Úvod
Černá labuť od Nassima Nicholase Taleba mě extrémně bavila, dlouho mi žádná kniha takto moc nezměnila pohled na svět. Povedlo se ji to zejména kvůli přesvědčivé kritice naší schopnosti předpovídat a chápat extrémní události v našem světě. Každý druhý si dneska myslí, jaký je expert, všemu rozumí a chápe. Tato kniha ukazuje, jak málo toho ve skutečnosti víme a jak jsme náchylní přehlížet to, co nazývá černými labutěmi.
Černou labuť chápu jako událost, ať už světovou či jen v našem osobním světě, která splňuje 3 základní kritéria:
Př: covid- všichni si myslí, že dokonale chápou situaci a předpokládají vývoj a nazpět si už neuvědomují, že událost nešla předpovídat a byla nelogická. To že jejich prognózy nevyšl, je jedno, každý už na ně zapomněl a tahle další už určitě vyjde.
Další koncepty a moje postřehy z knihy:
1) Němé svědectví:
Prakticky nic v našem životě se neděje podle plánu. Oslavujeme hrdiny o kterých víme, ale praví hrdinové jsou ti, o kterých nevíme a často ani oni nevědí čemu zabránili nebo naopak neznámí hrdinové často schytávají kritiku za věci, kterými se černé labuti snažili předejít (v knize je uveden příklad pilota, který se snažil prosadit zamykání kokpitu před 9/11).
2) Talebův hate na Gaussovu křivku:
Gaussova křivka v teorii dává smysl, ale v praxi se většinou ukazuje jako chybná. Taleb kritizuje tento matematický model pravděpodobnosti, protože je založen pro svět “průměrova“, kde většina událostí leží blízko střední hodnoty. To je ale problém, protože my žijeme v “extrémově“. Naše životy a systémy, ve kterých fungujeme, jsou často ovlivněny událostmi, které jsou všechno jen ne průměrné. Gaussova křivka tedy nerespektuje realitu, kde extrémní události mají nepřiměřený vliv na celkový výsledek. O to víc jsem se zděsil, když autor vypráví, jak je tato křivka běžně používána vědci, ekonomy, apod. pro předpovídání všeho možného od akciových trhů, až po přírodní katastrofy.
V důsledku toho se nás snaží upozornit na to, že bychom měli být opatrnější v používání Gaussovy křivky jako univerzálního nástroje pro modelování pravděpodobnosti. Je to nebezpečné, protože nás to vede k podcenění rizik a nepřipravenosti na černé labutě, které mohou mít drastické dopady na naše životy a systémy, ve kterých fungujeme.
3) Falešná víra v konfirmaci:
Naše vrozená touha vidět ve věcech to, co chceme vidět. Máme sklon považovat něco za pravdu, jen protože to potvrzuje naše vlastní přesvědčení.
4) Know-how vs. Know-what:
Know-how jsou konkrétní dovednosti a praxe, které fungují v “normálním”, průměrovském světě. Například zedník nebo mechanik, ti vědí, co dělají, protože jejich práce je předvídatelná. Tyto lidi Taleb považuje za skutečné odborníky.
Za know-what považuje teoretické znalosti, které však v extrémovských oblastech plných černých labutí jako je ekonomie nebo finance nejsou spolehlivé. To je důvod, proč odhad ekonoma na akciový trh může byt horší něž odhad taxikáře.
V této souvislosti kniha kritizuje “odborníky” z nestabilních oblastí jako ekonomie, kteří se domnívají, že jejich teoretické znalosti jim dávají nárok na autoritu. Ve skutečnosti jsou tyto nestabilní obory plné nejistoty a nepředvídatelnosti, což činí jejich “odborníky” mnohem méně spolehlivými, než si sami myslí.
5) Objektivní pravda
Kniha mi otevřela oči v tom, že bych neměl 100% věřit ničemu co vidím nebo slyším, dokonce ani sobě, všichni jsem otroky výše popsaných pojmů, které zkreslují náš pohled na svět. A i když vám bude kamarád, kterému bezmezně věříte popisovat nějaký příběh svoji lidskost nezapře a pravdu, kterou uslyšíte už bude upravená minimálně podvědomě. Proto jsem se zamýšlel, jestli existuje něco jako čistá objektivní pravda. Myslím že jo, jen my lidé nemáme šanci ji dosáhnout, proto jsem na pravdu začal koukat více jako na nějaké spektrum než čistě ano/ne.
Jak se bránit proti černým labutím:
Takže, co s tím vším dělat? Taleb nás nabádá, abychom byli ‘antifragilní’, což znamená, že bychom měli být odolní vůči neočekávaným událostem, což začíná u uvědomění, že se jim vyhnout nemůžeme. Co můžeme udělat, je být na ně připraveni, mít otevřenou mysl, být vždycky ve střehu a nebrat nic jako dané. Protože jakmile začnu brát věci jako dané, stávám se zranitelným.
1)Zvyšování odolnosti:
První krok je zvyšování naší odolnosti. To znamená, že bychom měli mít rezervní plány a flexibilitu, která nám umožní rychle reagovat na neočekávané situace. A to ve všech oblastech našeho života. Diversifikovat investice, nespoléhat se na jediný zdroj příjmů, to všechno nás činí odolnějšími.
2) Přijetí nejistoty:
Místo toho, abychom se snažili věci předpovědět, bychom měli spíš pracovat s nejistotou. Zkoumat extrémy, chápat, co by se mohlo stát, pokud se věcí pokazí.
3) Zkoumání extrému:
Další způsob, jak se chránit před černými labutěmi, je důkladné zkoumání extrémů. Většinou se lidé, firmy i vlády soustředí na to, co je pravděpodobné, ale jak Taleb zdůrazňuje, to je chyba. Mnohem důležitější je koukat na to, co je málo pravděpodobné, ale má velký dopad. Neměli bychom sledovat jen průměry a snažit se určit jejich rozsah, ale spíš se ptát “Co když?” a zkoumat různé scénáře, co by se stalo, kdyby se objevila ta či ona černá labuť.
Závěr:
Jak jsem psal již v úvodu, kniha mi v mnohém otevřela oči. Začal jsem s mnohem větší rezervou brát fakta, která poslouchám, ať už ta historická nebo každodenní zprávy. Taky si hlídám, kdo dané věci říká a kdykoliv někdo začne předpovídat něco jiného než výsledek hokeje (na ten jsme experti všichni) mám se na pozoru. Sám se snažím nic nepředpovídat, místo toho se snažím zamýšlet se nad různými scénáři, jak se na ně připravím a jak se zachovám. A v poslední řadě se neupínat k věcem, které si myslím, že s jistotou vím.
