Kniha se zaměřuje na jedno ze sedmi pravidel skutečně efektivních lidí: Jak dělat věci, které jsou opravdu důležité a dávat je na první místo. Je to princip, který převyšuje naše základní hodnoty a je mnohem významnější než věci, které pouze spěchají. Rozdíl mezi nimi je však pro každého individuální. Na prvním místě stojí člověk, který musí dostatečně znát sám sebe a mít vlastní názory a postoje k tomu, aby vůbec mohl začít žít lepší život, který se řídí jeho charakterem. Všechno je o rovnováze práce a volného času, rozumného investování času a dosahování stanovených cílů.
V knize se setkáváme s dvěma základními silami, které řídí náš život. První z nich autor označuje jako hodinky, které po nás chtějí, abychom dělali věci správně. Hodinky představují naše závazky, schůzky, rozvrhy a aktivity. Vyjadřují co děláme a jak nakládáme s vlastním časem, který neúprosně utíká a vytváří pocit naléhavosti.
Na druhou stranu nás táhne síla kompasu který po nás vyžaduje, abychom dělali ty správné věci. Kompas představuje naše hodnoty, vize, principy, a svědomí. Podle něj se určuje, které věci pokládáme za důležité a jakým způsobem vedeme vlastní život.
Problémy nastávají, když jsme lapeni v mezeře mezi kompasem a hodinkami a neumíme si vybrat mezi tím, co je důležité a mezi tím, co je urgentní.
Existuje několik úrovní časového managementu, se kterými se různí lidé ztotožňuji. Na první úrovni si vystačíme s jednoduchými připomínkami - stačí nám poznámky, nebo “čeklisty”. Na druhé úrovni už máme potřebu plánovat a organizovat, takže využíváme kalendáře a deníky. Na třetí úrovni k tomu přidáváme ještě prioritizaci a kontrolu podle. Jenže existuje potřeba po čtvrté úrovni, které by vedla k vedení šťastného života na základě našich kompasů.
Většina těchto úrovní zastává postoj, že když budeme efektivní a zvládneme hodně věcí, povedeme šťastný a spokojený život, protože sami se sebou budeme spokojeni. Znamenalo by to, že časový management usiluje o naprostou kontrolu, jenže ta nikdy nebude dosažitelná. Každý den se nám stávají neočekávatelné věci, kvůli kterým se musíme rozhodovat, čemu dáme přednost. Jsou to momenty, které testují náš charakter.
Pro stanovení priorit autor využívá model Eisenhowerovy rozhodovací matice. V prvním kvadrantu se zvládají vitální problémy důležitého a urgentního charakteru, kterým se nesmíme vyhýbat. Jsou to krize, se kterými se musíme vypořádat, abychom udělali velké změny ve vlastním životě.
V druhém kvadrantu bychom podle autora měli strávit nejvíce času, jelikož představuje důležité, a nenaléhavé aktivity, které korespondují s dlouhodobým plánováním. Zde rozvíjíme svoje schopnosti a bereme za otěže, rozvíjíme vlastní mysl a posouváme ostatní kupředu.
Třetí kvadrant představuje naléhavé a nedůležité aktivity, kterými jsou různé druhy vyrušování a rozptylování, či úkoly, které mohou být snadno delegovány. Poslední kvadrant představuje nedůležité a nenaléhavé aktivity, kterými zpravidla prokrastinujeme a měli bychom je co nejvíce omezovat.
Abychom uměli prioritizovat, musíme podle autora znát svůj kompas a svoje potřeby. Vše začíná životními potřebami, které autor označuje jako fyzické - tedy jídlo, spánek, přístřeší atp. Láska je naší sociální potřebou, vyznačuje se jako potřeba přijetí a sounáležitosti. Učení vysvětluje naší mentální potřebu rozvíjet se a využívat vlastní potenciál. V neposlední řadě lidské bytosti touží po zanechání odkazu - chtějí mít pocit, že dokázali něco smysluplného a zasloužili se o něco významného, co poslouží dalším generacím.
Pokud kterákoliv z těchto potřeb není naplněna, je pro nás snadné obrátit se na závislost na naléhavosti. Někteří lidé jsou téměř závislí na vlnách adrenalinu ze zvládání krizových situací, jelikož tím zaplňují mezeru vzniklou z nenaplněných potřeb. Urgence by se nikdy neměla stát dominantním faktorem našeho života, jelikož se pak připravujeme o vlastní svobodnou vůli.
Nenaplněné potřeby je nutné řešit a k tomu je potřeba znát vlastní morální hodnoty a principy. Autor radí začít s vlastní vizí a misí a určení vlastních rolí, které naplňujeme. Přijde nám, že musíme upřednostnit jednu roli na úkor těch ostatních? Pokud ano, máme pravděpodobně nenaplněnou jednu z našich potřeb. Rovnováha v rolích vede k hojnosti a ke spokojenému životu.
Když známe tato slabá místa, je nutné si vytvořit plán pro jejich naplnění a dále s ním pracovat. Autor tvrdí, že máme priotirizovat aktivity z kvadrantu 1 a 2, které se následně mají rozvrhnout do týdne, jelikož denní plánování je příliš svázané a chybí mu širší rozhled. Když mám položeny základní kameny pro úspěch, mohu týden naplnit dalšími úkoly, které nejsou tolik důležité, ale mají určitou úroveň naléhavosti.
Když máme týden perfektně naplánovaný, nečekané události stejně přichází každý den a my se musíme naučit rozhodovat podle našeho morálního kompasu. Jsou k tomu důležité 3 věci, které se řídí základním pravidlem: Nejdříve pochopit, pak být pochopen.
Naše jednotlivé role jsou na sobě vzájemně závislé. Pokud budu mít dobré vztahy s rodinou, půjde mi to i v pracovních vztazích lépe atp. Čtvrtá generace časového managementu vidí plánování v jednotlivých lidech a ve vztazích, spíše než v úkolech. Tím se dostáváme k životu, který se řídí naším konkretizovaným a jedinečným principem. Časový management je potom spíše o investování do důležitých věcí, které nám přináší ovoce, spíše než o utrácení času.
