Proč jsem si tuto knihu vybrala?
Tuto knihu jsem si vybrala za účelem toho, abych pochopila myšlení a život mých předků, kteří si museli projít koncentračními tábory. Tím, že jsem z části židovského původu a dříve mě zajímala problematika druhé světové války, tak jsem si myslela, že tato kniha mi přineše více psychologických pohledů na tuto dobu a věci, které se v ní odehrávali.
Hlavní myšlenky, které mne na knize zaujaly:
V této knize autor popisuje tři psychologické fáze, které se v životě věznů v lágrech odehrávali . A stejně tak popisuje, jak se s těmito situacemi vnitřně vyrovnával nejen on sám, ale i ostatní vězni a přesto byli schopní říci životu ano.
Tři psychologické fáze:
1. Šok
2. Relativni apatie
3. Po osvobození z lágru
V první fázi šoku mě zaujalo to, jak jeden pohyb ukazováčkem znamenal mnoho. Centimetrový pohyb ruky byl dříve doslova otázkou života a smrti.
Stejně tak jako popisoval iluze, které se postupem času rozplývaly.
,, A tak se rozplývala jedna iluze za druhou o starém životě, dokud nezbyla jen doslova holá existence ‘'.
Spolu s toutou skutečností jsem si uvědomila, že človek si může zvyknout úplně na vše, že je to opravdu možné, ale záleží na tom,za jakých životních podmínek.
V druhé fázi jsem zjistila, jak mohou být nebezpečná slova člověka, kterému byla svěřena velká moc. Taková,jakou ještě předtím nikdy neměl. A proto se snaží získavat násilným způsobem svou autoritu a utvrzení své moci, která mu ale přirozeně není souzena.
Také jsem pochopila, že štěstí je doopravdy něco, co si každý vytváří sám v sobě, ale v případě této knihy jsem pochopila, že štěstí bylo pouze to, čeho je člověk ušetřen.
Pochopila jsem, že vězeň, který byl již ve 2. stadiu svých psychických reakcí, se už nedívá jinam. Je na tolik otupen, že už klidně přihlíží situacím, které by dříve nenechal jen tak být.
Projevuje se zde tak nepatrný vztah k lidem tím, že už nemají ani potřebu jim nadávat. Je to jako vztah k nepotřebnému zvířeti.
Na ranách je nebolestivejsi výsměch, který je provází.
Člověk si na bolest již zvykl.
(Tato věta odkazuje na poslední odstavec v první fázi)
K této části se mi poměrně hodilo přirovnání, že když s vámi ostatní zachází jako se zvířetem, že se z vás zvíře stane. Ale v průběhu čtení mne pár řádků vyvedlo z této myšlenky.
,, Když už umřít, tak alespoň trochu smyslupně. Smět svým nemocným kamarádům alespoň trochu jako lékař pomoci se mi rozhodně jevilo smysluplnějsí, než vegetovat a nakonec zajít jako krajně neproduktivni kopač, jímž jsem tehdy byl ''.
Tyto řádky mi ukázali, že i přesto v jaké situaci autor byl, byl schopný a ochotný najít nějaký základ lidskosti a pomoci ostatním, místo toho aby myslel na sebe.
Ve třetí fázi jsem zjistila, že radost se dá odnaučit. Což mě doopravdy překvapilo, protože bych očekávala, že po vysvobození věznů z lágru budou mít radost ze svobody, ale ba naopak. Tito lidé trpěli depresonalizací a proto se museli znovu naučit míti radost. No a toto mě přivedlo k myšlence, že když se dá radost odnaoučit tak se tím pádem dá i naučit.A to je věc, kterou bych já ráda u sebe praktikovala v praxi.
Chtěla bych všechny věci, do dělám nerada,přeformulovat do věcí, na které budu koukat jiným úhlem pohledu tak, že je ráda mít začnu. Třeba jako rána, které doopravdy ráda nemám a tak doufám, že se je naučím více vnímat jako příležitost k novému dni pro plnění svých snů a cílů, spíše než nutnost pro zahájení dalšího dne.
Závěr:
Celkově se mi tato kniha nečetla úplně snadno, ale jsem ráda, že jsem ji dočetla a nevzdala to na prvních stránkách. Bylo doopravdy zajímavé se dozvědět určité detaily a situace, které by mě předtím vůbec nenapadly, že se vůbec mouhou stát a získat jiný úhel pohledu na celé toto období v historii, která se nás taky velmi úzce týká.
Určitě si z této knihy odnáším pocit vděčnosti. Pocit vděčnosti za to v jaké době teď máme možnost žít- mít své iluze, plány, cíle a sny. Protože to určitě není samozřejmostí, ba naopak je to výsadou a myslím, že na to všichni velmi často zapomínáme.
