřímným zájmem.
